Z této části rozhovoru jsem měl opravdu velkou radost, protože jsme DT už dlouho na živo neviděl a neslyšel. 18.října roku 2005 jsme se proto nalodili do auta a s příslovím ?I mistr tesař se někdy utne?, se vydali na koncert, k našim jižním sousedům do Rakous.
Hned na začátku vás musím upozornit, že jsem do Vídně nejel s tím, že bych z tohoto koncertu dělal report. To se tak nějak semlelo až teď, zhruba měsíc poté. Proto můj report nebude mít klasickou, obvyklou podobu, jako jsou výpisy a pořadí skladeb, časy a podobné samozřejmé věci, jako je to u jiných normálních reportů běžné. Berte to jako lehké nahlédnutí na tento koncert a lehké nasání atmosféry z této akce, očima obyčejného, řadového diváka.
Do Vídně, naše tříčtvrtková sestava Scenery, vyrazila hned po práci, cca ve 14 hodin.To proto, že jsme přesně nevěděli kde se místo koncertu, Gasometer nachází, a hlavně kvůli tomu, že jsme neměli zakoupené vstupenky. Asi po půl hodinové projížďce Vídní, kde jsme ?vůbec nebloudili?, jsme se z ničehož nic objevili před komplexem budov zvaných Gasometer. Jde o čtyři obrovské válcovité budovy, jakoby obrovská sila, postavená v řadě za sebou, kde uprostřed mezi druhou a třetí budovou stojí něco, ne nepodobného našemu Tančícímu domu. Právě v útrobách tohoto stavení je koncertní sál, kde se koncert DT konal. Z Internetu jsme věděl, že jde o kulatý koncertní sál, a měl jsem strach z akustiky v takovém prostoru. Ale hned po příchodu jsem zjistil, že vše bude nejspíš v pořádku, že rakouští inženýři a technici nenechali nic náhodě a se sálem si řádně, co se týče akustiky vyhráli. Nejrůznější pohlcovače, lamače a zvukové zábrany byly všude po místnosti. Seděli jsme na balkóně přímo proti pódiu a vše jsme měli jako na dlani. Na podiu za tmavou plentou byl klid, jen kytarový technik dolaďoval svou práci a lidí pod pódiem kvapem přibývalo. Před osmou hodinou již bylo pod pódiem i na balkóně plno. Kolik lidí tam přesně bylo nevím, ale někdo říkal, že kapacita sálu je 4 000 lidí, tak toto číslo berme jako orientačně směrodatné, protože tam bylo opravdu plno. Jen tak na okraj. Nejde nezmínit, že minimálně polovina návštěvníků byla z Československa. Čeština a slovenština zněla ze všech stran.
Je něco po 20:00 a z repráků se nevalí ticho, jak zpívá jeden náš novodobý umělec, ale úvodní koncertní intro, po kterém následovala, jak jinak, úvodní skladba z posledního alba Octavárium, ?The Root Of All Evil?. Pod motivem čtyř koulí z aktuální desky, to DT rozjeli ve velkém stylu. Ale musím říct, že jsem si tuhle skladbu popravdě moc nevychutnal. Klasické mrazení v zádech při prvních tónech zastoupila husí kůže z neuvěřitelnýho kraválu. Zvukaři byli zřejmě nahluchlí, nebo byli po flámu, nebo je Dreamům zapůjčili samotní Slayer, protože takovej kravál jsem fakt už dlouho nezažil. Nejvíc uši rvoucí byl Jamesův vokál a vůbec jsem nezáviděl těm co stáli dole před bednama. Těm se možná ještě LaBrie honí v hlavě dodnes. Toto opravdu nebyl intelektuální poslech, intelektuální muziky. Tuto skladbu jsem proseděl s prstama v uších a s hrůznou vidinou mé totální strnulosti na konci koncertu. No a na co jsem se do Rakouska tahal s dalekohledem, a u vstupu se se svou ?bravurní ? angličtinou domáhal vstupu s tímto mým věrným koncertním souputníkem, když teď mám ruce vražený do uší, jsem nechal volně plynout na vlnách tsunami valících se z PA systému. Ale to by nebyl Čech Čechem, aby si neporadil. Lerry obětoval papírové kapesníčky a ty jsme použili jako ucpávky a nadrzo jsme si je nacpali do uší. No nevypadali jsme zrovna nejinteligentněji, ale co, svůj účel to bezezbytku splnilo. Hluk se eliminoval do příjemné poslouchatelné úrovně a navíc jsme spáchali takovou malou URL hygienu. Teď jsme se mohli v pohodě věnovat koncertu a ruce použít i na něco jiného než na ucpávání uší. Heslo pro další koncerty tudíž zní: ?Ku kvalitnímu poslechu kvalitní kapesníčky firmy ? ?, (z důvodů reklamy název firmy neuvádíme). Původně jsme myslel, že jsme to odnesli jen my sedící na balkóně, ale prý to bylo nahulené i dole na sále. Zřejmě chtěli, abychom si za své peníze taky něco odnesli domů (hučení v hlavě, pískání v uších ?.) .
