Když se občas někde objeví logo V.O.H. nebo nápis VICTIMS OF HATE, vždycky mě napadne to samé – proč není o téhle kapele víc slyšet? Psal jsem to v recenzích na předchozí nahrávky pražské party a budu se opakovat. Proč? I nové album, které vyšlo jen na vinylu, obsahuje kvalitní materiál, ve kterém se prolínají metalové a hardcorové postupy. Je to podobný přístup jako na předešlém CD „Světlu vstříc“, které vyšlo v roce 2020 a mělo trochu pech, protože jeho křest nemohl proběhnout kvůli covidu a následně se delší dobu nesmělo koncertovat. Letos podobné restrikce naštěstí nehrozí – ale ten křest asi proběhne napřesrok.
Letos tedy poslech v klidu domova. A od začátku je zřejmé, že V.O.H. jsou skupinou tvořenou zkušenými harcovníky, kteří mají hodně odehráno a hodně naskládáno, ostatně kapela letos zapisuje dvaadvacátý rok existence. Album načíná intro, které není tvořeno elektronickými ani noise zvuky, ale je to taková pomalejší instrumentálka, po níž se rozjíždí rychlý melodický vál, který je posazený přesně na pomezí thrash metalu a HC, ostré pasáže se střídají s krátkými oddychy, bicí tepou předpisově a navíc mají příjemný plný zvuk, který se trefuje do mého vkusu. Zvuk z Davosu (mix a mastering Otyn) se mi líbí obecně, kytary pěkně řežou, v melodických partech pak hezky „zpívají“. Zpěv do muziky sedí, v minulosti jsem psal, že Lukášův projev je vcelku obyčejný, tentokrát mi přijde, že si s hlasem vyhrál více, střídá křik, řev a hlubší polohy, to když se hudba lehce otře o death metal, ale objevují se i party nazpívané civilním, ne přímo melodickým, hlasem.
Album „Cesta bez konce“ odsýpá, i díky optimální stopáži písní, která jen občas přesáhne tři minuty. Určitě rozumné řešení, i tak toho borci stihnou dost a dost, v první otextované písni toho spoustu odvádí bubeník, který to samozřejmě řeže jako o život, ale přidává i spoustu přechodů, díky kterým nezní bicí monotónně. Třetí položka „Moje tělo letí z okna ven“ je vedena i ve středních tempech a místy dosahuje epických rozměrů, což jako další zpestření opět funguje velmi dobře. Další kus si hlavně v rytmické sekci chvíli pohrává s death metalem, valivá pasáž devastuje, ale nehraje se jen ponuře, ale i svižně, stejně tak se vedle hlubšího hlasu objevuje ten vyšší, růžky vystrkuje i baskytara. V „Negativní vyhrává“ se opět staví na mixu atmosférických vyhrávek a kytarových kudrlinek, nechybí ale ani vcelku obyčejné riffování, což nelze odsuzovat, je třeba taky nechat posluchače nadechnout, aby mohl vnímat důležitější pasáže. První stranu zakončuje nejdelší áčková věc, která je věnována posedlosti hudbou a hraní v kapele; podobných vyznání už byla zveřejněna řada, V.O.H. se s tím popasovali se vztyčenou hlavou a neplácají nesmysly, prostě konstatují, že je to „podivná závislost, nejde s ní přestat“.
Texty jsou námětově různorodé, jeden je věnovaný mostu na obalu, další nadvládě negativismu, jiný bratrovražednému boji o moc mezi Přemyslovci Boleslavem III., Jaromírem a Oldřichem (doufám, jména v textu nezazní), dojde i na mezilidské vztahy nebo podivný ples, což je jediný text, který nechápu, respektive nechápu, proč jsou tahle slova zhudebněna, když jsou vcelku o ničem. Ale ono kde pořád brát nápady… tohle je aspoň originální, stejně jako popis života kejklířů; o předválečném dění už asi nějaká kapela zmínila, ale V.O.H. to naštěstí dělají bez patosu a obecně jsou texty napsány celkem obratně a při poslechu neruší.
Strana B se odehrává v podobných intencích jako A, ale pořád se poslouchá velmi dobře, snadno, je to na jednu stranu přímočaré, na druhou plné změn rytmů, temp, vokálních poloh, tu je muzika zahuštěnější, jinde naopak ořezanější a zjednodušená, někde se pohrává se stereo efektem, jinde vykoukne kytarové sólo – ta jsou vesměs jen krátká, ono taky není na nějaké delší vyhrávání tohoto typu při délce písní moc prostoru. Výjimkou je závěrečná pětiminutová „Předválečná slepota“, která začíná hřměním bouře a vytím vlků, pokračuje zemitými riffy, do nichž ono vytí ještě doznívá, až po odehrání třetiny stopáže se pokračuje svižně a je to zase klasická kapelní práce. Na jednu stranu se dá říci, že V.O.H. nepřekračují dané hudební obzory a nepřináší nic, co by bořilo zaběhnuté pořádky, na druhou se ve svém světě cítí dobře, obohatili muziku o epické úseky a vše mají po kompoziční a instrumentální stránce kvalitně zmáknuté.
Gramodeska vyšla, řekl bych, v ekonomickém balení, taková ta klasika, přebal, jeden přiložený list a vlastní deska černé barvy. Vnitřňák plní ryze informační funkci, příliš krásy nepobral, ale texty jsou uvedeny nejen v češtině, ale i v angličtině a nechybí žádné podstatné údaje týkající se sestavy, nahrávání a dalších souvislostí. Hezčí je vnější obal, přední strana patří fotce Žampašského mostu, což velmi zajímavá kamenná stavba vysoká přes čtyřicet metrů, zadní pak fotce kapely před stejným monumentem a seznamu skladeb.
V.O.H. opět potvrdili, že jsou velmi zajímavou kapelou, která by měla oslovit jak hardcoristy, tak thrashmetalisty, hrát může jak na metalových akcích, tak na HC setkáních, a díky českým textům si s nimi může kdekdo zařvat slogany v refrénech. Podle mě nejlepší nahrávka kapely.
Seznam skladeb:
- Side A
- Intro
- Plamen je úvod
- Moje tělo letí z okna ven
- Kamenný velikán
- Negativní vyhrává
- Skončit nejde
- Side B
- Jen jeden z nás
- Hlavolam
- Podivní ples
- Kdo vytáhne ze zad nůž
- Předválečná slepota
Čas: cca 30 min.
Sestava:
- Lukáš – zpěv
- Petr – kytara
- Prewith – kytara
- Ricci – basa
- Libor – bicí
