METALFEST OPEN AIR 2023 – den první (pátek)

Opět po roce vyrážíme na plzeňský Lochotín užít si náš společný metalový svátek v plné přátelské síle čítající dvacet nadšenců, ne-li víc. Počasí podle předpovědi tentokrát víc než přeje. Tři letní rockové dny, co víc si přát. No, lepší program si přát… minimálně za mě určitě, protože loňská (folková) diskotéka nás zřejmě čekala částečně i letos.

Tak jako vždy sraz na desátou před branami areálu a tak jako vždy na stejných značkách vně amfiteátru. Takže první úkol po rychlém vyřízení formalit (výměna vstupenky za čip, nabití čipu, první pivo) byl splněn bezproblémově a velmi rychle. Druhý úkol byl ten nejjednodušší a prostý. Prostě si začínající léto užít…

A to se začalo plnit prvním výkopem kapely SEBASTIEN. Pánové kolem vokalisty George Raina otevřeli svůj setlist hitovými skladbami „Tornádo", „Antiprorok" a „Bičem proti lásce" z posledního alba „Integrity". Snad až na dvě výjimky zpívané anglicky tvořil celý set český repertoár tak, jak je tomu právě u zmíňovaného alba, které bylo páteří koncertu. Bylo znát, že pánové za sebou mají spoustu koncertů. Protřelý muzikanti předvedli svěží a kytarově nápaditý koncert, který se nesl ve vodách melodického (lehce progresivního) power metalu a určitě byli dobrým otevírákem patečního festivalového dne. V každém případě měli nespočet svých fanoušků před pódiem a samozřejmě do areálu kapela SEBASTIEN přitáhla na úvod nejen je, protože oproti předchozím ročníkům již s první kapelou byl amfiteátr pěkně zaplněn. A to se nestává tak často.

ALL FOR METAL, co na to říct? Jestli toto mělo být vše pro metal a metalová senzace (jak se všude píše), tak raději metal nebudu poslouchat. Ať mi raději uši upadnou. Bylo to tak originálně neoriginální, ať už vystupováním, outfitem, výškovým a váhovým profilem obou vzpěračů, kulturistů a v neposlední řadě nesčetněkrát slyšených oslavných heavymetalových skladeb, jaké jsem mohl (můžeme) slyšet od  POWERWOLF, BEAST IN BLACK nebo FREEDOM CALL a jím podobným… (v jednom pytli by se našlo nespočet obdobných kapel)… A ještě zmíním, že zpívat „Raise Your Hammer“ slaďoučkým hláskem je velice komediálně směšné (naštěstí ten sladký hlas neměl strongman Tetzel). Německo-italská senzace nebavila, ale na odrovnání tady byli ještě jiní… (úsměv)

Další kapela bude úplně o něčem jiném, a že to bude jiné kafe, na které musím pod pódium, jsem věděl hned. A jestli by něco mělo být senzací, tak by to měla být německá parta ANNISOKAY. Nemám jejich tvorbu důkladně naposlouchanou, nejsem ani přímo cílený metalcorový fanoušek, ale s dřívějším poslechem alba „Aurora“ jsem tušil, že by to mě mohlo bavit. A nemýlil jsem se. Parta je postavená kolem vzrůstem „nevýrazného“ kytaristy a vokalisty Chrise Wieczorka, který právě této partě dával ksicht, byť pouze civilním zpěvem s emo výrazivem. Drsnou hudbu takto oblékl do post-hardcorově punkového kabátu. V některých skladbách to bylo více znát, v některých méně. Jeho protipólem byl nový zpěvák Rudi Schwarzer s obhroublým hlasem (podílel se již na zmiňovaném albu). Líbilo se mi, že oba nás obdarovali minimálně dvěma polohami hlasu. PoužívaIi jak civilnější tvář vokálu a tak i řev a Rudi v jednu chvíli přidal i mluvené slovo. Díky jedné kytaře měla hudba řádný švih a basa tomu dodávala pořádný koule. A na pódiu nebyl pohybově akční jen bicmen, ale všichni byli velmi živelnou kapelou. Jsou skladby, které naskočily na první dobrou s tím, že je musím znát a to byl třeba případ písně „Unaware“ z alba „Arms“. Za mě to byl velmi vyvedený koncert, který si zopakuji určitě v klubovém prostředí na podzim v Praze.

