FORGOTTEN SILENCE. Nevím jak na vás, ale na mne tato dvouslovná zaklínací formulka funguje spolehlivě. Jedna z nejosobitějších a nejoriginálnějších kapel, se kterými se mi kdy zkřížily cesty. Každé z doposud vydaných alb je ve větší, či menší míře jiné než to předchozí a vyžaduje od posluchače řádnou porci otevřenosti, pozornosti a jistým způsobem i tolerance. (úsměv)
Možná teď má slova vyzní příliš velkohubě, ale v tom, co nám FORGOTTEN SILENCE už třicet let předkládají ke konzumaci, nejen že nevidím konkurenci u nás, já ji marně hledám i za hraničními kameny. Když už jsem nahlodal tu třicítku… Mohlo by se zdát, že sedm řadových alb rozvržených do tří dekád nesvědčí o přílišné kapelní pracovitosti, jenže ono to o kvantitě na úkor kvality u FS nikdy nebylo a mám-li hovořit za sebe (potvory jinak silně netrpělivé), s vidinou na mimořádné dílo počkám rád.
Většinou se před samotným zakousnutím do aktuální desky ohlížíme do historie souboru a vycucáváme alespoň ta nejzásadnější fakta. Protože ale máme na toto téma na stránkách Fobie obsáhlý seriálový rozhovor a pro větší detailisty i knihu, odkazuji informací lačného čtenáře tam. Momentálně snad jen doplním, že jak pro Andreu, tak pro Kubýka jde v řadách FORGOTTEN SILENCE o albovou premiéru, ale hned v druhém nádechu dodávám, že jsme oba mohli vidět už na tour k předchůdci „Kras“, takže bych se s označením nováčci mírnil.
Už s nástupem nového roku si tak trochu lámu hlavu, po kterém z dosavadně vydaných alb sáhnout, abych se na příchozího novice alespoň trochu vyladil (já vím, trošku se teď peru s vlastními slovy z úvodu). Jenže je to marná snaha, kašlu na vyladění a oblékám zbroj trpělivosti.
Když už se konečně dočkám a nastává okamžik pravdy, přiznávám mírné obavy a play mačkám spíš váhavě. Aby bylo jasno, netrápí mne obavy z obsahu „Vemork Konstrukt“, strach vyplývá z pochybností nad vlastním já, zda dokáže předkládaný pojmout.
V jednom z hovorů se sličnou pěvkyní padla zmínka, že se snad chlapi dostatečně „jazzově“ vyblbli na „Krasu“ a teď to bude zase trochu víc „metál“. A úvod „Status: neon“ naznačuje, že slova to nebyla tak docela planá a mírně se nám přiostřilo. Zlehka se pohupuji v rytmu výrazného riffu, užívám si instrumentální peklíčko a spokojeně pokyvuji hlavou, když se éterem rozezní vokál. Původně jsem to nechtěl propálit hned zkraje recenze, ale nemohu jinak. Andrea je na celém albu naprosto fantastická. Člověk si mohl sice udělat obrázek o vzájemné chemii na společných vystoupeních, ale co si budeme, zpívat věci převzaté po „někom“ a vymýšlet linky sobě vlastní jsou dvě docela odlišné disciplíny. Netroufám si hádat, nakolik jí k absorbování FS DNA napomohlo zmíněné předalbové pětileté soustředění, ale zadařilo se dokonale a třebaže nejde nepostřehnout, jak svým projevem posouvá FORGOTTNY ve výrazu logicky trochu jinam, rozhodně se tak děje ku prospěchu věci. Pokud přijmete za svoje vyjádření, že zpěv by měl v první řadě dodávat emoce, tak tady se rozdává plnými hrstmi. Umí být přívětivá, smutná, zoufalá, ostrá, okouzlující a… teď nevím, ale napadá-li vás další emoce, je velká pravděpodobnost, že ji tam naleznete taky.
Ale zpět do dění prvního zářezu. Jestli si ve zdánlivé nekomplikovanosti lebedím a lechtám ego pod bradičkou, jak se krásně chytám a orientuji, přichází facka a obří pěst muchlá pocit vlastní jedinečnosti jako papír. Chvíli pobudeme s Kubýkem a jeho schizo riffy ve VOIVODÍM vesmíru, na moment se ohlédneme za zlatými časy art rocku, projdeme galerií progresivní moderny a se ztrátou posledních zbytků orientačních smyslů se ocitám na Doylovských blatech, bloudící mlhou hustou jak mléko. Slepě následuji hlas „jazzové sekce“, který mne neodolatelně vábí k nejhlubšímu močálu a než se nade mnou definitivně zavře hladina, musím s pravdou ven, nechápu nic.
S příjemnou zasněností, ne nepodobnou šumperským DYING PASSION, se pokládám do „Introvert: hideouts“, ze které nám byla předložena předalbová ochutnávka a již tak dost řídké brnění trpělivosti rozmlátila na hadry. V prvním záseku se ve světlech neonů vyhřívala především sličná pěvkyně a jen letmo vybíhal z temnot přilehlých uliček hostující Chymus. V této písni se projeví ve větší míře nejen proslulý vokalista, ale radostí rozzářené tváře budou mít i fanoušci Krustyho vrčáku. Ostřejší pasáže dávají prostor jak vokálům odděleným, tak zabijáckému duetu.
