1. číslo 152 stran, 2. číslo 130 stran, 3. číslo 118 stran.
Zdá se, že třetí číslo Kids And Heroes se nerodilo tak lehce jako numero uno. Ono srovnání samozřejmě trochu kulhá, protože v případě jedničky šlo částečně o dolování archivu webové verze zinu, tudíž na výběr bylo materiálu habaděj, nicméně klesající počet stran i povzdech vydavatelky v úvodníku domněnku z první věty potvrzují. Editorial je vůbec zajímavé čtení, zajímavější než řada článků (trochu předbíhám, ale dostanu se k tomu podrobněji); vydavatelka Michaela Klocová ve svém sloupku (kromě zmíněných potíží s naplněním obsahu) touží po recenzi, z které by si mohla něco vzít. To jí slíbit nemůžu, zato, ač vlastně nerad, protože mám tištěné hezky udělané ziny rád, musím konstatovat, že můj pohled na její časopis „nevyzní vesměs pozitivně“. Uvozovky ohraničují znegovaný text z onoho úvodníku – zatím prý všechny recenze vyznívaly vesměs pozitivně.
Ale začnu tím, co se povedlo i do třetice, a to je grafika, která je přehledná, pěkně narýsovaná, texty černé na bílem, obdobná jako u jedničky a dvojky. První výraznou změnou proti dvěma předchůdcům je zařazení fotografií – dvakrát byl časopis ilustrovaný, tentokrát je poměr obrázek:fotka odhadem půl na půl. Lze spekulovat, proč tomu tak je, možná se budu mýlit, ale tipl bych si, že došel inkoust (= „inkousti“, kteří by dodali dostatečný počet svých výtvorů). Na jednu stranu mi přijde škoda, že byla přetržena bezfotková nit, na druhou se k anketám nebo tour reportům fotografie prostě hodí lépe. Druhou ne tak zjevnou změnou je nárůst počtu článků nasázených v jednom sloupci – poprvé nebyl žádný, podruhé jich bylo pár a nyní jich je cca čtvrtina.
Další novotou, která už nesouvisí s designem, je pokles počtu kategorií článků ze sedmi na šest; odpadla poezie, což mi nevadí, protože mě básničky v předchozích číslech nezajímaly. Zbývajících šest kategorií – rozhovor, anketa, téma, sloupek, report a povídka – zůstalo při starém, jen je ve všech počet článků výrazně nižší, což bych neřešil, protože jsou mi milejší rozsáhlejší statě, zejména co se rozhovorů týká; leč zde to bezezbytku neplatí, viz klesající počet stran... Ale popořadě na přeskáčku.
Rozhovory jsou tentokrát jen čtyři, ale hned ten první s PIRATES OF THE PUBS je skvělý, manželský pár naladěný na jednu vlnu vypráví nejen o dění na hudebním poli, ale přidává i nějaké osobní záležitosti, samozřejmě i díky vhodně voleným dotazům. Ale při čtení mi překáží zvýrazněné části odpovědí umístěné mimo souvislý text (v textu se pak objevují samozřejmě taky), což je sice běžné i v jiných časopisech, ale mně to vadí obecně, nechápu, proč se to dělá, možná to má upoutat pozornost, aby čtenář článek nepřeskočil, což se snad u podzemního čtiva nedělá, tam se prostě čte celý žurnál komplet. Další tři rozhovory jsou kratší, ale obsahově slušné, možná u Šrouba bych si dovedl představit hlubší pitvu, ale rozhovor nenápadně doplňuje článek o Emergency Records, takže jako komplet OK.
Čímž se přesouvám do oddělení témat, jedno už jsem zmínil, z dalších pěti mě nebaví dvě – přemýšlení Dvou kverulantů o tom, kde jsou jakési nahrávky z doby covidové, o kterých se vlastně ani neví, jestli někde jsou, a potom V síti rokenrolu, což je prostě několik výkřiků ze tmy do tmy, pár příkladů muzikantů, kteří udržovali intimní vztahy s nezletilými slečnami. S filmem, který název článku parafrázuje, to nemá společného nic, navíc autorka článku onen film ani neviděla, takže je to takové plácání v podstatě o ničem. Další tématický článek je naopak napsaný parádně, ale je to recenze filmu, který jsem neviděl, tudíž nemohu posoudit, nakolik bych se s autorem potkal, nicméně jako lákadlo to posloužit může. Článek o RANCID je hodně subjektivní, což je fajn, ale kapelu nemám najetou, takže se na vlnu autora naladit nedokážu. K naučnému článku o chilli jsem přistupoval s despektem, nemám pálivá jídla rád, ale Speedyho pojednání je ideální první čtení o tomto fenoménu, neználek jako já se dozví spoustu zajímavostí.
Ankety jsou dvě a obě se čtou hezky, nicméně v obou případech jde o témata, která už byla probrána v minulosti jinde. Jistě, každý nemůže číst všechno, ale předpokládám, že Michaela čte Buryzone, kde s ní vyšel i rozhovor, a tak musí vědět, že se tam pivovarnictví probíralo poměrně podrobně v roce 2020. Druhá anketa se týká muzikantů a muzikantek za katedrou; podobných zpovědí už jsem taky pár četl, ale téma je to zajímavé a zajímavě své odpovědi pojali prakticky všichni respondenti, navíc často ti, o kterých jsem nevěděl, že jsou učiteli, jo, tohle mě bavilo hodně.
Jdeme na další horkou půdu, sloupky. Je jich šest, přičemž dvakrát tleskám takřka skandovaně, články Romana z PHR (věnuje se vydávání archivních nahrávek a bádání nad jejich vznikem a hledání informací o kapelách, po kterých toho moc napsaného nezbylo) a G.Zs (sice to není zrovna typicky HC/punkové téma) jsou napsané lehkým čtivým slohem, v prvním případě je poskytnut pohled za oponu a v druhém je to prostě vtipné, popis strastí taťky na mateřské dovolené ostatně nemůže být nudný, i když jde o zážitky, které absolvoval každý, kdo se někdy staral o malé děti. Nenudí ani Štěpán Málek, který sice krátce, ale úderně apeluje na solidaritu s ukrajinskými uprchlíky. O něco ostřeji se vůči ruskému imperialismu vymezuje ve zlosloupku Martin Suicide, ale jeho slova lze jen podepsat, ani nevím, proč tomu říká zlosloupek, když se trefuje do názorů (doufám) naprosté komunitní většiny. A pak jsou tu dva sloupky, které by si označení zlo zasloužily. Hledáš byt? je tak povrchní, až si říkám, proč se tohle objevuje v tištěném zinu. Jasně, nad slovy Rebarbory se lze zamyslet, ale já se zamyslel z té druhé strany – komu bych pronajal svůj byt, kdybych ho pronajímal? Potetované dívce s dredy a piercingem, nebo slečně z korporátu v kostýmku? Bez předsudků, bez toho, aniž bych lidí řešil na základě vzhledu, bych prostě volil tu jednodušší cestu. Ale Rebarbořin článek pořád není takové zlo jako Nacházení punku v pětatřiceti. Spíš by se to mělo jmenovat Jak napsat úplné nic na tři strany. Já to nakonec přečetl dvakrát, abych si ujasnil, jestli jsem tak mimo, nebo je mimo autor. Navrhuju variantu autor a zároveň se ptám, proč se tohle v zinu objevilo. A obecně – proč se dává víc prostoru úvahám než článkům o muzice, rozhovorům například?
Prapor zvedají reporty. Ten z tour po Pobaltí kapely BLANK OUT napsal Honza Dousek a je to taková ta tour klasika, která, když je napsaná s fortelem, zaujme vždy. Honza to s fortelem napsal, tudíž zaujalo, navíc Pobaltí je prostě vděčné. Michaelino putování po místech s temným pozadím už se objevilo minule, zatímco tehdy šlo o tuzemsko, nyní jsou tu cizozemské destinace a ač jde o krátké informace o daných místech, jako inspirace posloužit mohou – ať už pro výlet, nebo pro případné studování podrobností.
Poslední jsou povídky, které mě obecně v zinech nebaví, už u jedničky jsem psal, že styl Bohumila Krejzy se nepotkává s mým vkusem – a platí to opět. Navíc je Bohumilova povídka nasázena poněkud svérázně, když si dovolím citovat profesora Hrbolka. Nezaujala mě ani Míšina povídka.
Asi se sluší nějak shrnout výše uvedené – pozorný čtenář jistě pochopil, že mi řada článků ve třetím čísle Kids And Heroes zinu nevoní, že bych dal přednost spíše rozhovorům a dalším hudebním článkům před těmi úvahovými, ale pořád považuju tento magazín za slušný, protože si drží dobrou jazykovou úroveň i hezky vypadá. V řadě případů se ale s autory neshoduju, respektive s vydavatelkou, protože bych některé články do takového zinu nedával. Ze tří dosud vydaných čísel je trojka nejslabší nejen se se týká tloušťky hřbetu.