THE UNITY jsem celé vesměs prokecal, takže nebudu moc sdílný, ale v každém případě, co jsem napůl ucha poslouchal, tak mě tato melodická jízda a pěkná práce kytaristů bavila. Zaznamenal jsem stopy speedmetalových HELLOWEEN a napadl mě i heavymetalový SINNER. Hudba měla s říznými tóny pořádný odpich.

Opět jsem se ocitl u pódia. Aby ne, protože na kapelu ze severských finských lesů a jezer jsem byl zvědavý od prvního okamžiku, co se objevila na soupisce letošního Metalfestu. INSOMNIUM rozjeli svůj set pro mě nejaktuálnějšími skladbami, vlastně z poslední letošní výborné fošny „Anno 1696“. Prvotní nálož byla ve znamení pochmurných, ale o to víc mohutných skladeb „White Christ“ a „Godforsaken“, které by vynikly (a nejen tyto skladby) ve večerních hodinách. Nakonec by byla více působivá i připravená scéna. Koneckonců jsem měl dojem, minimálně s písněmi z aktuálního alba (cca jedna třetina koncertu), že zvuk je tak nějak potlačen a nepůsobí mocněji. A to jsem stál u pódia. Nedá se nic dělat a někdy v budoucnu třeba na samostatném koncertě si více užiji uhrančivou „Lilian“. Basák Niilo Sevänen disponoval hutným growlem a čistý zpěv nadchl v podání kytaristy Ville Frimana, tak jako ve skladbě „And Bells They Toll“ přičemž INSOMNIUM takto zabrousili do starší tvorby. Celý koncert se většinou držel středního mohutného deathmetalového tempa, ale i tak za mnou nebyla nouze o circle pity, zvláště u rychlé, uspěchané skladby „Mortal Share“. Titulní skladbou z alba „Heart Like a Grave“ se končilo. Za mě nesmírná spokojenost. A třeba i takto se dá splnit sen malým střípkem velké mozaiky. 

Pamatuji si, že STRATOVARIUS mě v roce 2019 na Metalfestu vrátili do metalové nálady, protože vystupovali po (cituji) „finském Ein Kessel Buntes BEAST IN BLACK”, a letošní koncert jsem si v pohodě užil taky. Timo Kotipelto a spol mi nevadí, a tak si je s chutí vychutnávám. Svůj set zkušení muzikanti otevřeli vypalovačkou ze stejnojmenného letošního alba „Survive“. Kapelu sice nesleduji, takže nemám ponětí, která píseň byla starší, která nová a která byla více či méně hitovější. Mně to připadalo všechno na stejné, dejme tomu na vysoké úrovni a v areálu lochotínského amfiteátru to bylo znát. Trochu mě našeptával hlas, že tenkrát jim to ale šlapalo líp.