Jelikož a protože mi nezbývá, než se smířit s označením „stará konzerva“, nemám příliš zkušeností s hudbou, či jejími doplňky, které jsou tvořeny jinak než zvyklými nástroji. Obvykle mne v lepším případě míjí, v horším protivně ruší. Nevím proč, ale zde to funguje jinak a i když tak trochu popírám sobě vlastní vnímání hudby, nebojím se tvrzení, že by bez příspěvků RDKPL nebyl příběh kompletní. Jestli si dobře vzpomínám na předpubertální léta a s nimi spojené ležení v knihách Karla Maye, pro vyjádření obdivného zvolání používali indiáni citoslovce uf. Jsem sotva za půlkou desky, ale tlak na pochvalný výkřik je příliš velký – uf, uf, uf!
„Tether: lapsus“ – z úvodních tří minut mám mírně rozporuplné pocity. Vše je zdánlivě v pořádku, všude klid a mír, přesto mysl nahlodává zvláštní neklid a tušení blížící se katastrofy. Moc se mi líbí, jak kapela střídavě opouští (k utišení progresivního démona, jak jinak) a znovu se vrací k hlavnímu motivu. Mimochodem, v této skladbě by měla být ke slyšení jedna z nejdůležitějších postav historie FS – mr. Medvěd.
Asi by se slušelo, nakousl bych-li přínos jednotlivých muzikantů, ale o čem psát? Kdo zde ještě neví, že Čepa je jedním z nejlepších tlučmistrů u nás? Kdo ještě neslyšel o Martyho čarování černobílých klapek a precizní studiové práci? Koho překvapí Kubýkova dokonalá kytarová hra, kterou možná trochu nenápadně, nicméně nepopiratelně pozvedá každé dílko, kde je ke slyšení? A konečně, pochybuje někdo o Krustyho vnímání hudby, jeho zápalu a koneckonců basové ekvilibristice? Nikdo? Tak vidíte, není o čem. (úsměv)
V závěru alba se coby programátor představuje Onehalph a nebudu nikoho lakovat, jde o skladbu, se kterou jsem sváděl boje nejtužší. O kus výš popisuji svůj vztah k elektronice a toto je vlastně celé o ní. Přestože jsem se v podvědomí bránil, nakonec bylo třeba vyvěsit bílou vlajku a přiznat prohru. Nejen, že jsem se nepříteli vzdal, já podlehl kouzlu naléhavosti, zoufalství a strachu (z velké části přednášeno v ruštině) a do svého nepřítele se zamiloval. Opravdu těžká, silná a podmanivá píseň.
Co se týká textové náplně alba, dovolím si pomoci dodanými info materiály, kde se píše o životě v odcizeném městě plném betonu a neonů různého stáří, hledání sebe sama v poušti vzpomínek a dávno ztraceného návodu, jak se vyrovnat s odosobněným světem. Snad nepošlu vaše myšlenky na nesprávnou cestu, prozradím-li částečnou inspiraci filmovou sci-fi klasikou Blade Runner.
Ptáte-li se na možnou podobnost s některým ze starších děl, odpovídám ne. Jsou samozřejmě momenty, kdy obývákem prolétne duch „Kroniky“ nebo zavoní dobroty z „Velké žranice“, ale to jsou spíše jen záblesky, které jsou okamžitě pohlceny aurou „Vemork Konstrukt“. Vím, že je to hojně (u mne též) fráze, ale je působivé, že i když nás hudebníci vůbec nešetří v progresívních eskapádách a časech jednotlivých kusů (3x deset a více minut), celek je pevný a soudržný jak konstrukce vodní elektrárny ve Vemorku.
Jestli hovořím o obsahu alba, jako o něčem mimořádném, tak vizuální stránka (lehce připomínající slavnou desku Krustyho „oblíbenců“ PINK FLOYD), kterou dodal Onehalph, a formy, ve kterých vychází, si nevedou o nic hůře. U Magick Disk Musick si lze novinku pořídit jako super jewel case CD včetně stylového bookletu s perexy, klasické LP s dvoupanelovým plakátem s texty a magnetofonovou kazetu. Doomentia Records nabízí die-hard LP box set, jehož součástí je barevný neon vinyl, osmistránkový booklet, plakát A2, kovový odznak, sticker A5 a další propriety.
Pánové a dámo, smekám pomyslný klobouk. Podařilo se vám stvořit skutečně mimořádné dílo s absencí slabých míst, kde je i po desítkách poslechů stále co objevovat.
Seznam skladeb:
- Status: neon
- Introvert: hideouts
- Tether: lapsus
- Verdikt22: neplatí nic
Čas: 39:10
Sestava:
- Marty – keyboards
- Andrea – vocals, voices
- Krusty – bass, vocals
- Fritsche – guitars
- Čepa – drums
- Chymus – vocals
- Onehalph – programming
- RDKPL – noises
- Medvěd – guitar
