Nejbližší koncerty
  • 01. 12. 2022WINTER CALLING: STÍNY PLAMENŮ, YARRDESH, OUTWARD, NÁMÖL -...
  • 02. 12. 2022Zdravíme příznivce Okultně-hudebního spolku MEGELNYK. V p...
  • 02. 12. 2022METALURGIA FESTIVAL vol. 3 /// METALOVÝ FESTIVAL V SRDCI ...
  • 10. 12. 2022Pro letošní rok poslední velká death black thrash metalov...
  • 30. 12. 2022Páteční před Silvestrovská párty ve Farářově sluji za úča...
  • 08. 01. 2023neděle 8. ledna 2023 Modrá Vopice, Praha koncert bude z...
  • 20. 01. 2023FATAL BLOW /UK/ ACULEOS /CZ/ ROZRUCH! /CZ/
  • 20. 01. 2023pátek 20. ledna 2023 Melodka, Brno MALLEPHYR (black d...
HEIDEN – Andzjel

5. 11. 2022, Písek – Divadlo Pod Čarou

Po třech týdnech se do Písku vrátila extrémní muzika, tentokrát v poněkud skromnějším a komornějším módu. Po mezinárodně obsazené a navštívené Thrash Nightmare se tentokrát sešli našinci, jak ti pódioví, tak ti fandící. Důvodem sešlosti byla oslava dvaceti let existence LAHAR, kteří si pozvali spřátelené kapely, se kterými za těch dvacet let leccos odehráli. (Johan)

Za ne úplně ideální jsem považoval, že se akce konala na malém sále Divadla Pod Čarou a po akci jsem přesvědčený o tom, že by to na velkém pódiu bylo lepší, minimálně co se komfortu návštěvníků a zvuku týká, navíc by se nemuselo řešit, že se na akci řada zájemců, kteří „zaspali“ se zamluvením vstupenek, nedostala. Na druhou stranu by asi při koncertu LAHAR nebyla taková atmosféra… (Johan)

Před půl osmou nabírám v přilehlé obci, kde již nefunguje ani jedna nálevna (správně, Štěkeň), kamarády a vyrážíme do thrashtownu, Písku. Na malé scéně Divadla Pod Čarou si připomněli domácí LAHAR 20 let na scéně. Troufám si tvrdit, že právě LAHAR jsou s mírným náskokem na čele českého poněkud prořídlého thrashového pelotůnku. Na oslavě nesmí chybět gratulanti a hlavně fanoušci, kterých se sešlo na 150. Tak se pojďme podívat, kdo že to přišel s hudební zdravicí. (Jindra)

Úvod večírku obstaralo notoricky známé seskupení RABIES s profláklými ksichty Sykym se stylovým portem a „nestárnoucím“ Šakalem. Jejich extrémní všechno, co se dá nazvat hudba – od crustu po fast – trvalo nějakých 20 minut. Ani jsem si nemyslel, že s jedním kytarovým barré se dá namydlit tolik bordelu. (Jindra)

Pro někoho kuriozita, neposlouchatelný bordel, pro jiného nejextrémnější banda v Čechách, která umí zatopit pod kotlem. Pro mě z domova těžko stravitelná věc, ale naživo se jednalo asi o nejlepší koncert RABIES, který jsem viděl. Zvukově to  kapele sedlo a těch 15 minut slávy mi přišlo v přítomnosti těchto fachmanů tak akorát a tím pádem fajn. (Coornelus)

Jako první se na pódiu srovnali RABIES, kteří nezapomněli připomenout, že hrají od roku 1996, tedy déle než oslavenci. (úsměv) S kapelou jsem se potkával celkem často před nějakými pěti šesti roky, ale pak jsme asi kráčeli jinými cestami, s výjimkou alba, které vyšlo letos a na němž RABIES kooperovali s GARAPAL ze Singapuru. Na něm zpívala většinou songů Eliška, která ale s kapelou (asi) nekoncertuje, takže hlasy měl na starosti (jako vždy, kdy jsem kapelu viděl) Syky. Chyběla druhá basa, kterou kdysi drtil Koloděj, ten už v sestavě není, takže klasické trio a klasický bordel, což nemyslím špatně, RABIES prostě mastí HC violence grind crust a mastí ho přesvědčivě i zábavně. V Písku měl set šťávu, zpočátku nevýrazný zpěv postupně taky vylezl, na rozjezd večera ideální kapela. (Johan)

