Ahoj Lenko a Morbivode. Máte venku nové album, které vyšlo u HellStorm Productions; předchozí u Werewolf Productions, což jsou dvě vydavatelství sídlící pod jednou střechou. Proč je jednou na obalu HellStorm a podruhé Werewolf? Vyznáte se ve Strnyho labelech? (úsměv)
Morbivod: On toho má ještě víc, jeden label je speciálně na kazety, jeden je speciálně na knižní CD edice, jeden na LP. Sem tam se to asi ještě nějak prolíná. Já mám víc kapel, on má víc labelů.
Je pro vás „být pod firmou“ nutnost, nebo byste si dokázali obstarat vydání sami? V čem spočívá výhoda vydavatelství? Moc mě jich nenapadá, snad kromě obstarání výroby nosičů; koncerty a promo si asi řešíte sami.
Morbivod: Z mého pohledu je daleko lepší, když to vydá firma. Bez toho by to vypadalo, že nám to nikdo nechtěl vydat. Jde především o tu distribuci, ono to je víc než dost práce, to bychom sami určitě nezvládali. Jirku to baví, má řadu nápadů co vydat v jaké podobě a jak to pak presentovat. Byť se řadí k menším labelům, udělal pro nás obrovské množství práce. Na propagaci obvykle každý něco uděláme, koncerty už řešíme sami.
Minule jste říkali, že náklad CD „Machina Nova“ činil 100 kusů a že se v případě potřeby udělá dolis – došlo na něj? Novinka vyšla opět ve stokusovém nákladu?
Morbivod: Nějaké kusy ještě jsou, tak zatím nebylo potřeba, možná časem. „Čistý galenit“ má náklad vyšší, jelikož je tu vyšší pravděpodobnost, že se to vyprodá. Ale na to je zatím brzy.
Všechny nahrávky máte na Bandcampu, bez digitální distribuce to dnes nejde. Na digitální prodej řada kapel nadává, že z toho nemají skoro nic – mohli byste do tohoto problému vnést trochu světla a otevřeně uvést, kolik peněz vám z Bandcampu přitéká?
Morbivod: Já mám ten Bandcamp docela rád, je to takový přehledný přívětivý portál. Nejde mi příliš o prodej na něm, to je sem tam stovka, když někdo koupí album (portál si z toho vezme asi 20 nebo 30 procent), ale svým způsobem nám nahrazuje oficiální web, který už pro kapely našeho formátu ztratil smysl, jelikož by na to nikdo nekoukal. Bandcamp profil umožňuje pěkně přehledně presentovat kompletní diskografii, každý zájemce tam základní informace o kapele hned vidí, všechno si může volně poslechnout.
Na obalech jste po příchodu Lenky vždycky měli polovinu Lenčiny a polovinu Morbivodovy tváře. Nyní jste od tohoto konceptu ustoupili – proč? – a titulku zdobí obrázek galenitu, ze kterého vyrůstá nějaká květina. Jde o rostlinu skutečnou, nebo fantazijní? A co obrázek symbolizuje?
Lenka: To je pravda, bavilo mě si s motivem hrát a obměňovat jej v různých technikách. Na druhou stranu, nemělo cenu na něm lpět. Měli jsme pocit, že motiv se již vyčerpal, tak jsme vytvořili něco nového. Na obrázku je opravdu galenit a z něj vyrůstají tři bílé lilie, které symbolizují čistotu, zároveň to ovšem také mohou být smuteční květiny. To odkazuje na neštěstí a smrt v dolech. Líbilo se mi spojení nerostu a živé flory, graficky jednoduše na tmavém pozadí působí zároveň jako znak.
Proč jste si ze všech možných nerostů vybrali právě galenit?
Morbivod: Galenit je natolik těžký a fascinující minerál, že je třeba ho důkladně oslavovat. Původní souvislost je jednoduchá, jak jsem v minulosti objevil důlní díla ve Stříbře a prožil v nich mnoho dobrodružství, začal jsem se více zajímat i o hlavní předmět těžby, kterým je právě galenit. Takhle mi přirostl k srdci a začal mě zajímat později i galenit odjinud a hledal jsem, kde všude se těžil nebo dokonce těží i v současnosti. Doporučuji zajít v Praze do muzea, je tam řada úžasných exponátů.
