Sobota
Ascension festival pořádá jistý pan Stephen Lockhart. Ačkoli původem z Irska, jedná se jistě o jednu z nejzásadnějších postav islandské black metalové scény. Nejen kvůli festivalu, ale zejména kvůli studiu Emissary, které provozuje a které vtisklo charakteristický sound drtivé většině tamních záseků. Namátkou SVARTIDAUĐI, SINMARA či ZHRINE jsou opředeni zvukem s Emissary, Stephen se ale podílel i na mixu či masteringu například u našich INFERNO, u TCHORNOBOG, SLIDHR, GEVURAH nebo německých DYSANGELIUM. Co je ale hlavní – Stephen také produkuje vlastní myšlenky skrze REBIRTH OF NEFAST. Projekt, jehož dosud jediná deska „Tabernaculum“ z roku 2017 změnila mé vnímání black metalu a která patří k mým absolutním topům. Hodina naprosto dechberoucího, atmosférou protkaného metalu s neprostupným soundem, s vynikajícím grafickým zpracováním. Upřímně, i kdyby REBIRTH OF NEFAST na Ascensionu hráli sami, ujít bych si je už nenechal. Stephen totiž mnohokrát avizoval, že za hranice Islandu se s projektem podívat nehodlá a zatím to už pěkných pár let dodržuje.
Svoji akvizici zařadil hned na začátek sobotního dne, čímž tedy notně zavařil interpretům následujícím. Protože když naprostý strop celého festivalu otevře jeden z dnů, je pro ostatní hodně těžké vůbec připoutat větší pozornost k jejich produkci. Tedy alespoň já jsem to tak měl. Když totiž pětice spustila, byl jsem u vytržení. První dvě skladby tvořily jedna novinka a jeden zásek z minulosti, aby na ně navázaly naprosté vrcholy v podobě „The First Born of the Dead“ a „Dead the Age of Hollow Vessels“, při jejímž závěru jsem měl regulérně slzy v očích a husinu až na prdeli. Naprosto precizní zvuk, naprosto precizní muzikantské výkony, precizní a ještě víc než na desce maniakální vokál... Kvintet zahalených postav mě naprosto odrovnal, přesně tak, jak jsem doufal. Ano, asi by to v nějakém větším prostoru s pořádnou světelnou show mělo ještě větší sílu, ale i takhle šlo o intenzivní zážitek, ze kterého jsem se následně pár hodin probíral do reality. A jestli můžu ještě něco vypíchnout – ty vole, ta šestistrunná basa naprosto ničila... Doufám, že to nebylo poslední setkání s REBIRTH OF NEFAST, i kdybych měl zase letět na Island.
Jak obtížné to u mě následně měli ALTARI, je vám asi jasné. Minimálně dvě kapely mi trvalo, než jsem se začal plně soustředit, nicméně kapele to hrálo velmi dobře, to zase jo. Rozmanitá, zvratů plná hudba na pomezí blacku i deathu, se kterou se ALTARI vytasili až nedávno skrze Svart Records. Dobrý zvuk, dobrý výkon, avšak zapracovat by to chtělo na vizuální stránce, tak trochu to vypadalo, že se borci náhodou sešli na festivalu. Ale jinak formálně nic nemohu vytknout.
To platí i pro následné NAĐRA, což je mnohem zkušenější kapela, ve které působí skoro celí MISÞYRMING a doplňují je lidi z ÖRMAGNA. Jejich jediná řadovka „Allir vegir til glötunar“ už je zaprášená prachem, vyšla před sedmi lety, ale materiál naživo fungoval. Bohužel platí to samé, co u ÖRMAGNA, že Örlygurův vokál mi naživo příliš nesedí. Jinak ale velmi dobrý, nadupaný set, ač maggi v kostkách jsem z toho nesral.
Sobota byla v podstatě islandsko-švédským večerem a prvním z vystupujících z druhé jmenované země byli ULTRA SILVAM. Jejich loňská deska „The Sanctity of Death“ je studiově WATAIN jak vyšitý, takže sice je to až moc kopírka, na živé násilné provedení jsem se těšil. Společně s (DOLCH) pro mě ale šlo pro zklamání festivalu... ULTRA SILVAM to prostě naživo vůbec nefungovalo a ač bylo vidět, že se snaží o co nejsyrovější špinavost, vyznělo to prostě debilně. Nejhorší byl výkon bubeníka, to byla fakt tragédie, sypačky byly základem pro bramborový salát, a když už to trochu srovnával velmi šikovný kytarista, tak následně rupnul strunu... což se samozřejmě mnohokrát stane a nikdo za to nemůže, nicméně tak nějak to zapadlo do celého vystoupení, které podle mě bylo fakt děsné. Borci si očividně festival užívali, protože i další den se solidně nachlastaní potulovali po klubu i mimo něj, ale show teda dost bída.
Ze Švédska dorazil Erik Gärdefors a GRIFT. Já si je pamatuji v podstatě jen z už docela starého splitka s ukrajinskými GRIFT, očekával jsem tedy melodický black metal, nicméně Erik dorazil sám se španělkou, obklopil se jehličím a dalšími proprietami a vytasil se s folkovým setem. Který byl, mimochodem, obrovsky příjemnou záležitostí. Naprosto civilní, nenucené a příjemné Erikovo vystupování všemu dodávalo fakt strašně fajn atmosféru a i hudebně šlo o pěkný exkurz do akustické tvorby. Set jsem si dal z velké části v sedě (na boku klubu bylo pár míst k sezení), občas jsem jen zavřel oči a nechal se unášet švédskou přírodou. Moc fajn.
Nicméně zpátky k black metalu. Pro mě druhá nejvíc očekávaná kapela dne – SINMARA. Mám to s nimi jako s většinou islandských kapel – tedy nejvíc mě bavil debut, druhá deska už méně, ale u SINMARA ten propad není zas tak znatelný. A tak přestože většinu setlistu tvořily záseky z druhé „Hvísl stjarnanna“, vůbec to nevadilo, protože naživo kapela zabíjela. A samozřejmě, když se dostalo na „Shattered Pillars“, tak to už jsem byl v rauši úplně. Pětice už společně totiž valí poměrně dlouhou dobu a je nesmírně dobře sehraná, navíc se jedná o perfektní muzikanty, zmíním precizního bubeníka Bjarniho (ALMYRKVI, SLIDHR, WORMLUST či REBIRTH OF NEFAST - „Tabernaculum“), ale všichni členové jsou vynikající. SINMARA byla hodně špinavá, hodně drtivá a já hodně spokojenej. Dosud jsem s nimi měl živou zkušenost jen z Prague Death Massu v roce 2016, kde to tehdy odsrali zvukově, tentokrát naprosto v pořádku!
Sobotní nabitý program se pomalu chýlil ke konci, posledním zářezem byli švédští SACRAMENTUM, melodic black/deathová devadesátková záležitost z Gothenburgu. V podstatě jsem je vůbec neznal, až přímo před fesťákem jsem si dal pár poslechů, dobrá, melodická záležitost, ale žádná legendární záležitost z toho nečišela. Kapela vydala několik alb v 90. letech a pak se uchýlila ke spánku až do roku 2019, kdy se vrátila zatím jen na pódia. A jako jo, chlapi a basačka hrajou dobře, jde o kvalitní melodický black, ale postupem poměrně dlouhého setu se dostavil pocit naprostého stereotypu, že je jedna skladba jako druhá. Zpěvák Nisse působil jako drobně nakropený sympaťák, jeho show ale byla chvílemi spíše úsměvná, nechybělo polití se světle červenou tekutinou ani zdánlivě nepřipomínající skutečnou krev a podobně. Nicméně hudebně v pohodě, zvukově skvěle, ale po nějakých sedmi skladbách už jsme se po náročném dni odebrali k odpočinku s tím, že o moc asi ve zbytku setu nepřijdeme.
Neděle
Program závěrečného dne už pro nás nebyl tak atraktivní, byl tedy poprvé čas vyrazit na výlet i mimo Reykjavík. Stihli jsme jeden z nejmohutnějších vodopádů v Evropě – Gullfoss – kde nás zastihl solidní chcanec a vichr, dále oblast s gejzíry, kde Strókkur každých několik minut vychrlí vařící vodu, a následně na skok do národního parku Þingvellir, kde se nachází krásný vodopád Öxarárfoss a viditelné odsud je blankytně modré jezero Þingvallavatn.
V Gaukurinnu už nás zajímaly pouze dvě bandy. První z nich, NYRST, jak jinak než s jediným albem na kontě. „Orsök“ mě v době vydání před třemi lety úplně nerozsekalo, při náposlechu před Ascensionem mě ale najednou velmi zaujalo a na živé provedení jsem byl zvědavý. Ukázalo se, jaký idiot jsem předtím byl, protože NYRST se rovnou zařadili k jedněm z nejsilnějších vystoupení festivalu. Do modra zahalená stage, podobně jako je zahalená „Orsök“, skvělé hudební výkony a hlavně naprosto perfektní vokalista Snæbjörn. Vypořádal se skvěle jak s blackovými řevy, tak s čistými vsuvkami, navíc po celý set držel správně maniakální výraz. Absolutně skvostný zvuk k tomu a výsledkem byl nákup v podstatě všeho, co NYRST vložili do stánku s merchem. Paráda!
Poslední kapelou celého festu byly hvězdy MISÞYRMING, které naživo vidím minimálně jednou ročně. Tentokrát ale poprvé s novou deskou „Með hamri“, která mě baví o něco více než předchozí „Algleymi“, nicméně úrovně debutového skvostu „Söngvar elds og óreiðu“ se nepodařilo dosáhnout. Dagurova družina už se prostě posunula jinam, více k chytlavosti, rockovosti. Bohužel ani naživo mě nový materiál nedokázal přesvědčit, spíše naopak. A to přesto, že čtveřice do toho dává vše, energií prýští na hony kolem a od publika se jim dostalo ohromné odezvy. Přehráli velkou část novinky, a když do toho vklínili „Söngur heiftar“ z debutu, bylo to jak z jiné dimenze. MISÞYRMING mě už prostě trochu míjí, ale stejně si je při další příležitosti poslechnu.
Z v textech řečeného lze vyčíst mé povětšinou nadšení z celé akce. Solidní množství nadupaných domácích formací, které by si jinde člověk (minimálně zatím neposlechl), v kombinaci s některými jistotami a s vrcholem v podobě REBIRTH OF NEFAST. V prostředí nečekaně skromném, s ve valné většině famózním zvukem. A hlavně – na Islandu. V zemi naprosto nádherné, příjemné, s dechberoucí přírodou.
Trip
V pondělí po festivalu jsme vyrazili na šestidenní okružní jízdu. Něco tak nádherného jsem nikdy neviděl. Ať je slejvák a vichr, nebo jsou podmínky příznivější, pokaždé člověk může jenom zírat, co vše příroda dokáže sama vytvořit. První den okruhu nás čekalo první koupání v termální řece v údolí Reykjadalur, monumentální vodopád Seljalandsfoss, který je možné obejít i zpoza, blízký dechberoucí jeskynní vodopád Gljúfrabúi, kde už člověk na sobě nemohl mít nit suchou, či o kus dál Skógafoss, tedy lesní vodopád.
Po přespání poblíž městečka Vík i Mýrdal nás druhý den čekala nejprve temně černá pláž Reynisfjara, která kromě pochůzky po černém sopečném písku zaujme i útesy a skalami. Pro celý den panovalo varování před bouřemi, počasí bylo naprosto aprílové, po chcanci a vichru azuro, a takhle zhruba v půlhodinovém intervalu. Cesta na vyhlídku Fjarðarárgljúfur se ale vyplatila, stejně tak návštěva unikátního černého vodopádu Svartifoss a na závěr naprosto fantastické podívané v podobě ledovcového jezera Jökulsárlón s množstvím zářivě modrých ker. A měli jsme štěstí i na tuleně! Po příjezdu do městečka Höfn se rozjela solidní větrná bouře, kdy se i chatka trochu otřásala v základech.
Předtím jsme ale ještě stihli večeři v restauraci Otto Matur & Drykkur, u čehož bych se chtěl zastavit. Potvrdilo se nám, že Islanďané, a nebyl to případ jen tohoto podniku, jsou totiž neuvěřitelně vlídní lidé. Dorazili jsme půl hodiny před zavíračkou s obrovským hladem a s prosíkem, zda by případně nebyla aspoň polévka, že se do deváté vypakujeme. Odpovědí nám bylo, ať se naprosto bez stresu posadíme, nabídnuto nám bylo kromě předkrmu i hlavní jídlo (vynikající jehněčí i rybka) a půl hodiny po zavíračce přišel ve stále poloplné restauraci číšník s menu s dezerty a nabídkou kávy. „Stejně budeme uklízet a podobně, takže no worries.“ Tenhle přístup, který jsme zažili v několika podnicích, byl neskutečně příjemný. Ve srovnání s tím, když člověk zde občas dorazí do hospody dvě hodiny před zavíračkou, zeptá se na jídlo a dostane kyselej xicht s vepsaným dotazem, jestli se náhodou neposral, že kuchař už chce jít domů. Samozřejmě, že to není pravidlem, ale ani úplnou výjimkou. A i chápu, co k tomu v Česku často vede, že mzdové podmínky nejsou vůbec ideální a na nějaké proplácení přesčasů se často sere...
Bouře se přehnala, čekají nás dva dny skutečně krásného počasí. Nejprve návštěva turistické atrakce v podobě „vikinské vesničky“, s výhledem na horu Vesturhorn či maják Hvalnes. Následně třeba návštěva svojského maníka, sběratele kostí i všeho možného dalšího, který si ze svého obydlí udělal výstavu v podobě Gallery Freevilli a kromě prohlídky všemožných koster i přírodních artefaktů návštěvníkům přednáší různé méně či více potrhlé příběhy. Hrozně zajímavý maník, ale to jinak osamocené žití asi s člověkem udělá své. Zastávka u Green rock, tedy zelených kamenných útvarů u černé pláže, u poměrně skrytého vodopádu Gufufoss a následně do Egilsstaðiru, kde nás čeká zajímavě pojatá večeře v restauraci Nielsen. Na výběr tři, pět, nebo sedm malých chodů v podstatě o velikosti předkrmů, nicméně celý stůl se musí shodnout na konkrétních pokrmech. Nutno říct, že úprava jehněčího, kachního či sobího masa byla vyloženě delikátní. Závěr dne pak u nás patřil relaxu v termálním bazénku ve Vök Baths v kombinaci s otužováním se v ledovém jezeře Urriðavatn. Co s tělem udělá taková chvilka v ledové vodě je neuvěřitelné, okamžitě se člověk cítí nabitý energií.
Cestou severovýchodem Islandu je toho k vidění opět obrovská spousta. Druhý nejmohutnější vodopád v Evropě – Dettifoss – u kterého krásu dotvořila duha. Vulkanický komplex Krafla. Geotermální pole Hverir, kde se při procházení skrze rudě zbarvené sirné pole připadáte jak na Marsu. Všude prohloubeniny s bublajícím bahnem, malá horká jezírka. Termální lázně Mývatn Nature Baths s několika horkými bazény, v podstatě obdoba turistické atrakce Blue Lagoon, jen levnější a tolik neobsypaná lidma. Lávové pole Dimmuborgir, podle kterého se jmenuje taková jedna neznámá norská kapela a které bylo kolem osmé večer téměř prázdné. A samozřejmě samotné krásné jezero Mývatn. To vše při cestě do příjemného městečka Akureyri, kde to večer poměrně žilo, a tak jsme stihli i nějaké to pivo domácí provenience, tentokrát Bóli. Co mě na tomto přístavním městečku zaujalo, stejně jako na Reykjavíku – probíhající obrovská výstavba. Ta města budou za pár let mít dvojnásobek budov, staví se doslova na každém kroku. Jo a ještě bych zapomněl na skvělý oběd ve Vogafjós Farm Resort u jezera Mývatn.
Pátek krátká prohlídka Akureyri a odjezd k Hvítserkuru, skalnímu útvaru se zajímavým tvarem trčícímu nad hladinu vody, na kterém hnízdí spousta ptáků. Sem přijíždíme pořádně vyklepaný, protože mimo hlavní silnici vedoucí kolem Islandu jsou to především štěrkovky s neuvěřitelným množstvím děr. No bez pohonu na čtyřech kolech bych se tam plácat nechtěl. Cestou zastavujeme u různých kostelíků či majáků a k večeru při začínající další bouři dorážíme do naprosto vybydleného hotelu poblíž Búðardaluru, kde nám s překvapením přišel vydat klíč od pokoje místní údržbář. Mimo sezónu a mimo hlavní trasu tu je tedy až strašidelný klid, desítky pokojů prázdné, nicméně mimo vše ostatní je k dispozici i herní místnost – a na zdi šipky. Takže zábava pro noční hodiny s vichřicí za okny byla jasná.
Poslední den při přejezdu zpět do Reykjavíku zajížďka na poloostrov Snӕfellsnes, mimo jiné k útesům Gerðuberg. Už ale spíše na skok, západní část Islandu včetně fjordů si necháváme na příště. V Reykjavíku nás ještě čeká posezení s novými přáteli v baru Ægir s výběrem silných lokálních piv, no co si budeme povídat, ranní odjezd na letiště mě zachytil se solidní kocovinou. Co to bylo ale ve srovnání s vystřízlivěním, které nastalo po návratu do Česka po nádherných a uklidňujících dvou týdnech...
