TRAHIR nedávno vydali debutové album, z kterého zní heavy/doom metal s občasnými stoner odbočkami. Dan Friml, který zároveň vede MEAN MESSIAH, působí i v SURMA a kdysi hrával v APOSTASY a SEBASTIAN, se ke kapele připojil až ve studiu, nahrál baskytaru na album „Whose Hearts Petrified“ a ke kapele se připojil nastálo jako řádný člen.
Ahoj Dane. Jaké jsi měl o TRAHIR povědomí, než se ti „nastěhovali“ do studia? Možná i obecná otázka – když se ti nějaká kapela ozve, že by ráda v tvém studiu nahrála album, prověřuješ si, jaký hraje styl a jak jsou na tom její členové po instrumentální a kompoziční stránce? A odmítneš kapelu, když ti její hudba přijde jalová?
Ahoj Johane, hele, letmo jsem si poslechl dvě věci na YouTube a věděl jsem, že tohle by mě mohlo bavit. Dělám to vlastně skoro pokaždé, když dotyčnou partu neznám, pomůže mně to se připravit a alespoň trochu se zorientovat, o co v její tvorbě jde. To, jak jsou na tom její členové po instrumentální stránce stejně většinou moc poznat nejde, protože s úrovní dnešní nahrávací techniky dokážeš udělat slušně hrající partu i z ne úplně dobrých muzikantů. No a to samozřejmě vede nezřídka i k vcelku nemilým překvapením. Takže na první dobrou hned mnoho kapel neodmítám, ale třeba po nějaké předchozí nedobré zkušenosti příště řeknu ne.
TRAHIR se na nahrávání dostavili ve třech, protože je předtím opustil baskytarista, zřejmě už druhý. Jak došlo k tomu, že jsi baskytaru na album „Whose Hearts Petrified“ nahrál ty? Kapela přijela do studia s tím, že jste byli dopředu domluveni, nebo že tě tam do toho „navleče“, nebo to měl v plánu nahrát kytarista Jéňa, případně zpěvák Adam, který snad i na koncertech dříve na kytaru hrával?
Myslím, že kluci neměli nějaký jasný plán ohledně nahrávání baskytary. Bylo to spíš „začneme dělat na desce a během toho někoho najdeme“. Tady dost zapracovala moje žena Alice. Hned první den, ještě během stavění bicích, kdy na to došla řeč, se na mě otočila a povídá: „A tak vám tu basu nahraje Dan, ne?“ A bylo to, protože krom toho, že mě bavilo, co TRAHIR dělají, jsme si okamžitě padli do oka i jako lidi. V podstatě jak vystoupili z auta mi bylo jasný, že tyhle týpci mě budou bavit. Něco podobnýho jsem nezažil už léta a pokud si dobře vzpomínám, tak kluci mi nabídli členství v kapele hned první večer, když jsme po práci popíjeli vínko. Bylo to vzájemný a já jsem v tý kapele moc rád!
Jak dlouho nahrávání trvalo? Kdekdo to dnes namlátí někde doma v obýváku za pár hodin, ale zvuková (ne)kvalita je potom nabíledni. Vy máte zvuk skvělý, což je logické, když se nahrávalo v tvém studiu, které si za relativně krátkou dobu provozu vybudovalo slušné renomé. Obstaral jsi i mix a mastering – o zadání masteringu „externím uším“ jste nepřemýšleli?
Nahrávalo se na tři etapy. V únoru loňského roku čtyři dny bicí, potom v květnu osm dní kytary a zpěvy a svoje basový party jsem točil zhruba týden v srpnu. Všechno jsme dělali s nejvyšší pečlivostí a koncentrovaní na co nejlepší výsledek. Celý proces nahrávání a následná editace a příprava na mix trvala asi měsíc a samotný mix a mastering jsem rozložil zhruba na dva a půl měsíce těsně před odesláním masteru do lisovny. O masteringu někde jinde jsme nepřemýšleli, nemyslím, že by to výsledku přineslo nějakou přidanou hodnotu, navíc jsem měl od začátku jasnou vizi, jak by album mělo znít a mastering toho byl nedílnou součástí. Chtěl jsem dynamickej, citlivej mastering a tomu se podřizoval i styl mixu. Tohle jsou věci, na který musíš myslet už od začátku.
Jak složité, příp. zábavné je nahrávat baskytaru do skladeb, na jejichž skládání ses nepodílel? A nakolik jsi mohl do baskytarových partů zasahovat – bylo vše předem nalajnované, nebo jsi měl volnou ruku a mohl ses „vyřádit“?