Na GRIDE ve třech už si snad všichni zvykli, Čert, David a Honza Kapák už to drhnou třetím rokem, vydali i desku. Bicí se po RABIES přestěhovaly dopředu, na jedné straně kytarista, na druhé basák, uprostřed bicmen, všichni v jedné linii a všichni s obrovským nasazením přehráli spoustu songů ze všech etap existence kapely. Asi třikrát došlo na noise intermezzo v Honzově režii – a přiznám se, že jsem poprvé viděl, jak někdo hraje na baskytaru o reproduktor nebo basový box; a důvod těchhle hrátek se zvuky tlustých strun vláčených po všem možném nejspíš tkví v Čertově enormním vytížení, dávat ty šílené ruko- a noholamy a ještě k tomu přesvědčivě řvát není jen tak, takže je třeba si občas utřít pot a doplnit tekutiny. Ale abych jen nechválil – zvuk mi nepřišel úplně ideální a set byl příliš dlouhý. Jasně, kapela nechce nikoho ochudit, ale v téhle extrémní řezničině plné zvratů se posluchač cítí dobře tak pětadvacet minut, ostatně projevilo se to na určitém odlivu přihlížejících s blížícím se koncem setu. (Johan)

GRIDE šlapou. Přijde mi, že je bubeník Čert každým koncertem s paralelní rolí zpěváka čím dál víc sžitý. A když má okolo sebe fundované muzikanty, to se to pak ten čurbes hraje. Je jasné, že tohle jsou prostě jiní GRIDE – ačkoliv hudebně to až tak nevypadá, v téhle sestavě se píše nová kapitola. A tak nezbývá, než si počkat, jak se to vše dál vyvine. Nové věci zněly slibně, takže předpoklad k úspěchu tu je a GRIDE mají stále co nabídnout. (Coornelus)

V případě druhých GRIDE se instrumentální zručnost posouvá do diametrálně rozdílné dimenze. Zpívající bubeník Čert, jak je jeho dobrým zvykem, nechal na pódiu úplně vše. Ono to v tomto stylu ani jinak nejde. Jeho nádobíčko, které si díky ráznosti a kadenci úderu vyžaduje neustálé úpravy a modifikiace uložení, se blejskalo v první řadě. Čert coby spíkr kapely sobotní večer nazýval každý další vál vtipně laharem. Honza Kapák honil duchy svojí basy, drhnul, poklepával, vazbil jak se dalo. David soptil jako soptík, ale hlavně testoval, co jeho kytara vydrží. Nevím, kolik hráli laharů, ale manifest kdysi k ledu uložené kapely má v současném složení devastační charakter a náramně příjemně se nejen poslouchá, ale také sleduje. Malou výtku bych měl ke zvuku, Čert používá na svých bicích jakousi kovovou skruž osazenou pružinami (nevím, neznám), jejíž zvuk se někam vytratil. (Jindra)

LAHAR nastoupili se svým aktuálním zpěvákem a zahráli šest nových věcí, které ještě nemám pod kůží, ale je jasné, že ze svého vytyčeného směru kapela neuhnula. Už touhle dobou se tanečníci nestyděli, ale největší inferno vypuklo s nástupem Banána. A ačkoliv respektuju všechny zpěváky, kteří se v kapele pohybovali, já si svoje největší hudební chvíle prožil právě s Banánovým nástupem a celou jeho éru si odstál v prvních řadách. Banán nenechal nic náhodě a vrátil mě o deset let zpět. Výraz šílence, bordel, řev s lidma, strkanice v kotli, lidi nad rukama... Slyšet z toho co Banán řve (a chvílemi i to, co kapela hraje), bylo úplný „Ďáblovo hovno“, ale to nevadilo, protože i další dvě věci – „Řecko“ nebo „Dva hroby“ umíme všichni. Tady už jen chybělo pověstné krvavé čelíčko a flusanec na strop, ale minimálně to druhé mi nescházelo. Honzu / Klouču / Samuela / Holdena Caufielda – vyber si – jsem viděl vůbec poprvé naživo a líbil se mi jeho zápal. Bylo to dobré, chápu, proč dost lidí tuhle éru LAHAR uctívá. (Coornelus)

