Srdečně zdravím! Dostává-li se do virtuálního Fobiáckého světa nové těleso, začínají rozhovory zpravidla otázkou proč, kdy a kým bylo utvořené. Máme sice k dispozici tiskovou zprávu, kde se lze vcelku uspokojivě informovat, přesto se budu držet tradice a ptám se – kdo, kdy a proč?
Honza: Já, Miloš (kytara) a Marek (baskytara) jsme se sešli v kapele SCRAM!, která v různých obměnách sestavy a při kratších či delších pauzách fungovala na pražské scéně už někdy od roku 1995. Zpěváka rumunského původu Alexe jsme potkali na jaře 2016 nedlouho poté, co přijel do Prahy a doslova a do písmene unikl pekelným plamenům v rumunském klubu Colectiv, kde zemřelo přes 60 lidí. My dva jsme se potkali na benefici pro oběti tohoto požáru a vzal jsem ho do zkušebny, kde jsme si společně zahráli skladbu „Embers Fire“ od PARADISE LOST, kterou jsme nějakou dobu měli ve zvyku naše koncerty ukončovat, a taky jsme spolu trochu jamovali. Protože se nám to líbilo, tak jsme pak nějaký čas Alexe brali jako hosta na koncerty SCRAM!, kde s námi zpíval nejdřív jeden song, pak dva, tři… a protože jeho projev vždycky na pódiu působil jako výbuch termonukleární bomby, což oceňovali i diváci, tak jsme se rozhodli dát starou tvorbu tak trochu k ledu a začít od začátku nový projekt. A to je PRIMAL.
Alex: Před pár lety jsem se přidal k dobrý kapele (SCRAM!), protože mě docela baví řvát o věcech, co mě zajímají.
Hned s prvním poslechem jsem si říkal, že jestli skončím v pekelným báru (snad to klapne), tak je vaše muzika perfektním soundtrackem ke všem těm tekutým dobrotám, čerticím a podobným laskominám. Jak byste neznalému posluchačovi napověděli, co od PRIMAL může očekávat?
Honza: Myslím, že lepší definici ještě nikdo nevymyslel! Samozřejmě je to „metal“, ale to je tak široký pojem, že s ním nevystačíš. Hrajeme poměrně nekomplikovanou, hlasitou, špinavou a hodně energickou muziku. Jsou v ní prvky stoner rocku, ale i thrash metalu, doom metalu nebo klasického rock n’ rollu… Onehdy nás někdo přirovnával k DOWN, myslím, že to celkem sedí. Máme tam dost SABBATHOVSKÝCH riffů, to je základ. Koncerty PRIMAL, když se povedou, vnímám svým způsobem jako rituál. Těžko se to popisuje – musí se to zažít.
Alex: Je to syrová muzika s textama o hnusných věcech. Nejlíp chutná s pivem, tabákem a šílenstvím.
Třebaže se album „Straitjacket Blues“ konzumuje v pohodě a do sluchovodů klouže s nenásilnou lehkostí, punc originality projevu vám upřít nelze. Co se naopak s originalitou nepotkává téměř vůbec, je název kapely. Tušíte, kolik stejnojmenných spolků pobíhá po světě? Proč právě PRIMAL?
Marek: Název PRIMAL vymyslel Alex a nás nic originálnějšího nenapadlo. A pravda je, že na těch platformách najdeš většinou jakýkoliv jiný PRIMAL, jen ne nás.
Honza: Tak trochu tušíme ze Spotify a podobně, kde se naše album dá stáhnout, ale člověk se při tom musí trochu přebrodit tou spoustou kapel a projektů se stejným jménem. Název vymyslel náš zpěvák Alex a myslím, že odkazuje na to, že je to – jak jsem už říkal – nekomplikovaná a vlastně dost instinktivní muzika. Je to něco, co útočí na tvou primární podstatu a budí v tobě tvé vnitřní zvíře. Zvlášť když jsou dvě ráno… (smích)
Alex: Tohle jde za mnou. Je to hlavně proto, že píšu a zpívám hlavně o „prvotních“ (primal) pocitech a emocích. Upřímně řečeno jsem věděl, že s tímhle názvem narazíme na přesně tyhle potíže, ale nasrat, v tuhle chvíli nám zkrátka sedí nejvíc.
Kolik času bylo potřeba k napsání a následnému zaznamenání písní? Jedná se o ryze kolektivní práci (myšleno komponování), nebo máte ve svém středu chrliče nápadů, jehož vize společně dolaďujete?
Honza: S tím souvisí odpověď na předchozí otázku. Tahle muzika, co svět světem stojí, vycházela z kytarového riffu, a autorem všech riffů je náš kytarista Miloš. Ale jejich dodělání a přetavení v song je samozřejmě kolektivní práce všech. Některé z nich jsme vychrlili fakt rychle. Na albu je track číslo dvě „Dark Shadows“, který vznikl z jam sessionu ve zkušebně, v podstatě z ničeho, prostě jsme spolu začali hrát a bylo to. Tak, jak jsme jej poprvé zahráli, tak už zůstal. Ale je tam i víc věcí, na jejichž počátku byl společný jam. Všechny texty pak napsal Alex, některé až ve studiu, když už jsme nahrávali základy. A teď k tomu, kolik nám to zabralo času: no strašně moc, protože jsme líní a neukáznění, máme toho všichni po k…t, takže dát dohromady repertoár na desku trvalo šest let (úsměv), ale jak říkám, nehrotili jsme to. Samozřejmě do toho taky zasáhl covid, přes ty dva roky jsme se prakticky neviděli a nejsme zrovna kapela, která by si posílala hudební nápady přes Zoom. Abychom něco stvořili, potřebujeme se všichni čtyři sejít v jedný místnosti – a to není vždy jednoduchý.
Alex: Miloš přichází s nápady a riffy, ke kterým všichni přidáváme to svoje. K tomuhle by ti asi on řekl víc.
Doufám, že vám práce na následovníku debutu půjdou podstatně rychleji. (úsměv) Stává se pro vás momentálně PRIMAL kapelou číslo jedna a vše ostatní jde k ledu, nebo plánujete okrájet ještě více svůj volný čas a zkusit stíhat všechno?
Honza: My nestíháme nic a rádi se jednou za čas vidíme.
Marek: Pro PRIMAL bych rád upozadil svoje ostatní kapely, protože mě to baví.
Co PRIMAL a videoklip? Existuje, chystá se, nebo považujete tuto disciplínu za ztrátu času a peněz?
Honza: Myslím, že natáčení klipu by mohla být docela sranda, ale zatím na to nepřišla řeč…
Marek: Tak určitě, to je další meta. Snad nevadí, že se bude vysílat jen na YouTube. Vyrábí vlastně dneska někdo DVD?
Jako v běžném životě i v redakci Fobie se setkávají bytosti, které si v něčem notují, v lecčem se docela rozchází, ale v jedné věci se shodují jednomyslně, a to v nelibosti k nehmotným nahrávkám. Má už i vaše prvotina jasný plán pro regulérní nosič, ať už CD, LP nebo MC?
Marek: Ne, nechal bych to na další album.
Honza: Abych se přiznal, moc tomu nerozumím. Chápal bych tuhle „fobii“ z digitálních nahrávek před deseti lety, ale dneska? S kým mluvím, ten poslouchá hudbu na telefonu, CD přehrávač má pár staromilců v autě a s poškrábanejma cédéčkama plašej na chatě špačky. Sám jsem CD přehrávač několik let vůbec neměl, teď ho teda pár měsíců mám, ale klasický cédéčko jsem si pustil od té doby možná jednou. Na druhou stranu ale jsem sám taky takovej staromilec a chápu, že je dobrý mít v ruce artefakt. Ptali jsme se pár lidí, co si o tom myslí, a řekli nám, že by fyzický nosič do sbírky chtěli. Zatím ho ovšem nemáme, a tak je album „Straitjacket Blues“ k sehnání pouze na všech streamovacích serverech. Ale pozor! Jak už jsme o tom mluvili, je třeba do vyhledávače zadat přesný název desky. Jinak ti to vyhodí sto tisíc dalších PRIMALŮ a k nám se nedostaneš nikdy.
Alex: Plujeme tam, kam nás řeka nese.
Jak to má PRIMAL s živými vystoupeními? Kolik toho máte za sebou a kolik toho vidíte před sebou?
Honza: Hrajeme občas, jak jsem už řekl, většina z nás má milion dalších hudebních i nehudebních závazků, tak ani živé koncerty příliš nehrotíme. Navíc nás, nechápu proč, nikdo nechce nikam zvát, doufám, že se to po rozhovoru pro Fobia zine otočí. (úsměv) Jinak preferujeme co nejmenší pajzly, sklepní hrobky kilometr pod zemí, kde pot, jiné tělní tekutiny a alkohol teče po stěnách, diváci jsou od nás nanejvýš deset centimetrů, nemají kam utéct a v pozdních nočních hodinách tam straší. V takových podmínkách může náš projev co nejlíp vyniknout!
Alex: Nehrajeme často, ale když jo, tak do toho dáváme všechno.
Dokázali byste se jednomyslně shodnout na kapele, se kterou by vám to na turné nejvíce slušelo?
Honza: Tak SABBATH už to zabalili a PANTERA bez bratří Abbottů asi už jede v abstinenčním módu. Z českých kapel jednoznačně VIBRATHÖRR! Ale to turné bych nepřežil.
Marek: Nejlepší by bylo jet turné s kapelama, se kterými už teď občas hrajeme a jsou to naši kamarádi. VIBRATHÖRR, WORM’S RAFINATION, VARTHA, BROWNFIELD…
Je Alexi tuzemský undergroundový rybníček srovnatelný s tím Rumunským? Nebo máš pocit, že co do počtu fandů, kapel, koncertů, klubů a nevím čeho ještě, je na tom jedna, či druhá strana lépe?
Alex: Myslím, že je to v podstatě stejné, s ohledem na poměr počtu obyvatel. Rozdíl je podle mě trochu v preferovaných žánrech. V Česku vidím, že docela převažuje hardcore, který v Rumunsku moc populární není.
Moc díky za poskytnutý rozhovor, bezva odpovědi a přeju vám, ať vynaložené úsilí nese zasloužené plody.
