Polská legenda progresivního rocku letos přidala do sbírky řadové album číslo osm („ID.Entity“) a k jeho řádné propagaci naplánovala lehce přes měsíc trvající turné, čítající úctyhodných šestadvacet zastávek ve třinácti zemích Evropy. Ani jedna z nich se však čertužel netýkala České republiky, a proto, když se chuť spatřit RIVERSIDE live stala nezvladatelnou, bylo třeba porozhlédnout se po nejbližším místě mimo naše hranice. Nakonec se nejschůdněji vyjevila právě Wroclaw a v ní umístěná sportovní hala Orbita.
Pro koncerty před domácím publikem byla vybrána dvojice ATAN – Jakub Zytecki, která mi po pravdě mnoho neříkala, ale lehký průklep naznačil, že na úprk to nebude.
Právě ATAN s úderem devatenácté hodiny vběhli na pódium a progresivní večírek odstartovali. Produkci čtveřice hudebníků v čele s divokou frontwomen Claudií Moscoso bych si dovolil připodobnit k ukrajinským JINJER, a třebaže si v tomto chlívku příliš nehovím, vokál sličné dámy a muzikantský um spoluhráčů si víc než zdvořilostní zatleskání zasloužily.
To v pořadí druhý, dle vizáže a projevu skromný mladík Jakub Zytecki, se do mého vkusu trefoval s přesností zákeřného Amorka. Trio excelentních muzikantů proplouvalo post-rockem, progresivním rockem, jazz rockem, ambientem a já nevím čím ještě s rutinérskou lehkostí. Většina přehrávaného materiálu se nesla na instrumentální vlně a s přítomnými manželi Jelínkovými (DYING PASSION) jsme došli ke shodě, že být přítomen Spacosh (BETWEEN THE PLANETS, ELBE, MARTIANS), gurmánsky by pomlaskával.
Aniž bych se chtěl předchozích vystupujících dotknout a snižovat hodnotu jejich vystoupení, s nástupem RIVERSIDE bylo docela jedno, jestli zanechali dojem neutrální, nebo dobrý, protože jakmile začal po krátkém klávesovém intru Duda vymačkávat ze své baskytary úvodní tóny „#Addicted“, bylo v podstatě vymalováno a nic předtím ani potom jako by nebylo. Nemám páru, na jakých místech a pro kolik lidí hrála hlavní hvězda mimo Polsko, ale Orbitu bych tipoval tak na tři tisíce a věřte, že se jednalo o velký koncert se vším všudy. Luxusním zvukem počínaje, velkolepou světelnou show jdouce a naprosto skvělým publikem konče. A řádně užít sobotního večera se rozhodla i kapela sama. Úsměvy hlavních protagonistů létaly na všechny strany (teda až na bubeníka Piotra Kozieradzkiho, ten si svůj podmračený výraz docela držel), Mariusz Duda mimo jiné bavil vtipnými průpovídkami mezi písněmi, novic Maciej Meller se usmíval pod vousy, sem tam hecoval publikum a nevyhlášenou soutěž o největšího pařmena vyhrál o chlup klávesák Michal Lapaj. Jeho taneční kreace bavily královsky.
O co by však mělo jít především, je hudební náplň večera – a i zde panovala spokojenost naprostá. Z logiky věci dostala největší prostor aktuální fošna (jestli nezazněla celá, tak vypadl maximálně jeden kus), ale protože do kolekce doposud vydaných alb zapadá bez problémů a protože se hrací čas vyšponoval přes sto dvacet minut, ničemu a nikomu to příliš nevadilo, neb se dostalo na všechny. Namátkou vylovím „Post Truth“, „Egonist Hedonist“, „Panic Room“, „Conceiving You“, poslední kus řádné hrací doby „Friend Or Foe?“, nebo otvírák vynuceného prodloužení „Self-Aware“. Uteklo to strašně rychle a i po pár dnech se vynořují momentky, připomínající skvěle prožitý sváteční večer.
Záměrně jsem se před koncertem vyhýbal videím pořízeným na předešlých štacích, s cílem nechat se překvapit. Zadařilo se. Odcházel jsem s otevřenou hubou přeplněn nadšením.
