Novým albem „Spiritual Exodus“ udělala EXORCIZPHOBIA velký krok k dobytí thrashmetalového vesmíru. Ne že by předchozí krůčky nesměřovaly vysoko, už minulé dvě desky považuju za velmi dobré, ale když je srovnám s novinkou, jsme na jiné planetě. Na „Spiritual Exodus“ si prostě všechno sedlo: muzika, zvuk, obal.
Začnu obalem, který je prostě skvostný. Spojení s novým vydavatelem – Doomentií – se ukazuje jako terno. Vodňanská firma byla známa promyšlenými a graficky perfektně zmáknutými obaly už v první etapě existence a když se vrátila, v nastoleném standardu pokračuje. Když se dívám na krásný gatefold, jsem rád, že se nenaplnil osud, který má vydavatelství v názvu a nedošlo k definitivnímu zániku, jen k pauze na nadechnutí se před další cestou metalovým světem. Už „Stínání hlav“ od LAHAR vyšlo na podobně řešené limitce: masivní extra tvrdý karton desek, uvnitř velká fotka kapely, na zadní straně seznam skladeb, na přední parádní malba, barevná (zde modro-bílá) deska vložená v oboustranně potištěné kapse s texty a fotkami. Autorem grafiky je Lukáš Prskavec, který odvedl skvělou práci, autorem titulního obrazu Paolo Girardi, jehož práce je rovněž na špičkové úrovni. Jediné, co je špatně, je, že tenhle vizuální klenot je sold out, sto kusů bylo fuč během pár dnů. K dispozici jsou ale černé vinyly v klasické kapse, cédéčka i kazety.
Ze všech nosičů hraje thrash metal plný nápadů, svěžesti a melodií. EXORCIZPHOBIA se s grácií odklání od thrashových tenat, do kterých se následně zase chytá – to mě napadá hned na začátku první skladby „Initiation“, která začíná nethrashově, pak na chvíli se salvou kopáků zaburácí, pak zase zvolní a poměrně dlouho jede ve středních tempech, aby znovu nabrala dech. To už jsme pravda od trutnovské party v minulosti taky slyšeli, novum je Skořího trochu jinak pojatý vokál, který místy působí jedovatě, obecně se samozřejmě jeho nezaměnitelný hlas drží v podobných intencích jako v minulosti. Skladbu tradičně zpestřuje podařené sólo, takže hned od začátku je to fajnová jízda. A ta jízda pokračuje na celé první straně, každá ze čtyř skladeb je jiná a přesto k sobě krásně zapadají. Dojem z poslechu je jednoznačně povznášející, písně jsou čerstvé, jakoby provzdušněné, žádné tlačení na pilu, kapela hraje s lehkostí. Jestliže první song byl víceméně o středních tempech, druhý „Violence and War“ je o něco ostřejší, ale ani v něm nechybí sólování, které opět nelze hodnotit jinak než jako parádní, stejně tak dramatičnost písně, která se různě proměňuje a na již tak dobrý motiv navazuje další, ještě silnější. A slovem parádní je nutno počastovat i „Reflections“, což je bezesporu nejchytlavější písnička kompletu, excelentní hitovka, v níž je zpěv místy snad až ležérní a tempo moc nepolevuje – ale není to žádná vyhlazovačka, jen melodiemi a chytlavými motivy napěchovaná svižná jízda. EXORCIZPHOBIA obecně na albu netlačí na pilu tou největší thrashovou silou, ale jednotlivými řezy si pohrává, tu ubere, tu přidá, aby se posluchač ani chvíli nenudil. „Down The Rabbit Hole“ jede volněji, riffy působí povědomě, ale kytarové hrátky okolo je osvěžují, stejně jako proměnlivý zpěv, nechybí ani táhlé kvílivé sólo, ani rychlejší pasáž.
Druhá strana začíná podobně jako první, tedy pomalejší věcí, která působí nenápadným dojmem, dokud se nerozjedou kytarové hrátky – a to se stane několikrát v průběhu zhruba čtyřminutové hrací doby, na konci pak song zeštíhlí a hraje se i na HC notu. Druhá „Ring-Pass-Not“ logicky zase zvyšuje obrátky, aby se neopakovaly podobně laděné songy, jde o druhý hit co do návykovosti a energičnosti, další koncertní tutovka, která chytne na první dobrou. Pak je to malinko složitější, nebo možná těžší na poslech. Další dvě skladby jsou totiž poměrně dlouhé, ta poslední navíc instrumentální. Předposlední „Through a Glass Darkly“ hraje přes šest minut a od thrashe se odklání k progresivnímu heavy metalu, který si v podání EXORCIZPHOBIE nechám líbit. Co lze označit jako odvážný tah, je zařazení sedmiminutové instrumentální kompozice „Tiwanaku“. Divné slovo jsem samozřejmě prohnal internetovým vyhledávačem, protože až takový znalec historie nejsem, a ve chvíli, kdy jsem si přečetl základní informace o bolívijské civilizaci, leccos mi docvaklo. Třeba občasné závany exotických melodií, mayský kalendář na obalu i na středové etiketě desky a vlastně i postava na obalu, která stojí před Bránou slunce právě v Tiwanaku. Samotná skladba je v úvodu střídmá, kytarové vybrnkávání postupně a pomalu zesiluje, přidávají se i umělé zvuky připomínající šumění větru, a ač je sedm minut velké sousto, Skoří a spol. jej v pohodě skousli, protože dokázali udělat song epický, napínavý a variabilní.
Další cesta při průzkumu alba vedla k textům, které jsou samozřejmě v angličtině, takže znovu internet a překladač. A nepřijde mi, že by šlo o koncepční album, respektive historické, protože některé texty se mi jeví jako současné. Některé na tu minulost odkazují, ale nejen na jihoamerickou, takže jde spíše o přemýšlení nad lidskou existencí, vesmírem či nepravostmi dnešního světa, v jednom případě posloužila jako inspirační zdroj báseň generála George S. Pattona („Through a Glass Darkly“).
Některé předešlé nahrávky EXORCIZPHOBIE nebyly po zvukové stránce úplně top, tentokrát si všechno sedlo, deska hraje parádně. Spojení s Jindřichem „Otynem“ Tománkem a Martinem „Holly“ Hollandrem se jeví jako správné, a byť v Davosu vznikla i předchozí deska, tahle mi přijde po zvukové stránce lepší, sound je naprosto čistý a přehledný.
Resumé je asi po předchozích větách zřejmé: EXORCIZPHOBIA nahrála desku, která obstojí nikoliv v tuzemské, ale ve světové konkurenci. A díky nezměrné pracovitosti a aktivnímu koncertování za našimi hranicemi by se snad do té mezinárodní špičky mohla propracovat.
Seznam skladeb:
- Initiation
- Violence and War
- Reflections
- Down The Rabbit Hole
- Those Who Oppose
- Ring-Pass-Not
- Through a Glass Darkly
- Tiwanaku
Čas: cca 38 min.
Sestava:
- Tomáš Skořepa – guitars, vocals
- Ondřej Šíma – guitars
- Aleš Kostka – bass
- Tomáš Kejkrt – drums