Pojďme k obsahu CD. Hudebně jste se od předchozí nahrávky příliš neodchýlili, návaznost je myslím patrná hlavně na „Machina Nova“, ale i na „Illud Tempus“. Souhlasíte?
Morbivod: Návaznost na „Illud Tempus“ bych řekl, že tam příliš není, tedy ta hudební. U „Machina Nova“ už to docela platí, bylo to skládáno v podobném rozpoložení i s podobným záměrem, ale s tím, že to bude víc propracované. A třeba songy „Čistý galenit“ a „Rovnost I“ vznikly krátce po dokončení posledních STÍNŮ PLAMENŮ, tak to v tom je asi taky cítit.
Muzika je i přesto, že jste dali vale aggrotechu, rozkročená dost. Blackové vichřice, epické pasáže, melodie, nějaké to industriálno, tucání i doommetalové postupy… Právě ona doomová nálada v písni „Ke staré zakládce“ je docela překvapivá – je to další z možných budoucích cest, nebo jen zpestření?
Morbivod: Záměrem bylo, aby tam měly podstatně větší prostor black metalové postupy, kolikrát ovšem nenápadně inspirované třeba i zcela nemetalovými kapelami. Ta pasáž, v které slyšíš doomové nálady, to se přiznám, že tu jsem skládal, když jsem zrovna dost poslouchal stará alba OPETH. Ta skladba se stejně vyvinula v black metal, tak jak jsem zrovna cítil a také aby správně doprovázela děj, kdy se z poklidné pomalé expedice stal nářez. Song „Rauch“ jediný trochu z alba vybočuje svojí jednosměrnou pochodovou dikcí, ale žádné „tucání“ tam není. Na další tvorbu prozatím myšlenky nejsou, i tak bych se dále držel současného směru.
Vznikaly skladby průběžně během cca tří let, která dělí nové a předešlé album, nebo jde o věci, které byly složeny v krátkém ohraničeném období? O autorství hudby asi není pochyb, ale co texty – podělili jste se?
Lenka: Na tomto albu jsem napsala jen několik pasáží, pod drtivou většinou je podepsán Morbivod.
Morbivod: Tři roky to nebylo, spíš dva, už nevím úplně přesně. Bylo to hodně průběžné, každý text potřeboval doladit s odstupem času. Nejdřív jsem něco napsal podle výpravy nebo jiné potřeby vyjádření, ale pak bylo třeba pro přesné frázování ladit počet slabik a celkově víc pozornosti věnovat tomu komponování vokálů.
V textech pokračujete v dříve nastolené cestě – nerosty, výpravy do dolů, zneužívání otrocké práce při těžbě. Tentokrát mě po obsahové stránce nejvíc zaujala skladba „Rauch“, což není, pro neznalé, kouř (jak by mohl předpokládat znalec němčiny), ale jméno významného tuzemského mineraloga Luďka Raucha, který během krátkého života prolezl kdejaký bývalý důl, některé zpřístupnil, nalezl řadu cenných minerálů, ale jeho vášeň se mu stala osudnou, ve dvaatřiceti letech v jáchymovském podzemí zahynul. Proč věnujete vzpomínku právě Luďku Rauchovi? Když zemřel, byly Morbivodovi tři roky a Lenka možná ještě ani nebyla na světě.
Morbivod: Znovu zmíním důlní díla ve Stříbře, hlavně Langenzug – Dlouhou žílu. Při mých výpravách tam v devadesátých letech jsme překovávali hloubení přes mostní konstrukci postavenou z lešenářských trubek. Tehdy jsem si myslel, že to tam postavili horníci a zkrátka to tam zbylo z doby těžby, jenže časem jsem se dozvěděl, že je to jinak. Těchto konstrukcí je v tom dolu víc, neviděl jsem ani všechny, stavěl to právě tehdejší nadšený montanista Luděk Rauch začátkem osmdesátých let. Nebyl samozřejmě sám, bylo to více lidí i více skupin lidí. Dokonce s jedním z nich jsem si před pár lety psal, dodnes milovník minerálů. Kupoval trubky ve šrotu a pak to tam tajně nosili složitými prostory stovky metrů až kilometry a nebezpečně stavěli několik dnes již legendárních přemostění. Musela to být strašně náročná práce. I já jsem se tedy díky jeho aktivitě dostal na místa, kam by to jinak nešlo. V jiném dolu je to také, vyzkoušel jsem si stejným způsobem na jeho práci navázat díky trubkám, které tam z té doby nechal, stačilo přinést kompatibilní „žabky“ a klíč, neskutečný pocit. Stal se i pro mě legendárním a uctívaným člověkem. Rauch si pravděpodobně postupně v podzemí natolik věřil, že se pouštěl do stále riskantnějších akcí, v překopu mezi dvěma uranovými doly na Jáchymovsku zmáhal zával. I přesto, že situaci rozuměl a měl to vymyšlené, zával se pohnul a tíha nekonečných tun horniny zmohla jeho. Prý ještě chvíli křičel, dodnes tam jeho rozdrcené tělo leží, možnost vyproštění neexistovala ani tehdy ani nikdy potom, byl to velký průšvih, který měl mimo jiné za následek, že mnozí sběratelé minerálů ve strachu před postihem svoje cenné sbírky zlikvidovali. Dnes má Rauch pomník nedaleko místa, kde se to stalo, také po něm byly pojmenovány dva minerály.
Morbivode, když se vydáváš pod zem, máš v hlavě i neštěstí, která se v minulosti stala, např. právě úmrtí Luďka Raucha, nebo dalších, kteří svou vášeň pro podzemí zaplatili životem? Pouštíš se i do nebezpečných míst, nebo máš pud sebezáchovy nastavený na rozumné hladině?
Morbivod: Každý nelegální vstup do podzemí riskantní je, ale zase platí, že tam si člověk dává neustále zvýšený pozor. Přesto je možné stát se svědkem pádu do zatopeného hloubení, naštěstí bez následků. V posledních letech bylo nebezpečných situací víc, ale alespoň jsem se v tom podzemí zase chvíli pořádně bál jako za starých časů, bylo to opravdové. Přecházení shnilých povalů nad volnými dobývkami nebo podlézání vydřevených míst, co se jednou zákonitě zřítí, a buď by nás rozdrtily, nebo odřízly jedinou cestu ven, i to se mi přestává chtít riskovat, i když to asi ještě pár desítek let bude držet. Touha po poznání a prozkoumávání je velká, ale i sebemenší zranění tam může mít fatální dopad, mám tendenci dál už chodit jen do úseků, kde zvýšené riziko není. Vím o lidech, kteří dělají nesrovnatelně nebezpečnější průzkumy a vůbec si to neumím představit, ale nikomu z nich se nikdy nic nestalo.
Lenko, už ses taky vydala do nějakých důlních prostorů, třeba i muzejních? Nebo tě podobná dobrodružství nelákají?
Lenka: Ano, dostala jsem se pod zem. Žiju nedaleko Pyrenejí, kde je bývalých dolů spousta. Zavřených, samozřejmě. Ale měla jsem štěstí, že mě k sobě vzala skupinka nadšených speleologů. Díky tomu jsem mohla sestoupit i do dolů běžně nepřístupných. Při návštěvě prvního dolu jsem si říkala, hlavně ať už jsem zase zpět na světle. Evidentně jsem ale chytla důlní virus, protože za týden jsem šla do dolu zase. Samozřejmě jen v rámci mých možností, na extrémně náročné sestupy vyžadující techničtější přístup a komplikovanější slaňování si netroufám. Důlní prostory jsou svět sám pro sebe, každý sestup s sebou vždy nese určité nebezpečí, což k jejich atmosféře patří. Tím, že se do dolu vydávám se zkušenými jeskyňáři, velkou část tohoto nebezpečí ale eliminuji.
K albu jste natočili dva videoklipy, ke skladbám „Čistý galenit“ a „Rauch“. V jakých místech jste filmovali? Mají pohnutou historii, nebo, jako např. bývalá kompresorovna u Jáchymova, hlavně dobře na „plátně“ vypadají?