Uprostřed večírku vystoupili samotní LAHAR. Jakože ráno vyjde slunce, bylo jasné, že se na pódiu objeví bývalí členové kapely. Gig začíná v klasické sestavě s Růžou za mikrofonem, resp. s mikrofonem v ruce, stojan netřeba. Domácí mají venku čerstvou desku „Stínání hlav“, ze které se na úvod hrálo. Po půlhodince se Růža s potutelným úsměvem rozloučil a mikrofon přepustil bývalému pěvci Banánovi. A děly se věci. Energie, která se vyloupla z Banána, byla elektrizující a hloubka průniku do sektoru fanoušků byla závislá pouze na délce kabelu. Nutno podotknout, že na lokální kumulaci energie měl velký vliv další host, nedávno odejivší kytarista Kozel, který s Korkem hnal kapelu svinským krokem vpřed. Někdo možná očekával od Banána krvavou díru v hlavě, ale i tak museli být všichni spokojeni. Grimasy fanoušků s tepem na hranici anaerobního pásma hovořily za vše. Ten večer šel mikrofon z ruky do ruky, další na řadě byl Honza „Klouča“ Klouček. S jeho příchodem se poroučel Skalík a na prknech se objevil bývalý baskytarista Gizbern. Tudíž vedle sebe stáli zakládající členové z roku 2002. Přestože Banán nasadil laťku kurevsky vysoko, Klouča nezaostával a nastolená divočina zdaleka neustávala. Z vystoupení bylo zřetelné, že výraz kapely se jak v čase, tak v rámci večera s jednotlivými zpěváky mírně měnil. V období s Růžou jasně dominuje thrash metal, zatímco s Kloučou a Banánem se do zmíněného thrashe vloudily také ingredience z HC kuchařky. (Jindra)

LAHAR si na oslavu nachystali nejedno překvapení, ale to se dalo čekat a nějaké náznaky byly patrné z Facebooku, kde byly zveřejněny fotky ze zkoušky v původní sestavě. Ale na začátku se na stage srovnala sestava aktuální, která před pár dny vydala výborné album „Stínání hlav“ a právě z něj přehrála cca polovinu skladeb, včetně intra a netradičně pojaté skladby „1984“, o které jsem si myslel, že ji na živo nikdy neuslyším; překvapení! Po prvním kole došlo k výměně vokalistů – Banán místo Růži – a doplnění o kytaristu Kozla, takže dvě kytary a pološílený zpěvák. (úsměv) LAHAR dali s Banánem tři skladby, během kterých se malý prostor, hustě zaplněný od začátku koncertu LAHAR, proměnil v masomlejn. Lidi se měnili ve zvířata a Banán je v tom podporoval, co chvíli se někdo vznášel nad hlavami přihlížejících, Banána nevyjímaje, takže velká divočina, žel i zvuková. Obecně mi zvuk LAHAR nelezl do uší, často jsem chvíli netušil, jaký song začali hrát a chytil se později. Banán navíc věren tradici řadu pasáží vůbec nezpíval, dával mikrofon fanouškům, kteří to různě drmolili; obecně nejsem fanouškem tohoto způsobu koncertování, jako zpestření sem tam OK, ale když je toho moc… Nicméně atmosféra byla výborná a trvala i při třetím dějství, které obstarala původní sestava Korek, Žrout, Gizbern a Klouča.  (Johan)

O pardubických NEEDFUL THINGS je známo, že jsou výborní naživo a toto tvrzení platilo i v sobotu. Zprvu bylo na sále pusto prázdno, což po prvních hutných akordech už neplatilo. Nutno dodat, že po vystoupení LAHAR se nemálo lidí přesunulo kamsi. NEEDFUL THINGS do vás od první skladby bez varování narvou těžkotonážní grindový nátěr, a to někdy ke (ne)spokojenosti stačí. Pod pódiem se zrodil malý kotlík, který zpěvákovi bez ptaní nabídl podrobnější ohledání stropu z ptačí perspektivy. Zpěvákovo přistání zpět připomínalo zvrhnutí popelnice z kuka vozu nebo také z autokoše. (Jindra)