AVATAR kombinoval (death)metalové prvky, do kterých byla vklíněna metalcorová drzost a aby hudba nebyla až moc surová, tak tam byla vtěsnaná jakási rocková rozmáchlost. A nad to vše byla povýšena extravagantní teatrálnost zpěváka Johannese Eckerströma, potažmo celé kapely. Ten teatrální rozměr se objevil hned v prvních sekundách nástupu na pódium s komickým propichováním černých a červených balonků. Nová skladba a zároveň hitovka „Dance Devil Dance“ pak rozjela show. A protože jsem již stejnojmenné album před Metalfestem slyšel, tak o pár minut později jsem zaregistroval i „Valley of Disease“. Líbil se mi takový těžký industriální zvukový podkres prakticky po celou dobu koncertu. A teď abychom si rozuměli, tak musím říct, že směs hudby a teatrálností vnímám jako dobro vs. zlo (a to zlo doopravdy bylo zlo). A myslím si, že v mém případě se budou váhy převažovat na tu horší stranu. Chtěl bych říct, že to pánové mají hudebně zmáknutý, ale je to široce zavádějící pojem. Třeba komediální „Puppet Show“, kde měl zpěvák Johannes již své několikeré divadelní extempore a „kašpaříl“, mě nebral ani hudebně. „Čumím na to jako puk“ a nevím, co si mám o tom myslet. Není divadlo jako divadlo. Ale zase třeba takový „Tower“ s klavírní etudou byl fajn. Chtěl bych tuto AVATAŘÍ okázalost hodit za hlavu a soustředit se na hudbu, která mě i vcelku bavila, ale nešlo to… A v druhé půli koncertu kecy taky již nebavily… Když to tak mají a fans se to líbí… Jednoduše „Smells Like a Freakshow“…

ARCH ENEMY jsem měl možnost vidět právě zde v Plzni na Metalfestu v roce 2019, kdy byli headlinerem celého festivalu. A protože kapelu často poslechově nevyhledávám, tak jsem tenkrát do reportu napsal, že jejich koncert mě až tak moc neoslovil, ale zároveň nikterak neurazil. Jejich koncertní scéna byla tenkrát dopředu připravená. Letos tomu nijak nenasvědčovalo, ba mě dokonce překvapilo, že AE s navozením kulis na pódium a nazvučením víceméně stačil obvyklý čas daný všem kapelám na přestavbu. Scéna byla prostá a během celého koncertu na mě působila (a i samotný celý koncert) impozantněji než dávné velkolepé a i světelně přehnané divadlo. Prostě jak by řekl klasik „v jednoduchosti je síla“. Koneckonců mě nadchl i prostý začátek, kdy po temném klavírovém intru nastoupili pánové Erlandsson, D'Angelo, Amott a Lommis na pódium jakoby se nechumelilo a za řádného hukotu rozjeli svůj set jak jinak než titulní skladbou „Deceiver, Deceiver“ z aktuálního alba. S třicetisekundovým „zpožděním“ zpoza bednění vyskočila na pódium dračice Alissa White-Gluz, která s hlubokým growlem už snad nemůže nikoho překvapit. Natož mě, který nepovažuje její zpěv za obdivuhodný. A to nemyslím vůbec ve zlém, jen sděluji, že modrá paní mě nikdy neseděla a zřejmě ani nebude. Třeba mě více baví Vicky Psarakis z THE AGONIST (leč nedávno ukončili činnost), z kterých paradoxně Alissa přišla do ARCH ENEMY. Na ARCH ENEMY mě bavila hudba, na deathmetalovou kapelu to byla pestrá škála hudebních kompozic. Pánové to pěkně zostra sekali při „War Eternal“ anebo v řádně zahuštěné „The Watcher“ se nebáli zas „chaoticky“ experimentovat. Líbili se mi hodně ve skladbách, které mají jakousi progresivitu Loomisových vyhrávek a společně s Amottem vytvářel jakousi heavymetalovou (maidnovskou) koláž, tak jako ve starší skladbě „Nemesis“, která se objevila až v přídavkovém závěru. Když mě nepřekvapuje Alissa, tak mě navýsost oslovila tato melodiemi pestrá koncertní nálož, možná, bych se nebál říct, že to byl balzám pro uši. 

ARCH ENEMY

1. Deceiver, Deceiver
2. The World is Your
3. Ravenous
4. War Eternal
5. In the Eye of the Storm
6. House of Mirrors
7. My Apocalypse
8. The Watcher
9. The Eagle Flies Alone
10. Handshake with Hell
11. Sunset Over the Empire
12. As the Pages Burn
13. We Will Rise

Přídavek:

1. Enemy Within
2. Burning Angel
3. Snow Bound
4. Nemesis
5. Fields of Desolation (outro instr.)