Pražská skupina TRAHIR vznikla v roce 2018 a po několika personálních změnách v rytmické sekci se loni dopracovala k debutu. Po čtyřech letech existence, dvou singlech a jednom EP mi přijde načasování vydání dlouhohrajícího CD ideální – kapela si sedla, odehrála celkem dost koncertů, o kterých se vědělo a šla na ně chvála. Chvála se myslím bude týkat i „Whose Hearts Petrified“, což je hezký romantický název, u nějž asi každého napadne možná souvislost s básní Václava Hraběte, kterou nezapomenutelně nazpíval Vladimír Mišík. Ale onu souvislost v hudební rovině hledám těžko, TRAHIR jsou přece jen jinde. Dokonce jsou na albu jinde, než jsem čekal, protože jsem měl kapelu podvědomě zařazenou do stoner ranku, což sice není úplně od věci, ale ani to není vypovídající.
Těch žánrů, které TRAHIR pospojovali v nutno uznat velmi dobře fungující celek, je totiž mnohem víc. Je to v první řadě heavy metal, který se bez varování (= intra) vyvalí v podobě první „Lichking X Witchquee(n)“ („n“ v závorce budiž vzkazem grafikovi, kterému na zadní straně obalu v seznamu skladeb písmenko vypadlo), což je energická jízda plná dramatických zvratů, hezkých melodií, s epickým ústředním motivem, ale taky spoustou nenápadných partů – tohle je prostě hit jako hrom, který musí potěšit hlavně fanoušky chytlavé muziky.
„Blåkulla“, což je mimochodem skvělý název (ač netuším, co znamená; úsměv), už má k tomu stoneru aspoň trochu nakročeno, i když blíž má k doom metalu v tradiční pravěké formě. Asi se nedá zapřít vliv BLACK SABBATH, CANDLEMASS a podobných part, ale TRAHIR zase dokázali na základech, jež budovali jiní, vystavět neskutečně silnou, místy až pompézní skladbu. Jestliže v úvodní kompozici zpěv nepoutal tolik pozornosti, tady si Adam Balcar „krade“ hodně pro sebe, jeho zvláštně zabarvený hlas, připomínající Ozzyho Osbourna cca v polovině osmdesátých let, do potemnělé muziky, v níž se toho opět děje dost a nechybí ani docela dlouhé sólo, parádně sedne. A refrén „I summon you, thee worthless, ageless, Paculla Annia, my princess, priestess“ se usadí v hlavě natolik, že si jej notuju neustále. A co se týká jména Paculla Annia, tak to byla kněžka, která pořádala divoké orgie, jež byly krvavě potlačeny, více zde (https://en.wikipedia.org/wiki/Paculla_Annia).
Po dvou megasilných písních přichází logické zvolnění, instrumentálka „Falconer“ má středověký nádech, objevuje se v ní flétna a tribální rytmy, vhodný oddych před další silnou písní „Knight's Prayer“, která je poněkud úspornější co do aranží a nástrojového tlaku, ale i tak nepůsobí chudě, spíše skromně. Rocková, místy až artrocková, věc je možná méně nápadná, ale s refrénem se opět dostavuje ono příjemné chvění, pánové umí atmosféru budovat i pozvolna, s citem pro detaily, kterých se dá v každé skladbě objevit spousta. V „Mother Nibiru I“ i ambietní žbluňkání a další divné zvuky; jako zpestření, proč ne, ale délka skladby, která je na uvedených syntetických zvucích postavena, mi přijde přepálená (šest minut).
Když se v úvodu „Rapture“ vrátí ostré riffy, je to pro mě vítaná změna, stejně jako zařazení okultrockově vyznívajících postupů i vokálů. I druhá předělová píseň „Two Sisters“ koketuje se středověkou muzikou, takže by mohla znít v krčmách nebo na hradních slavnostech, protože v ní nechybí zpěv, navíc opět jinak pojatý než v předchozích skladbách. Adam opět dokazuje, že je výborný zpěvák, který zvládá spoustu poloh, přičemž vynechává ty vyšší, což mi přijde adekvátní produkované muzice. Ta zase nabírá na síle s „The Ruin“, což je, už mohu říci, typická práce TRAHIR. Opět mocná epika, opět silné melodie, které ale nepůsobí lacině ani vtíravě. Druhý díl „Mother Nibiru“ taky zpočátku pracuje se „zvuky“, ale naštěstí jde pouze o intro, po kterém se odvíjí pomalá doommetalová tryzna, v níž vystrkuje růžky baskytara v rukou Dana Frimla, který kapelu posílil jako poslední a v jehož studiu The Barn se nahrávalo. A zvuk je jedním slovem parádní.
Pořád jsem se pořádně nedostal k tomu stoneru, ale on je zařazován nenápadně, nedá se říci, že by některý song byl ryze stonerový, ale občas ony nálady problesknou, stejně jako psychedelický odér, logicky v těch pomalejších písních právě typu „Mother Nibiru II“, která dojíždí na lehce experimentální vlně. Což platí i o začátku poslední otextované položky nazvané „Amra“, která je věnována pouštnímu městu a je předpokládám i poctou českému orientalistovi Aloisi Musilovi, jenž (cit. Wikipedia) při svých výzkumech v Jordánsku v okolí skalního města Petra objevil roku 1898 pouštní palác Kusejr Amra s barevnými freskami, který postavil umajovský chalífa al-Valíd II., což vzbudilo doslova světovou senzaci (palác je od roku 1985 památkou UNESCO). Hudebně přímočará pecka, která se blíží té úvodní, takže zase hlavně heavy metal, většinou pěkně našlápnutý, ale chvílemi i zadoomaný. Závěrečná instrumentální skladba obstarává příjemný dojezd v podobě folkových motivů v podání flétny a kytarového vybrnkávání.
CD vyšlo v nákladu 333 kusů s šestistránkovým skládaným obalem, v němž nechybí žádné podstatné informace, texty ani fotka kapely. Další fotka je na vložené kartičce, na níž jsou i vlastnoruční podpisy členů kapely, dnes věc nevídaná, stejně jako vzhled samotného CD odkazujícího na začátky tohoto nosiče.
TRAHIR vydali silné album, které působí na chudičké tuzemské heavy/doomové scéně jako zjevení. Vlastně si nevzpomenu na podobně znějící kapelu, možná mohu uvést THE TOWER nebo CHLAD, ale spíše pocitově; uvedené kapely umí rovněž složit a zahrát uhrančivé písně, používají čisté vokály a starosvětské postupy.
Seznam skladeb:
- Lichking X Witchqueen
- Blåkulla
- Falconer
- Knight's Prayer
- Mother Nibiru I
- Rapture
- Two Sisters
- The Ruin
- Mother Nibiru II
- Amra
- Breaking The Spell
Čas: 53:14
Sestava:
- Adam Balcar – vocals
- Jéňa Mašek – guitars
- Martin Horčic – drums
- Dan Friml – bass
https://linktr.ee/wearetrahir
Facebook
Bandcamp
