Ahoj. EMPTY HALL OF FAME se sice na našich stránkách už objevili, ale zatím nedošlo na rozhovor, jen na recenze a report. Takže se (pro informování těch, kteří o vás třeba ještě nikdy neslyšeli) nabízí otázky na minulost.
První – kdo stál na počátku a s jakými plány jste kapelu zakládali? Změnila se v průběhu let sestava?
Karel: Ahoj, díky moc za prostor. EHOF jsem založil v roce 2006 s tehdejším bubeníkem, který byl podstatně mladší než já. Hrál jsem na kytaru a původní projekt se jmenoval WITNESS TO MURDER a jeli jsme tehdy dost kapely typu THEMA 11, ISIS apod., ale neuměli jsme vůbec hrát a podle toho to vypadalo. Zkoušeli jsme u jeho rodičů doma a nějakou dobu tam chodil zkoušet i Filip s jeho tehdejší kapelou CARACAS. A jelikož on moc neumí říkat ne, tak na otázku, jestli s náma nechce zkusit v kapele křičet, odpověděl že jasně. V té době už šla muzika spíš víc přímočaře a bavily nás kapely jako první desky RISE AGAINST, STRIKE ANYWHERE, COMEBACK KID atd., takže mnohem víc punk a hardcore/punk. Na jednom festivalu v Olomouci jsme potkali Lukeho, který bydlel sice v Přerově, ale měl chuť a čas se táhnout až k nám do Libiny na zkoušky, což vlakem zabralo hodinu a půl a začalo se. Ať nezačínám hned románem, tak to zkrátím. Od roku 2006 do dneška jsem v kapele já, Filip i Luke de facto od začátku. Jen u nás v kapele máme prostě trochu prokletí s bubenickým postem. Bubeníků jsme měli už 5. Někdo skončil úplně, někdo odešel jinam např. Marian hraje s PROTIJED atd. A docela zásadní změna byla ještě ta, že jsme se po pár letech fungování prohodili s Filipem s tím, že on začal hrát na kytaru a já začat křičet, protože já byl opravdu tak špatnej kytarista, jak byla špatná Filipova angličtina, a já psal od začátku texty, tak se to i nabízelo.
Kapelu jsem zakládal s tím, že jsem už od ZŠ pořád něco poslouchal, hledal nový kapely. Začínal internet, takže jsem nikdy neměl dost a potřeba se nějak realizovat byla čím dál větší. Problém byl v tom, že jsem na kytaru nikdy nehrál a začal s tím vlastně až kolem 20, což je žalostně pozdě. Ale chuť něco tvořit byla větší, takže jsme v relativně krátké době dali dohromady první EP, zajeli ho nahrát do Slavičína do Unartu, kde to s náma neměli vůbec lehký, a bylo to.
Druhá – vaše diskografie není příliš početná, čím to je? A proč dosud nemáte vydanou dlouhohrající desku?
Luke: Naopak si myslím, že těch nahrávek máme celkem dost. Je fakt, že z dnešního pohledu ty první za moc nestály, ale jsem rád, že vznikly. Tehdy to byly prakticky pro nás všechny, kromě Filipa, první zkušenosti s kapelou, nahráváním atd., takže jsme se pořád všemu učili (i hrát na nástroje). Z mého pohledu první povedená nahrávka bylo EP „The Road“, které jsme si nahrávali DIY s pomocí Peti Řeháčka (který pak s náma chvíli hrál na kytaru) na zkušebně, ale už jsme tak trochu věděli jak na to. Dlouhohrající desku jsme chtěli, ale v dnešní rychlé době by to stejně nikdo neposlechl celé (je to jen výmluva, protože nejsme schopni napsat 10 songů, a jsem pro radši vydat 4 songy, který jsou povedený, než 10, z nichž půlka tam bude, jen aby byla deska).