Ale zpět k muzice. Po dvou skladbách z Octavária, jsme se na třech obřích videoprojekcích, které byly zavěšeny nad pódiem, začali vracet zpátky časem. Promítaly se jak letopočty, tak obaly desek, tak i tváře a sestavy DT v letech minulých. Čas se zastavil někde za rokem 1986 a na obrazovkách zazářilo pravěké logo skupiny, která byla prapůvodcem samotných DT. Zasvěcení tuší, ano byly to Majesty. Z těchto dob zazněly dvě skladby a po nich se chronologicky hrnuly skladby DT pěkně album po albumu, vždy s velkým letopočtem a příslušnou titulní stranou tehdy aktuálního alba. Z každého alba se zahrálo zhruba po dvou skladbách. Pořadím a názvy skladeb vás mást nebudu, protože jak jsem se již zmiňoval, poznámky jsem si nedělal. Na plátnech nechyběly ani doprovodné projekce, jako mraky, voda atd., a samozřejmě detailní záběry na všechny aktéry. Jen tak pro zajímavost, kamery byly i na nástrojích pánů Portnoye a Rudesse. Pro muzikanty z těchto ranků to byl uchvacující i zdrcující pohled zároveň. Zvlášť pak při sóle? (intro ze skladby Octavárium) mistra Rudesse, kdy hrál na bezklávesové, dotykové, klávesy. Nutno dodat, že z tohoto pohledu nešla hlava kolem jen klávesákům. Že existuje bezpražcová basa samozřejmě vím, ale toto? Nevím jak se tomuto nástroji říká, ale v rukou pana mistra se jeví jako výjimečný, excelentní nástroj. Toto bylo, světe div se, jediné sólo dnešního večera. A to samozřejmě nemluvím o p.Rudessovi, ale všeobecně o všech z DT. Na dřívějších koncertech bylo zvykem, že si i Mike s Johnem vystřihli svá sóla, pro pocit blaha i beznaděje pro všechny bubeníky a kytaristy pod pódiem. Dnes ne. Škoda, zrovna na Mikovo sólo jsem se vcelku těšil. Tak snad jindy.
Místo těchto sól, se zhruba po hodině konala malá patnáctiminutová přestávka. Zvláštní bylo intro této přestávky, kdy se Petrucci očividně připravoval na další skladbu a zbytek kapely vyklidil pole. Zvláštní. Že by špatná komunikace, nebo jednoduše Petrucci zaspal? Kdo ví. Vypadalo to však všelijak. Při libých tónech DT v ?amplag? skupenství, se naskytl čas pořádně omrknout pódium. První věc která mě trefila do očí byla absence hlav, rozuměj zesilovačů. Jak se někteří muzikanti vystavují před hradbami svých aparátů, samozřejmě je v tom i kus reklamy, tady bylo jen pár boxů a dost. Dokonce takový Myung se svými Yamahami neměl ani je. Vše obstaraly odposlechy. Škoda, tak tady jsem oko nepokochal. Zato Petrucciho boxy mohly pokochat oko kdejakého fanouška muziky i výtvarného umění. Šlo o osm beden, vždy dvě na sobě, na nichž byl výjev z podmořského světa. V levé straně tohoto komplexu beden plavala obrovská chobotnice, jejíž chapadla se plynule chápala až do středu ?obrázku?. Tam je vystřídala, tuším potopená kotva a nějaké mořské ryby. Celé to z dálky vypadalo jako jeden velký obraz. Samozřejmě nechybělo ani logo DT. Pěkné. Rudessův plácek taky nebyl k nepovšimnutí. Stál na vyvýšeném místě z leva vedle Portnoyových bicích. Zde výraz ?bicích? musím upřesnit. Kdo DT zná ví, že Mike nehraje na obyčejnou bicí soupravu, nýbrž na dvě soupravy spojené v jednu. Prostě klasicky seděl na dvou židlích. A prý že se to nevyplácí. Některé skladby hrál z leva a jiné zase zprava. Mám pocit, že ty pomalejší, procítěnější hrál na straně s jedním šlapákem. Dokonce si v jedné skladbě zahrál i na obou stranách sestavy. Prostě v určitém momentě přeskočil z jedné sesle za druhou a volně pokračoval dál, jako by se nechumelilo. On vůbec neměl problémy s nějakým chumelením. Co chvilku za bicíma stál, poskakoval, paličky vyhazoval, v drtivé většině případů je i chytal a když nechytil, tak prostě chvilku hrál jen s jednou, vždyť kdo by to poznal. To co on hraje jednou rukou, většina bubeníků hraje oběma. Dál taky zpíval, ale hlavně plival, plival a plival. Chudáci bedňáci, a uklizečky. Ale zpět ke