Je to nesmírně zábavný! Člověk totiž musí vystoupit ze svý komfortní zóny a přizpůsobit se filozofii, kterou definoval někdo druhý. A to je velmi obohacující. Během nahrávání baskytary pro „Whose Hearts Petrified“ jsem se toho dost naučil a spoustu věcí pochopil. Mě celkově baví pohybovat se v nebezpečných vodách, který tě nutí být neustále ve střehu. Když děláš jen věci, který jsou rutina, tak zakrníš a nikam se neposouváš. Měl jsem při tvorbě naprosto volnou ruku, kromě basové linky ve sloce „Knight’s Prayer“, kde Jéňa trval na přesně dané figuře, kterou si při komponování vymyslel. Takže jsem si nekladl žádný mantinely, ale zároveň jsem se snažil sloužit celku. Když pak kluci slyšeli výsledek, tak mi řekli, že jsem to celý ještě posunul o další level vejš. A to mě skoro až dojalo! Ale nutno dodat, že do hudby, jako je ta na albu TRAHIR, byla radost nahrávat basu a ta inspirace přicházela sama.
Horký post jsi nakonec obsadil nejen ve studiu, ale stal ses plnohodnotným, tj. i koncertním členem. Nějaké akce jste odehráli – a některé se dají označit jako prestižní –; jak odlišné to bylo oproti koncertům, které jsi odehrál s MEAN MESSIAH? Pohybují se TRAHIR na jiné oběžné dráze, je to jiný svět, co se týče fanouškovské základny, chodí jiná sorta lidí?
Je to jiný především v tom, že v MEAN MESSIAH jsem středem pozornosti, zatímco v TRAHIR se pozornost upírá především směrem na Adama jako frontmana a já jsem, už z podstaty věci, spíš v pozadí. Je to pro mě vlastně svým způsobem osvobozující a nesmírně si to užívám, i když už se těším, až se s MEAN MESSIAH vrátíme na pódia, což bude nejspíš letos na podzim, a budu zas ten frontman já. :) Jinak vnímám i nějaký rozdíl mezi fanouškovskou základnou, ale baví mě oba světy. Na koncertech TRAHIR je taková až starosvětská a rituální atmosféra, kdežto v případě MEAN MESSIAH je to zas plný výbušný energie s až katarzním účinkem. Jsem nesmírně šťastnej, že můžu zažívat obojí!
Máte za sebou i křest CD, který proběhl na začátku prosince v Hells Bells. Na FB jste uvedli, že byl fullhouse, takže asi spokojenost, i křtitele jste měli atraktivního. Jak jste si tu slávu užili?
Bylo to narvaný, nabitý pozitivní energií a radost z hudby odkapávala ze stropu. Album nám křtila legenda českého metalu František Štorm a album se prodávalo jako housky na krámě. Takže nešlo si to neužít! Ale je to logický. TRAHIR měli dobré jméno už před mým příchodem, na jejich koncertní počínání jsem slyšel jenom chválu už předtím a bylo tedy na co navazovat. Na týhle partě mě baví i to, že nepodceňují ani vizuál a celkově všechny ty věci spojený s image a show. Baví to nás a baví to i fanoušky.
Koncertní program máte postavený jen na skladbách z CD, nebo se vracíte i k předchozím nahrávkám?
Hrajeme „Tribe of the Lake Folk“ a „Succubus“ ze stejnojmenného EP, ale majoritu logicky tvoří skladby z „Whose Hearts Petrified“. Na poslední zkoušce zazněl i nápad hrát singl „Purple Sun“, ale finální rozhodnutí ještě nepadlo.
Když už jsme u koncertů – jak aktivní chcete v tomto směru být? Jak často je optimální hrát v Česku? Chystáte se na na nějaké letní festivaly? A co cizina – zkoušíte zaseknout drápky i v zahraničí?
Nechceme vymetat každej klub a hrát v podstatě všude a každej víkend, každopádně koncertní aktivitu hodláme směřovat spíše směrem k zajímavým příležitostem a akcím, které nám budou dávat smysl. Určitě se objevíme na letošním Czech Death Festu a v jednání jsou ještě nějaké další zajímavé festivaly. Myslíme si, že kvalita by měla rozhodně převažovat nad kvantitou a zároveň nechceme příliš častým hraním kdekoliv fanouškům zevšednět. Drápky do zahraničí vystrkujeme, v jednání jsou nějaká turné po Evropě a UK, ale to je všechno zatím v úplných začátcích, takže víc informací ani teď momentálně nemohu poskytnout.
S děním vně hranic souvisí i hudba, kterou hrajete. U nás je heavy/doomová scéna chudičká, v zahraničí je kapel i posluchačů nepoměrně více. Vy jste si CD vydali vlastními silami – mimo naši zemi jste label nehledali? Texty máte v angličtině, takže jazyková bariéra odpadá.
Zajímavý zahraniční label je něco, k čemu směřujeme naše úsilí, nicméně jsme realisti. V post-covidové době a navíc s probíhající krizí labely svá portfolia kapel příliš nerozšiřují a spíše naopak je zeštíhlují. Takže nám přišlo rozumnější album vydat vlastními silami a mít v ruce něco, s čím můžeme potencionální label oslovit. V tuhle chvíli se tím začínáme zaobírat a připravovat podklady.
Něco málo jsem v textech pochytil, nejzajímavější mi přijde „Amra“, která je věnována pouštnímu městu a je předpokládám i poctou českému orientalistovi Aloisi Musilovi. Proč zrovna tohle téma? A ostatní texty – mají nějakého společného jmenovatele, nebo je každý o něčem jiném?
Album není koncepční ani monotematické. Každopádně Aloise Musila jsi trefil! Každý text vychází z atmosféry a harmonie té dané skladby. „Amra“ má silný orientální nádech, už když jsem ji slyšel poprvé, tak aniž bych znal text, cítil jsem tam tu bojovnou energii beduínů a přelévající se písky na dunách.
Texty vznikaly dávno před mým příchodem do TRAHIR, takže přesnou genezi neznám, ale textům se vždycky věnovala velká pozornost a podílela se na nich celá kapela a dokonce i lidi zvenčí. Což je další věc, která mě na TRAHIR baví. To týmové srdce. Každý přinese něco, a to se modeluje do finální podoby. Opět, beru to jako takový oddech od striktně autorských MEAN MESSIAH, kde je to jenom moje vize a vlastně i realizace.
A TRAHIR znamená přesně co? Mně to napřed evokovalo něco jako menhir, ani nevím proč, překladač samozřejmě nabízí nějaké možnosti, ale jak název vykládáte vy?
Necháváme na každým, jak jméno TRAHIR vnímá a vykládá. Ve francouzštině to může znamenat „zradit“, je to exotická dravá ryba, mým uším to například zní mysticky až okultně. Jako zaklínadlo. Je to skvělý název. Musel by ses zeptat Jéni, jak to původně myslel, protože co vím, tak s názvem přišel on. Ale možná už ani on vlastně neví, jak to na počátku chtěl a vnímá to už spíše jako svébytný název, stejně jako my všichni ostatní. Název kapely, stejně jako jiný značky, jako třeba názvy firem a podobně, se časem oprošťují od svých původních významů a spíše se všeobecně vnímají jako bezobsažné jméno, logo, značka, …
„Whose Hearts Petrified“ je hezký romantický název, u nějž asi každého napadne možná souvislost s básní Václava Hraběte, kterou nezapomenutelně nazpíval Vladimír Mišík. Jak onu možnou souvislost vnímáte – jde jen o dobře znějící název, nebo je za tím něco víc?
Tenhle verš je z básně „Variace na renesanční téma“ a TRAHIR je částečně, ať už v image, tak i v tvorbě, inspirován renesancí, potažmo středověkem. Rytíři, meče, křižácké výpravy, souboje nebo dračí sluje, to všechno ke klasickému heavy metalu neodmyslitelně patří. Opět, u vzniku jsem nebyl, ale vnímám to jako velmi chytrý odkaz směrem k inspiračním zdrojům a zároveň poctu skvělému dílu, které všichni obdivujeme.
Název „Blåkulla“ je taky moc pěkný, už jsem si i zjistil, co znamená, ale nedokázal jsem najít klip, který jste ke skladbě chystali. Jsem neschopný, nebo klip zatím k vidění není? Případně proč?
Klip ještě není dokončený, proto jsi ho nemohl najít. :) Trochu se nám z důvodu vytížení tvůrců protáhla postprodukce, nicméně na klipu se usilovně pracuje a snad ho budeme co nejdříve moci představit světu. Klip jsme točili dva dny v klubu Roxy, s velkých štábem, spoustou kulis, herci a tanečníky. Nabraly se hodiny materiálu, takže i střih a následné zpracování se dost protáhly. Původní plán byl, že klip půjde ven ještě před křtem alba, ale jak to tak občas bývá, ne všechno jde podle předem daného plánu.
Asi je ještě brzy se ptát na další album, ale na předpokládané hudební směřování se to asi nabízí, protože mezi ranými nahrávkami a debutem došlo ke znatelnému posunu. Takže – táhne vás to čím dál tím víc k heavy metalu, jehož renesance v posledních letech hodně překvapuje? Nebo k occult rocku? Nebo…?
Nechci úplně předjímat, protože uvnitř TRAHIR funguje v tomhle ohledu poměrně dynamická síla, ale do jistý míry ses trefil. Zůstáváme v osmdesátých letech, jen se z roku 1982 posuneme o dva až tři roky dál. NWOBHM je něco, co všichni v TRAHIR milujeme a hodláme na tom nadále stavět. Zároveň především já a Martin, ale dost jsme tím už nakazili i Adama, milujeme i glam metal. Kapely jako DOKKEN, RATT, MÖTLEY CRÜE nebo třeba WINGER jsou úžasným zdrojem inspirace a přijde nám zajímavý těžit i z nich. Neznamená to, že prostě začneme hrát glam metal, ale především po stránce produkce, jakou dělali producenti jako Beau Hill, Michael Wagener nebo Robert John “Mutt” Lange, nám přijde tohle období hodně inspirativní. Cítíme v tom pro TRAHIR velký potenciál a myslím, že to bude atraktivní jak pro naše stávající fanoušky, tak i ty nové, kteří teprve přijdou.