Karel: Když zabrousím úplně do pravěku, tak to šlo chronologicky takhle:
2006 – Demo
2008 – „There is always hope“ – to by se s trochou sebezapření dalo označit jako velká deska
2010 – split s BURNING STEPS – tam se nepovedlo vícero věcí :)
2012 – EP „The Road“ – první nahrávka, za kterou si taky stojím
2016 – split EP s THALIDOMIDE „Follow your leaders you small-minded czech rasist bastards“
2017 – mini EP „Science over religion“
2018 – 4split EP „Z popela“ společně s KOVADLINOU, ARALKUM, ANNE M. CHRISTIANSEN
2019 – EP „Minuty ticha“ – první nahrávka v češtině
2023 – EP „Sirény a zvony“
A je to tak, jak píše Luke, nám to skládání nových věcí prostě trvá. Já bydlím v Libině na Šumpersku, Luke v Přerově a zbytek v Olomouci, takže ani zkoušky nejsou zase tak často jako u jiných kapel. Moc nápadů už se nerodí (někteří založili rodiny, pracovní vytíženost a další strasti dospívání) a když se zadaří, tak se to snažíme dotáhnout do konce. Což znamená, že nemáme skoro žádnej odpad, ale ten proces prostě trvá.
Třetí – koncertně jste naopak aktivní hodně. Máte evidenci koncertů a představu, kolik jste jich odehráli?
Karel: Filip plní resp. plnil dřív funkci „kronikáře“, takže pečlivě všechno zaznamenával, nicméně poslední roky to trochu fláká. Ale plus minus máme za sebou cca 350 koncertů.
A čtvrtá – zahraniční turné. Těch jste jeli několik. Co vás na cestách nejvíc bavilo, co naopak otravovalo? Kolik turné jste dosud odehráli a kam vás vítr zavál nejdál?
Karel: Ty jo, tak to budu muset pořádně zavzpomínat, ale jen tak namátkou:
2012 – turné s KACTTUS z Brazílie po EU /Německo, Rakousko, Francie, Itálie, Slovinsko/
2013 – tour po UK a 2014 znovu Evropa
2015 – se podařilo dotáhnout do konce největší sci-fi, kterýmu jsme se napřed jen smáli, a to tour po Brazílii díky kontaktům s KACTTUS, což byl zážitek sám o sobě. Koho by to zajímalo trochu víc, tak na perfieria.cz vyšel skvělej report od Bukyho, kterýho jsme vzali s sebou
2016 – jsme projeli Balkán /Rumunsko, Makedonie, Srbsko/
2019 – poslední zahraniční štace byla společně se spřátelenou ROŽAVOU, a to směr Španělsko x Portugalsko, která se podařila před covidem.
Na turné je samozřejmě nejlepší to, že za velmi krátkou dobu poznáš spoustu nových lidí, kteří mají většinou hodně podobnej náhled na svět jako ty. Navštívíš spoustu nových míst, kam by ses normálně rozhodně nepodíval. Mít tolik koncertů v tak krátkým čase je taky super, i když to např. s hlasivkama není pokaždé ideální. A v neposlední řadě je skvělej pocit to, že jsme si to naplánovali a zrealizovali my (v našem případě hlavně Luke, za což klobouk dolů). Největší bizár byl na turné rozhodně to, kdy si ve Slovinsku mysleli, že jsme vykradli banku. Nějaké starší paní jsme se moc nelíbili při nakládání dodávky, kdy jsme věci tahali oknem. Nakonec to dopadlo tak, že nás čekaly zátarasy na silnici, zásahovka se samopalama, psama atd. Bohužel z toho zůstalo po chvíli jen trapné znechucení příslušníků, že se povýšení opravdu nekoná a tímhle se chlubit na stanici asi nebudou.