Po takto náročném představení, navíc ve vydýchaném klubu, by to měla každá kapela těžké, takže nebylo divu, že na začátku se na NEEDFUL THINGS dívalo méně fanoušků. Ale kapela se tím nedala otrávit, navíc lidi se postupně vraceli, takže kulisa se zlepšovala, a to, co se linulo z pódia, znělo přesně tak, jak by měla znít produkce party, která existuje od roku 1995. NEEDFUL THINGS patří mezi veterány tuzemského grindu, už počítají 27. sezónu, tak snad jim to vydrží do té třicítky, samozřejmě pokud vydrží veteráni Otto a Roman, bicmen a zpěvák jsou přece jen jiná generace a ta by měla fungovat – na živo fungovaly dobře generace obě, jen ta starší už se nepouštěla do žádných tanečních kreací, které obstarával pro mě nový zpěvák Attila, který taky skončil nad hlavami fanoušků. NEEDFUL THINGS jsem taky dlouho neviděl, od minulého setkání zeštíhleli o jednoho kytaristu, ale válec to byl stále pořádný. (Johan)

NEEDFUL THINGS si doma nedávám, ale naživo dostali svému statusu kvalitního poctivého grindu v Čechách. Těžkotonážní nářez protkaný pomalejšími téměř sludge pasážemi, které kapele slušely, mi od NEEDFUL THINGS sedl. (Coornelus)

Závěr obstarala EXORCIZPHOBIA, jednoznačně nejlepší kapela večera. Najednou byl zvuk parádní, nic se s ničím netlouklo, všechno sedělo. Když se člověk soustředil, musel ocenit hráčské mistrovství všech čtyř muzikantů, perfektní songwriting a hitový potenciál většiny songů. Myslím, že na koncertu se hrál podobný playlist jako na nedávno vydaném živém CD „Live at 007“, nechyběly hlavně výtečné fláky z „Digitotality“, které roztančily přední řady, v těch zadních pak přítomní uznale pokyvovali hlavami. Banda mosh z Krkonoš tak skvělým koncertem zakončila kolem půl jedné perfektní večírek, který opět prokázal, že v Písku to na akcích žije, že je to město metalu zaslíbené. Tak doufejme, že si lidi najdou cestu i na zdánlivě méně atraktivní metalové koncerty, jen v listopadu by měly v tomhle okresním městě proběhnout ještě čtyři, většinou se zahraniční účastí.  (Johan)

EXORCIZPHOBIA jede na vlně koncertního laufu a má sportovní terminologií formu, což potvrdila i tady. Není co vyčítat, zbývá se jen radovat, že tu máme takhle šikovnou a pracovitou kapelu a lidi, kteří vědí, co chtějí a umí to realizovat. Opět skvěle, i když ke konci jsem už tu celodenní nálož nestíhal ustát a závěrečný přídavek si odseděl v předsálí. (Coornelus)

Poslední vystoupili trutnovští thrasheři EXORCIZPHOBIA. Thrash metal amerického střihu 80. až 90. let, naočkovaný prvky crossoveru, potažmo HC se fajnově poslouchá, ale únava je mrcha protivná. „EXOŠKA“ nejen že disponuje velkou kvalitou, ale celkově působí vyrovnaným dojmem, malý „velký“ Skoří má kromě stylové barvy vokálu také charizma. Přesto se po několika snímcích za doprovodu skladeb z posledního plnohodnotného alba „Digitotality“ odebírám ke vchodu (nebo k východu?) k provizornímu distru LAHAR a dalších tiskovin, kde chlazen polotmavým birelem jsem s kolegy prodřízdal zbytek setu. (Jindra)

V průběhu večera jsem si pokládal otázku, proč ne velká scéna Podčáry?! Na druhou stranu malá útulná stejdž žije větší pospolitostí a v davu to není pro nějakou tu ránu příliš daleko.  
Jak prohlásil kamarád: „Tělu jsem dal, co si žádalo, mysl si žádá spánek, jedeme domu“. (Jindra)

Fotky: Jindra


Zveřejněno: 08. 11. 2022
Přečteno:
552 x
Autor: Redakce | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář