Kdopak si ještě dnes vzpomene, že Martin Lopez kdysi otloukal škopky u náladotvůrců OPETH a že to byl světoběžník Steve DiGiorgio, kdo mu pomáhal rozjet projekt SOEN? Kapele bylo dříve předhazováno, že se nestydí obdivné vzhlížení k velikánům TOOL přenášet do vlastní tvorby. Tyto hlasy však začaly nejpozději se čtvrtým albem „Lotus“ utichat, protože se muzikanti vydávají po trochu jiné cestě, kde je sice méně progresivních prvků na úkor silných melodií, ale čas ukazuje, že to byla volba správná a odlíčený vlastní ksicht SOEN sluší.
Jestli semnou souhlasíte a berete stejně jako já „Lotus“ za počátek nové éry, potom mi jistě odkýváte, že na předloňském „Imperial“ se podařilo táhnout materiál směr dokonalost a i když jsem s některými vály, respektive s jejich až moc velkou dávkou nasládlosti trochu válčil, o kvalitě a extrémní hitovosti pecek „Lumerian“, „Deceiver“, „Monarch“, nebo „Dissident“ polemizovat nehodlám.
Letos tedy řadovka s pořadovým číslem šest a když bych chtěl být hodně přísný, mohl bych ho označit jako „Imperial II“. Najdeme totiž spousty společných znaků, které minule dokonale zafungovaly a jsou nyní dále rozvíjeny, lépe řečeno vybrušovány zase o něco zkušenějšími a zručnějšími mistry. Řeč je bezpochyby o skvěle nazvučených úderných kytarách, do jejichž sekaných rifů nápaditě swingují Lopézovy nožky. Též asi nikdo nepochyboval, že se kapela vzdá silně melodických stadionových refrénů a že se pěvec Joel Ekelöf snad vydá na cestu experimentálního bloudění. I když zrovna u něho mám pocit, že to trochu více tlačí a přibrušuje (v rámci jeho melodického projevu, samozřejmě) a i díky tomuto jiskření je třeba titulní „Memorial“ mým největším oblíbencem na albu. Co zůstalo ďáblužel při starém, je má neschopnost vcítit se do pomalých písní kapely, chcete-li balad. Posledně se mi začalo zvedat obočí a krčit čelo u čtvrté „Illusions“ (tady se mi ale zpětně povedlo docenit krásu kytarového čarování), letos to přišlo o skladbu později s pátou „Hollowed“ a tady se obávám, že k pozdějšímu přehodnocení těžko dojde. Hostující Elisa je sice pěvkyní kvalitní, nicméně z celkově nabytého pocitu patosu a kýče nikterak neubírá, spíš naopak. Ve stejném druhovém výběhu se pohybují ještě „Tragedian“ a „Vitals“ a co se mne týká, pocitově zůstávám zabřednutý v podobně přeslazené kaši a třebas se tomu snažím jinak vyhnout, při dalších posleších zmíněnou trojku beze studu vynechám.
Tolik snad k záležitostem, které novinku úzce pojí s nosiči předchozími a těmi, jenž pisálkovi nejdou pod vousy (čistě subjektivní pohled starého bručouna). Kde naopak cítím potřebu k vyzdvihnutí a chvále, je hutný a přitom kreativitu nepostrádající hudební základ, na nějž mr. Ekelöf zcela přirozeně staví nádherné monumentální stavby. V minulosti jsem ne zcela chápal, proč se s nástupem pěvcova partu častokrát hudební složka klidní, kytary se buď umlčí zcela, nebo vykreslují nenápadné vyhrávky a songy tak ztrácí na síle. SOEN daleko víc sluší, když to vespodu řádně houstne a vokalista sám rozhoduje, zda se vydá na dech beroucí výlet nad oblaka, nebo divokou jízdu v nadupané káře. Ke spokojenosti milovníka ostřejšího výrazu kapely se tůruje motor docela zhusta.
Mám-li výše naťukané řádky shrnout v několika málo slovech, viděl bych to takto: jste-li naladění na směřování kapely od alba „Lotus“ a v „Imperial“ nacházíte velké zalíbení, důvody k zavržení budete hledat těžko. A vlastně také proč? I přes občasné zapochybování, jestli jsem cílová skupina já, či konzument balastu komerčních rádií, nelze než konstatovat, že jde o kvalitní album kvalitních hudebníků.
Seznam skladeb:
- Sincere
- Unbreakable
- Violence
- Fortress
- Hollowed
- Memorial
- Incendiary
- Tragedian
- Icon
- Vitals
Čas: 43:06
Sestava:
- Joel Ekelöf – vocals
- Martin Lopez – drums
- Oleksii „Zlatoyar" Kobel – bass
- Lars Åhlund – keyboards, guitar
- Cody Ford – lead guitar
