Spojení dovolené s hudebním festivalem v zahraničí je pro mě každý rok lákadlem. Loni v srpnu jsme si takto užili Norsko a slovutný festival Beyond the Gates, letos padla volba na Island a na tamní Ascension fest. Lákal mě dlouhodobě a to zejména z důvodu, že jde o jedinou možnost, kde naživo vidět REBIRTH OF NEFAST – pro mě jednu z nejzásadnějších black metalových kapel vůbec. Jednou už jsem si je ujít nechal, podruhé takovou chybu neudělám. Navíc Ascension festival v Reykjavíku nabízel i spoustu dalších zajímavých akvizic, ač krátce před konáním prošel drastickou změnou. Z tradičního místa konání se přesunul do poměrně malého klubu Gaukurinn a ze soupisky v dubnu vypadli MAYHEM, TCHORNOBOG, KONTINUUM a PORT, což mě zejména u prvních dvou zmíněných mrzelo. Nicméně jednou možností bylo vyměnit klub, druhou zrušit festival, takže buďme rádi, že to dopadlo takhle.
Ještě před cestou na Island jsme strávili tři dny ve Vídni, odkud byl následně příznivější let. V rakouské metropoli jsme zhlédli nádherné centrum, zámky Schönbrunn a Belvedere, navštívili výstavy v Albertině a pojedli několik skvostů. Kousek od metalového klubu Escape se nachází restaurace Flatschers. Když jsme byli v březnu na CARPATHIAN FOREST, stavili jsme se zde na pivko a zaujaly nás perfektně vypadající steaky, které přistávaly na stoly. Návštěva tohoto zařízení tak byla nutností hned první den dovolené a musím říct, že na lepší steak si snad nevzpomenu. Takový dortíček, to bylo blaho, navíc i pivo velmi solidní. Během třídenního pobytu v Rakousku jsme nemohli vynechat ani tradiční řízek přes celý talíř, volba padla díky tipu Toma C. na podnik Figlmüller a opět mohu jen a jen chválit. A když nás postihla chuť na plzničku, skvěle načepovanou ji měli v jednom irském podniku poblíž hotelu, takže i na vzpomínku na Česko došlo.
Po příjemném pobytu ve Vídni už následovala cesta do cílové destinace. Na malé letiště v Keflavíku, odkud nás autobusy odvezly do islandského hlavního města a od prvních chvil jsme si mohli užívat typického severského počasí, takže na ubytko jsme došli pěkně prochcaní. Déšť nás následujících několik dní v Reykjavíku oblažil poměrně hodněkrát, stejně tak pořádný vichr, ale s tím se počítá. Při okruhu kolem ostrova, na který jsme se vydali po festivalu, už jsme měli na počasí naopak poměrně štěstí.
Reykjavík se dá poměrně vydatně zhlédnout během krátké chvíle, samozřejmě nejvíc zaujme masivní kostel Hallgrímskirkja, který byl dostavěn až v roce 1986. První dny na Islandu jsme spíše procházeli právě Reykjavík a okolí, došlo například na maják Grótta, neboť každý večer nás čekala řada zajímavých koncertů. Až v neděli, poslední den festivalu, kdy soupiska nebyla tak nabitá, jsme se už zapůjčenou Dacií projeli i do vzdálenějších končin, ale o tom později.
Čtvrtek
Do klubu jsme ve čtvrtek dorazili krátce před prvním vystoupením. Jednalo se skutečně o poměrně malý prostor, kapacitně možná skoro srovnatelný s pražskou Modrou Vopicí. Zvuk byl ovšem až na výjimky po celý festival na vynikající úrovni, limity avšak klub má z hlediska světel, která byla hodně minimalistická, a ve velikosti pódia. Snad jedinou kapelou za čtyři dny, která využila plachtu, byli švédští SACRAMENTUM, SCHAMMASCH kvůli tomu omezili své klasické svítící stojany a podobně. Klubový zvukař připomínající ústřední postavu kapely SCOOTER ale zaslouží pochvalu, ve většině případů odvedl skutečně výbornou práci.
Úvod patřil podivnému tělesu NYIÞ, ponurému ambientně-folkově laděnému, kde kromě kytary a neskutečně dřevních bicích dostalo výrazný prostor pravděpodobně violoncello. Upřímně, možná na závěr dne by to byla fajn volba, ale na začátek se NYIÞ se svým umíráčkem nehodili. A ani z hlediska samotných kompozic mi to nepřišlo nějak zajímavé.
Následující blackové ÖRMAGNA už jsem měl skrze jejich debutové eponymní album naposlouchané, solidní metal, který ale nedosahuje na level áčkových kapel islandské scény. A stejný dojem jsem měl i z živého vystoupení. Zvuk ještě nebyl dokonale vylazený, celkově to hrálo sice dobře, ale dojem nějakého extatického zážitku se nedostavil. Nicméně jsme teprve na začátku, v ruce třímám teprve druhé vynikající pivo Víking (dokud ke konci festivalu nedošlo a netočila se nějaká „light verze“, která byla naopak příšerná), takže se teprve dostává do atmosféry festivalu. Nic proti ÖRMAGNA, zahrané slušně, jen Örlygurův vokál je naživo po nějaké době možná trochu otravný, ale prostě takový standard.
LILI REFRAIN jsem po krátkém domácím náposlechu vynechal a domníval jsem se, že po zbytek večera spíše budu tak trochu čekat na oblíbence SCHAMMASCH, nicméně AUĐN mě velice příjemně překvapili. Z desek mě to tolik nebere, na mě trochu utahané a chvílemi přeslazené, ale naživo s už výborným soundem to mělo pořádné koule. Borci odění jako do divadla to tam sypali jedna báseň, hudba AUĐN zněla mnohem syrověji než na studiovkách a přestože hráli téměř hodinu, ani na chvíli mě nepřestali bavit. Asi jim budu muset ještě dát šanci z desek, protože v Reykjavíku to fakt nasypali solidně.
Následující UNE MISÉRE ve festivalové soupisce působili trochu jako pěst na oko. Mezi většinou black metalovými, nebo jiným způsobem pochmurnými kapelami se svým hardcorem vyčnívali tito z většiny bosohlaví pánové hodně odlišným směrem, nutno ale říct, že s naprosto precizním zvukem, o který se tentokrát postaral kapelní borec, to mělo švih a přestože mi žánr vůbec není blízký, něco málo přes půl hodiny dlouhý set mě vlastně bavil. Energie z UNE MISÉRE tříštila, nový zpěvák k nim očividně sedl a i když nebudu kapelu nějak zvlášť nadále vyhledávat, zahráli dobře a vlastně zajímavě festival oživili.
Jednou ze skromného množství zahraničních kapel byli headlineři čtvrtečního večera – švýcarští SCHAMMASCH. I když švýcarští, v koncertní sestavě najdeme i Němce a Rakušany ze známých kapel jako AGRYPNIE či ANOMALIE. Kapela mě svými posledními počiny uchvátila, „Hearts of No Light“ jsem musel v Reykjavíku zakoupit na vinylu, protože SCHAMMASCH a jejich netypické pojetí blacku fakt můžu. Naživo jsem tuto šestici s hned třemi kytarami viděl poněkolikáté, pokaždé to mělo sílu a nejinak tomu bylo na Islandu. Nicméně už při zvukovce jsem se z předních pozic vzdálil, neboť SCHAMMASCH prostě byli kurevsky nahlas. Bylo chvílemi těžké se v jednotlivých strunných nástrojích orientovat, což je při specifické podobě kompozic, kde se kytary perfektně doplňují a každá hraje prim v jinou chvíli, poměrně na obtíž. Při poměrně detailní znalosti tvorby Švýcarů se ale člověk chytal a ač to byl fakt decibelový atak, hitovky „Metanoia“ nebo „A Paradigm of Beauty“ nezklamaly, stejně jako „Ego Sum Omega“, „The World Destroyed by Water“ nebo „Awakening from the Dream of Life“. Když Christopher zařval „Transformation of Axiom!!!!!“ a spustili „Metanoia“, tak jsem byl u vytržení, zvuk nezvuk. Jedna z mých nejposlouchanějších skladeb poslední doby, víc black metalu s čistým vokálem! SCHAMMASCH už jsem zažil v lepší podobě – ať zvukové, nebo světelné a pódiové – zde se museli hodně uskromnit, ale i to mělo něco do sebe a závěr prvního dne tak hodnotím kladně.
Pátek
Druhý den pro nás začal druhou kapelou v pořadí, jak jinak než domácími ÚLFÚĐ. V jejich řadách působí mimo jiné členové již zaniklých DRAUGSÓL, jejichž jediné album „Volaða Land“ mě v době vydání (2017) bavilo dost, ale také bicman Sigurður z MANNVEIRA či dříve z NEXION. ÚLFÚĐ jsou zatím poměrně neznámou bandou, na kontě mají po pět let starém EP pouze jednu řadovku „Of Existential Distortion“, která vyšla letos. Nicméně zkušení muzikanti se nezapřou a jejich black/death byl velmi obstojné kvality. Chvíli jsem si z dálky myslel, že to u nich na basu drhne Gústaf s MISÞYRMING, šlo ale o hodně podobného borce s hodně podobným maniakálním výrazivem, který se ještě o něco později představil s FORSMÁN.
MANNVEIRA je známějším projektem, ač má na kontě také jen jednu řadovku, už se také představila českým fanouškům. Je tomu už pěkných pár let, co do žižkovské Hospůdky Nad Viktorkou dorazila s WORMLUST (škoda, že ti se na Ascensionu nepředstavili). Od té doby už se vytasila se zmíněnou dlouhohrající deskou „Vítahringur“, která zní velmi dobře, ale nemá trvanlivost prvních opusů SVARTIDAUĐI a jim se rovnajících krajanů. Nicméně naživo MANNVEIRA působila solidně agresivně, Illugi má pořádně ostrý vokál, celkově působila kapela mnohem vyzráleji a nadupaněji, než předchůdci.
Nečekal jsem ale, že vrchol islandských kapel pátečního dne nastane s následujícími FORSMÁN. Párkrát jsem si je před návštěvou festivalu dal, znělo to velmi solidně, ač mě trochu sral vokál. Ale kurva, s jakou intenzitou a energií nastoupili na stage a jak to do fans najebali, to jsem zůstal čumět s otevřenou hubou. FORSMÁN měli něco, co některým ze známějších a ostřílenějších kapel z ostrova postupem času začalo chybět, a to je skutečně ona mladická živočišnost, nasranost a nekompromisnost. Čtveřice, jejíž polovinu tvoří borci z ÚLFÚĐ, řezala jako prase a do té ani ne čtyřicetiminutovky ze sebe naprosto očividně a uvěřitelně vydala úplně vše. Potlesk a věřím, že debut bude zabíjet a že z něj bude čpět síra!
Z Francie dorazila Marion Leclercq se svým solo projektem MÜTTERLEIN, který mě z desky poměrně bavil zejména pro svoji pochmurnou atmosféru, v níž se hudebně mísí elektronické prvky, chvilkové výlety k black metalu, ale i ambientní a doomové plochy. Jenže co ze studiovky vyznělo jako zajímavá směs, naživo prostě... nefungovalo. Marion s kytarou, mikrofonem a pultem se sice snažila, navodit onu auru se ale vůbec nepovedlo. Už při zvukovce bylo znát, že se na pódiu necítí úplně ve své kůži, a i ze samotného vystoupení byla cítit určitá nervozita. Nějak mi to nesedlo.
Od následujících (DOLCH) jsem očekával, že se jim tu očekávanou atmosféru navodit povede. S koncertním vystupováním už mají bohaté zkušenosti, diskografie už čítá mnoho počinů, byť většinu krátkometrážních. Zejména album „Feuer“, ale i například kompilace „I & II“ mě hodně bavily a já doufal v pohltivý mix darkwave, dronu, doomu, ambientu, špetky blacku... jenže mě to vůbec nebavilo. Nevím, asi jsem nebyl naladěn na danou notu... vlastně vůbec nevím, co napsat, protože jsem se přistihl, že vlastně vůbec (DOLCH) nevnímám, prostě mě to úplně minulo.
No nic, doplnit tekutiny, trochu se přicmrndnout a jde se na pořádnej rokec. Ještě k tomu přicmrndávání – nevím, zda to bylo atmosférou severu, nedostatkem tmy nebo čím, ale po třech Víkingách, které nemají nějakou zvláštní voltáž, jsem se už cítil solidně nacamraně... a druhej den mi třeštila škeble, jak kdybych půl noci mlátil do zdi. Chuťově fakt moc dobré, ale ty následky... no nic, zpět k headlinerovi pátečního večera, tedy švédským CRAFT. Naprosto uctívám desku „Fuck the Universe“, ale i další počiny mám hodně rád, patřili tedy k mým nejočekávanějším formacím festivalu. Zpěvák Nox měl teda nakoupeno podobně jako já a bylo to poměrně znát, ale pořád dával své party se ctí, celkově kapela zněla chvílemi trochu nesehraně, ale vše Švédové zachránili vydařenou volbou skladeb. Při „Fuck the Universe“, „Again“, „Ablaze“, „I Want to Commit Murder“ nebo závěrečné „Demonspeed“ se prostě muselo hrozit a mlátit hlavou, jinak to nešlo. Kdybych byl střízlivější, možná bych byl kritičtější, ale takhle mě prostě švédská rychta se šlapavými tupačkami bavila velmi a těším se na ně opět na ETEFu ve Volyni.
Teď už spát, zítra (v sobotu) nás čeká to nejzásadnější...