Luke: Nejen na turné mám tu nejméně oblíbenou roli. V dnešní době se tomu říká tourmanager, kdy většinu naší osádky budím, nutím nakládat dodávku, naháním do auta, abychom všude byli včas atd. V tu chvíli nejsem jejich nejoblíbenější člověk, spíš taková osina v zadku (poslední dobou je podobná osina i Karel, tak už v tom nejsem sám). Jinak mě na turné baví tak nějak vše, jinak by to člověk nedělal. Občas je náročný být i deset hodin zavřenej v dodávce, zahrát koncert a jít spát na 4 hodiny do vymrzlé zkušebny / mezi odpadky / na prochcanej koberec atd., ale aspoň pak máme co vyprávět. Jediné, co mě trochu otravuje, je bookování, jelikož jsme si všechna tour domlouvali sami. Zabere to fakt spoustu času a zpočátku nemáš žádné výsledky, takže je to někdy dost frustrující. Jedno tour jsme takto zrušili, kdy jsme to tak nějak měli domluvené a pak se to pár dní před odjezdem sesypalo, kdy nám zrušili čtyři koncerty za sebou z nějakých osmi a už nebyla šance ta místa zalepit.
Vraťme se k otázce druhé, tedy diskografii, respektive se konečně přesuňme k nové nahrávce. Pro mě je novinkou, že jste začali zpívat česky, ale když jsem si zpětně procházel vaši diskografii, tak ona to až tak horká novinka není. Co vás vedlo k odklonu od angličtiny k mateřštině?
Karel: Tahle otázka padá docela často. Já nikdy moc česky zpívajících kapel neposlouchal a i vzhledem ke kapelám, který jsem měl rád, mi přišla angličtina jako jediná volba. S postupem času mi ale přišlo, že mi to dost svazuje ruce. Pár let zpátky jsme měli s Filipem boční projekt TARPEIA /bandzone.cz/tarpeia/, kde jsem zkusil jeden text napsat v češtině a mělo to docela úspěch, tak mě napadlo, že to zkusím i v EHOF. Ze začátku jsem s tím docela bojoval, protože dřív jsem se mohl schovat za cizí jazyk a člověk se tak „neobnažoval“. Chvíli bylo i docela nepříjemný to naživo prezentovat. Teď už jsem s tím v pohodě a už u češtiny zůstaneme, ohlasy jsou jen pozitivní.
Je pro vás sdělení v textech stejně důležité jako muzika? Řada kapel to má tak, že primární je hudba a až potom texty. U vás mi to přijde padesát na padesát – že chcete slovy posluchačům něco předat.
Karel: To máš pravdu, vnímám to stejně, že to máme 50:50 a takhle by to mělo i ideálně u HC/punk kapel být. Nic proti kapelám, co mají texty např. jako další nástroj, ale to není naše cesta. S každou další nahrávkou se posunujeme spíš k osobnějším tématům, jako jsou boje ohledně psychického zdraví, mezilidské vztahy atd. Každopádně pro nás byla vždy důležitá témata jako práva zvířat, životní prostředí a lidská práva.
Řekl bych, že v textech toho není moc pozitivního, spíše záležitosti smutné – strach, odcizení, osamění, rutina, nekomunikace, bezohlednost. Proč právě tato témata? Myslíte si, že se vaši fanoušci při poslechu alba nad obsahem textů zamyslí a případně je to nějakým způsobem ovlivní?
Karel: Témata, co popisuješ, jsou v textech proto, protože se přes ně snažím vyrovnat s něčím, co jsem v životě sám zažil a co v sobě např. potřebuju touto formou uzavřít, nebo na něco poukázat. Vnitřní démony máme asi všichni a pro mě je tohle něco jako terapie. Pokud to někomu pomůže se v tom najít, případně projít si takhle něčím těžkým v životě, budu jenom rád – a mám pocit, že se už pár takových lidí v návaznosti na „Sirény a zvony“ našlo.
Luke: Doufám, že se nad texty aspoň pár lidí zamyslí. Ale jestli jsme za celou dobu naší existence ovlivnili alespoň jednoho člověka, tak to pro mě mělo a má smysl.
Muzika je samozřejmě taky důležitá. Ta vaše mi přijde promyšlená, pečlivě vystavěná i zaranžovaná. Asi se dá předpokládat, že si se skládáním vyhrajete, skladby delší dobu pilujete, než je jdete nahrávat. Jak proces tvorby u vás reálně vypadá?
Luke: U každého songu je to trochu jiné. Ale obecně platí, že Filip donese nápad (někdy jen riff, někdy skoro celý song) a pak se to ladí, kdy každej má nějaké nápady a připomínky. Někdy víc, někdy míň. Je fakt, že na novém EP jsme se nadřeli víc, než bylo zvykem a než bychom chtěli. Dost nápadů jsme zahodili a jsme rádi, že se nám podařily ty čtyři songy vyplodit. Jak je hotová muzika, Karel pak do ní píše text – do toho mu už nikdo z nás nekecá. :)
Na profilech uvádíte, že hrajete hardcore, příp. hardcore punk. Při vší úctě, punk na nové nahrávce neslyším. Asi chápu, jak to myslíte, ale vaše tvorba mi spíš přijde jako emo hardcore či post-hardcre. Ona každá hudba by asi měla nějaké emoce vyvolávat, ale vy s nimi pracujete silněji – souhlasíte?
Karel: Nedávno jsem nad tím přemýšlel a je to tak. Hardcore punk to byl nejspíš v začátcích a dál už škatulky nikdo z nás neřešil, ale já bych se taky asi spíš přikláněl k emo hardcore, nebo melodickému hardcoru. O emocích to v našem případě je rozhodně ve velké míře.
Luke: Ano. Jak stárneme, tak punku je tam čím dál míň. Ale věřím, že se shodneme, že punk není jen o muzice. :)
Nakolik důležitý je pro vás zvuk? Spousta kapel z hardcore ranku se s tím moc nepáře, klidně nahrává doma nebo někde ve sklepě, pak zvuk označuje jako autentický, ale poslouchat se to moc nedá… Vy jste šli do studia Bomb Jack – proč právě tam? S výsledkem jste 100% spokojeni?
Luke: Na 100 % asi člověk není spokojenej nikdy. Ale Vašek z BombJacku ví, co dělá (celá nahrávka i zvuk byl hotovej za 3 dny) a výsledek je fakt super a jsem spokojený. Nějaké naše nahrávky taky vznikly doma na koleni, ale vždy jsme se snažili, ať je to poslouchatelné (snad se to většinou povedlo). Osobně nemám rád ty nahrávky, kde to zní jak ze zkušebny. I když tu kapelu mám rád, takovou nahrávku pustím jednou a stačilo.
Karel: Za sebe můžu říct, že až s poslední nahrávkou jsem se zvukem 100% spokojenej a je to přesně o tom, jak píše Luke. I když je nahrávka sebelepší a má třeba i záměrně špatnej zvuk, bohužel si to neumím užít.
Čtyři skladby a cca čtrnáct minut, to je na velkou desku poměrně málo materiálu, ekonomicky je to stejně náročné jako deska hrající minut čtyřicet. Na FB jste před vydáním uváděli, že jste nesehnali nikoho, kdo by do vydání alba na vinylu šel, nakonec je realita jiná – jak došlo ke změně o 180°?
Luke: Jak jsme začali obepisovat lisovny a začali dostávat cenové nabídky, které byly dá se říct šílené, už jsme se tak nějak smířili, že vinyl nebude. Přišlo nám zvrácené chtít za čtyři songy na desce 600,- nebo více. Pak se naštěstí ozval Honza (SamuelRec.), kde ta cena byla konečně rozumná, slovo dalo slovo a za cca měsíc byly desky na světě.
Je pro vás zaznamenání tvorby v drážkách gramodesky důležité, digitální vydání není to pravé ořechové? Na obalu je jen logo Samuel rec, ale v děkovačce i na webu máte zmíněné další labely – jak to ve finále s vydáním bylo?
Luke: Prakticky díky Honzovi (SamuelRec.) deska fyzicky vyšla, za což ještě jednou děkujeme. A jelikož jsme měli obaly vyrobené a ostatní labely hledaly až posléze, tak jsme to vyřešili takto. Na vydání se celkově podíly labely Malarie records, Stanley Star records, GRF records a pár kamarádů a fanoušků. Díky za to!!
Karel: Vinyl je za mě jediné relevantní medium a když už je za tím taková práce ve zkušebně, ve studiu, byla by velká škoda to vydat jen digitálně. Beru to jako potvrzení toho, že se ta věc dotáhla až do konce, i když to samozřejmě válcujou streamovací platformy.
Když deska, tak ať nějak (hezky) vypadá. Ta vaše na první pohled hezky vypadá, myslím obal, na kterém je pěkný obrázek hořícího domu. Proč? Je malba podobenstvím o stavu současného světa? Námět jste autorovi coveru „vnutili“, nebo pochází z jeho hlavy?
Karel: Motiv mi přišel adekvátní k názvu EP a bylo to první, co mi naskočilo, když jsem nad tím přemýšlel, a ano, jedná se o parafrázi na aktuální stav světa. Danovi (DxG) se ten nápad líbil a vlastně ho snad i do tří dní dodal tak, že na tom nebylo co, vyjma pár drobností, měnit, čistá práce. :)
Luke: Na obalu jsme se v kapele výjimečně shodli všichni a hledali, kdo by jej zpracoval. Prvně jsme oslovili Dana (ARALKUM, MARNE a jiné), kdy nás jeho práce baví, ale jak se sám přiznal, nedokázal překonat blok (grafiku jsme řešili zrovna v době, kdy propouštěli žháře z Vítkova). I tak mu ještě jednou děkujeme! Pak jsme oslovili Daniela Goliaše (DxG) a výsledek dopadl víc než skvěle!
Deska vyšla ve dvou verzích, obě mají na jedné straně muziku, na druhé straně většina nic, část pak nasprejovaný obrázek. To sprejování jste si dělali sami, nebo nechali udělat? A není trochu škoda, že nejsou všechny desky tak pěkně ozdobené?
Luke: Sprejování jsme dělali sami na zkušebně. Filip vyřezal šablonu a pak to s Tomem stříkali sprejem (my s Karlem jsme měli funkci spíš kontrolorů). Chtěli jsme lidem, kteří koupili desku v předprodeji (a tím nám pomohli se samotnou realizací), dát „něco navíc“ jako poděkování.
Chvíli jsme si hráli s myšlenkou těch desek udělat takto víc, ale časově to bylo náročné a v DIY podmínkách byla i vcelku velké „kazovost“, kdy barva zatekla i tam, kam jsme nechtěli a pak jsme desky museli pracně „zachraňovat“. A ne vždy se to povedlo.
Proběhlo nějaké slavnostní uvedení desky na svět, nebo se teprve chystá, nebo nepovažujete křest za důležitý, hlavní je hrát tam, kde je o vás zájem, případně na benefitech? Ostatně benefity hrajete poměrně často – považujete je za důležitou součást hardcore etiky?
Karel: Za sebe bych klidně křest udělal, i jsme se o tom v kapele několikrát bavili, ale nějak to zapadlo a už se ta debata neotevřela. Dřív křest pokaždé byl, minimálně s vinylem. S THALIDOMIDE na 007 v Praze, která byla úplně plná, což bylo parádní, a „Minuty ticha“ se křtily v Praze a Olomouci tuším. Teď nás čekají dva koncerty po sobě s CLEAR x CUT z Německa (16. 12. Praha a 17. 12. Brno), tak by se možná nabízelo tam, uvidíme.
Benefity bereme jako naprostou součást fungování kapely a je pokaždé skvělý zároveň pomáhat tam, kde je to třeba, a jak jsi psal výše, je to nedílná součást hardcore punk scény a přístupu. Co se koncertů týče, tak hrajeme de facto všude, kam nás pozvou, ale největší „fan“ základnu máme za ty roky paradoxně v Praze, kde máme spoustu známých, kamarádů, a asi v Liberci.