klávesám. Za celým tímto vyvýšeným místem stála cca 2,5 m vysoká hradba (skříň) nějaké elektroniky a elektriky . Možná zde byly ukryty i mnou hledané zesilovače. Vypadalo to jako v nějaké elektrárně, nebo ve vědecké laboratoři. Možná to měl být kontrast k podmořskému světu na druhé straně pódia. Rudess používal hned několik kláves. Tuším že byly čtyři, z toho tři byly sestaveny do tvaru písmene ?U?, kolem osy otočných Korgů, které celému plácku vévodily. Při svém výše zmiňovaném sóle?, jedny zapůjčil LaBriemu, aby se sám mohl plně věnovat svým bezklapkám. Bylo zvláštní pozorovat tohoto klávesového mága, jenž připoután ke klávesám, hraje své party z jakéhosi notebooku ,digitálních not, a ještě při tom stačí pochodovat kolem svých Korgů. V celkovém součtu určitě nachodil víc než Myung s Petruccim dohromady. A když píšu připoután, tak tím opravdu myslím připoután. Mistr Rudess byl totiž spjat se svým věrným Korgem, kábllem. Že by byl p.Rudess výtvorem předních japonských robotechniků? Jeho precizní hra by tomu i odpovídala. To už jsem zašel daleko, ale hlavou mi to přesto vrtá dodnes. Takže další otázka do pléna: ?co to bylo za kábl? (první otázka zněla, ?co jsou to ty bezklapky?).
Konec přestávky. Bez dlouhého otálení jedeme zase dál ve výsostních skladbáchvelkých DT. Chlapci se nám občerstvili a převlékli. Mistr bílo-černých kláves si nasadil jakousi slušivou jarmulku, Mike Portnoy přestal brnkat na strunku patriotismu a sundal si dres místního fotbalového klubu Rapid Vídeň a mašina DT se valí dál plnými obrátkami plnou parou vpřed, druhou polovinou koncertu. Ta se chronologicky řítí ku konečné zastávce cca dalších 60 minut. Pak následoval povinný dvou-skladbový přídavek a padla. Světla v sále se rozsvěcují, pořadatelé začínají uklízet a lidé odcházejí. Je konec. Konec kvalitní akce, konec vydařeného koncertu. Musím ale říct, že co se muzikantů samotných týče, celý koncert mi připadal takový bezduchý, bez náboje. Nevím jestli to bylo dáno únavou, stereotypem neustálého koncertování, nebo nějakými vnitřními neshodami, ale koncert ve Zlíně mi připadal daleko, daleko energičtější. Pravda, je to už pár let, a těžko se to srovnává. Možná mi to tak přišlo jen ve podvědomém srovnání tohoto řadového koncertu s koncerty zaznamenanými na jejich live DVD. To jsou koncerty lehce o něčem jiném. Těžko říct. K mému plnému uspokojení taky chyběly mé oblíbené skladby jako jsou ?The Mirrors?, ?As I am? a ?6:00?. A přání za hranicí možnosti by pak byla skladba ?Perfect Strangers? od Deep Purple. Tu ale nehrávají, kdyby ji ale dali, tak to bych se asi zbláznil blahem. Ale abych jen nehanil. Přišlo i na spoustu vychytávek. V jedné skladbě se na nás například vyvalil nesmrtelný riff z dílny enter sandmanů z Metallicy.S ním si jen tak lehce pohráli, aby následně plynule přešel zpět do původní skladby. Jen tak, jako by se zase nechumelilo. Jak přišel, tak odešel, tečka, konec, jedeme dál. Taky jsme měli možnost vyslechnout si část jedné skladby v tlumené, jakoby ?amplag? verzi. Viděli jsme hrát Petrucciho na basu, to když Myungovi dohrával tóny při jakýchsi vyhrávkách, vše samozřejmě za plného provozu. Ono vůbec, sledovat tyto dva zmíněné fachmany, jak se doplňují při sólech, jak spolu vyhrávají nerůznější vyhrávečky, fíglíčky, fintičky, jak unisono poletují jejich prsty po hmatníku rychlostí světla, to je absolutní nirvána. To samozřejmě platí o všech zúčastněných na pódiu. Ovšem je to pohled jen pro otrlé muzikanty. Ti méně nervově labilní pak mohou podlehnout stavům totální bezmoci a ze svých nástrojů pak doma nadělat hromádky nepoužitelného odpadu.
Tak co dodat závěrem. Já svou hromádku už uklidil a příště jedu zas. Dobrej koncert, dobrej zážitek, bylo to fajn. Akorát doufám, že se nebudeme muset trmácet zase někam přes hranice, a pít pivo za eura.