Morbivod: „Čistý galenit“ je natáčen převážně ve Stříbře, tedy přímo na místě děje skladby, pár záběrů je i přímo v útrobách tamních dolů, dále na odvalech a kolem řeky, kde byly v minulosti venkovní provozy související s provozem dolů. Zvlášť magický je vodní kanál, co vycházel se štoly Prokop a také trosky elektrárny U Pičmana v blízkosti portálu Unterlangenzug. Klip „Rauch“ obsahuje záběry především z posledního působiště Luďka, tedy uranové doly u Jáchymova v temných Krušných horách, záběr je třeba u jámy Rovnost II, kudy se pánové tehdy spouštěli do hloubky na lanech a pak jsou záběry na louku, pod níž dodnes leží, na obzoru pak halda dolu Adam. Kompresorovna dolu Eliáš je nedaleko, tam ho to také zajímalo. I v tomto klipu je vidět řeka ve Stříbře a portál štoly jako připomínka jeho tamní činnosti.
Klipy vypadají dost profi, jsou v nich i záběry z dronu, což už dnes asi není až tak náročné jako v dobách, kdy na podobné pohledy bylo třeba nějakého pilotovaného létajícího stroje, i přesto se to ale musí umět. Kdo za klipy stojí, jak za natáčením, tak střihem?
Morbivod: Děkuji za hodnocení, práce je to všechno čistě moje. Asi před rokem a půl jsem se o drony začal zajímat právě v souvislosti s otázkou, zda by šlo v důlním díle něco takového poslat na průzkum někam nahoru a nafotit místo, kam se nedá dostat. To se ukázalo sice jako myslitelné, ovšem takový stroj tohoto úkolu schopný by stál zhruba půl milionu. Nicméně když už jsem se tím začal zabývat, tak mě to chytlo a představa pořizování fotek nebo videa z výšky byla lákavá. Tak jsem si nastudoval všechno potřebné, udělal zkoušku a registraci pro úřad civilního letectví a pořídil stroj, který svými schopnostmi byl dobře použitelný. V tu chvíli už mě napadalo, že by se mohl udělat videoklip, kde by se záběry využily. Nějaký čas jsem se s tím učil udělat čistý záběr, koordinovat několik pohybů, docela se dařilo použitelný materiál postupně natočit, trvalo to měsíce. Nakonec se podařil i ten záměr proletět s ním důlní chodbu, to bylo náročné a riskantní, pár záběrů v klipu také je. Další úkol byl natočit nás oba letícím dronem bez pomoci dalšího člověka, ten konkrétní dron neměl od výrobce funkci sledování nebo autonomního letu, ale přes aplikaci třetí strany se mi podařilo i toto realizovat, byť s tím bylo dost potíží. Dnes už bych to mohl udělat snáz. Veškerý koncept, střih, color grading, světla ve studiu, zpracování záběrů s klíčovacím pozadím, s tím jsem si vyhrál sám, potřebovalo to spoustu času a taky inovovat výpočetní techniku.
Nedávno jste coby WAR FOR WAR zahráli na oslavě 25 let STÍNŮ PLAMENŮ. Byť šlo primárně o výročí jiné personálně propojené kapely, jak jste si po delší době užili živé hraní s WAR FOR WAR? Kolik skladeb z nově desky zaznělo a jak akce proběhla, dopadla? A jaké máte další koncertní plány?
Morbivod: Hráli jsme „Čistý galenit“ a „Rauch“, dál to byl takový průřez. Na té akci byly komplikace s kumulováním basů, Lampě by prospěly basové pasti a celkově nějaká inovace techniky. Některým potížím se zvukem na pódiu jsme předejít mohli, některým ne. Každopádně celkově se akce dost vydařila, zvuk ven šel nakonec obstojně, lidí přišlo hodně a ohlas velký. Akorát pro nás bylo těžší hrát kvůli podmínkám na podiu. Aktuálně žádný další koncert potvrzen nemáme, ale uvítali bychom něco třeba na Moravě, tam jsme nehráli už delší dobu.
