INSANIA

Nové album doommetalové kapely slovy Zdeňka (zpěv, hudba, texty) a Datla (bicí).

Ahoj, jaké pocity se ve vás mísí, když držíte v rukou CD s nahrávkou, kterou jste pořídili před více než dvěma roky? Je to radost, nebo spíš úleva?

Zdeněk: Ahoj Johane, no je to asi obojí. :) Trvalo to dlouho, takovou dobu jsme na vydání ještě nečekali. Na druhou stranu chápeme, že šlo o mimořádnou situaci, za kterou nikdo nemůže – prostě k tomu dřív nebyly podmínky. Kromě úlevy, že to konečně vyšlo, je tu ale i ta radost, když člověk drží v ruce konečný výsledek letitého úsilí. 

Datel: Obojí. My jsme nejen čekali víc jak dva roky na vydání, kdy se termíny vydání pořád posouvaly, ale v podstatě jsme se víc jak rok ani neviděli. Hranice byly zavřené, takže nejenže nešlo hrát koncerty, nemohli jsme ani pohromadě zkoušet. Naštěstí jsme dobrá parta a chyběli jsme si, takže jsme aspoň pořádali občasné páteční videochlastačky. :) 

Jako důvod odkládání vydání byl uváděn covid, což se dá chápat různě. Napadá mě strach z uvedení alba na trh v časech, kdy mají lidé jiné starosti a zhoršila se jim ekonomická situace, ale taky, že mohl být kvůli covidu problém s výrobními kapacitami, zvlášť v případě vymazleného digipacku. Nebo za tím bylo i něco jiného?

Zdeněk: Já myslím, že šlo o to, že ty různé lockdowny a karantény na určitou dobu znemožnily našemu indickému labelu (Transcending Obscurity, TO) vydávat tituly podle původního plánu. Tím se jich najednou řada nahromadila a nešlo je vypustit naráz, protože to by trh „zahltilo“ deskami, které by prakticky bojovaly o pozornost posluchačů jedna na úkor druhé. To Kunal, šéf TO, pochopitelně nechtěl a snažil se navzdory všemu zaručit každému titulu dostatečný prostor a propagaci. Proto ten skluz.

Když jsem nakousl vymazlený obal, tak bych se u něj ještě na chvilku zastavil. V první řadě ony krásné obrázky šintoistických bohů – nechali jste jejich podobu čistě na Samantě, nebo jste je s ní ladili? Obdobný dotaz ke grafice – byl vzhled dílem kolektivu, nebo čistě prací autorky? 

Zdeněk: Původním úmyslem bylo pojmout koncept desky ne historicky, jako konkrétní událost, ale epicky, nadčasově. To je znát už z názvu desky, který v překladu zní jako „Hora duší“, tedy skoro jako nějaká pohádka nebo legenda. Inspirací v tomto ohledu bylo známé vyobrazení obou bohů, které zmiňuješ: je z konce 18. století a je tam jak Fudžin (bůh větru), tak Raidžin (bůh hromu). Tento obraz byl tedy pro celou grafiku předlohou, Samantha ale pak všechno nakreslila sama podle toho, jak jí to přišlo nejlepší.

Poslední vizuální otázka – měli Indové pochopení pro takhle velkorysý digipack, jehož výroba asi nebyla snadná ani levná, nebo do návrhů nějakým způsobem zasahovali? Jak se na dálku řeší např. ony reliéfní nebo kovové efekty?

Zdeněk: Od Transcending Obscurity máme, co se týče hudby i grafiky, volnou ruku. Samozřejmě se vždy snažíme přijít s něčím, co na obálce desky zaujme, ale zatím nám nikdy neřekli, abychom něco upravili. Poslali jsme jim tedy i tentokrát náš koncept a veškerou realizaci jsme ponechali na nich. Reliéfy a další efekty jsou jejich dílem, na fyzických nosičích si skutečně nechávají záležet.

Pojďme k obsahu alba. Inspirací pro texty je letecké neštěstí, ke kterému došlo v roce 1985 v Japonsku a zahynulo při něm 520 lidí. Jak vás napadlo zpracovat právě tohle téma? Chápu, že má blízko k žánru, který hrajete a označujete jako existential doom metal, ale kdy se takříkajíc zajiskřilo a bylo jasno? 

Zdeněk: Víš, že už si přesně ani nepamatuju? Je to už nějaký rok. :) Na zprávu o oné tragédii jsem narazil náhodou, a co mě hned zaujalo, byla ona půlhodina mezi utržením ocasu a nárazem do hory. Co ti lidé mezitím dělali, na co mysleli, co cítili? Částečně na to odpovídají vzkazy, které zanechali svým drahým a které byly nalezeny v troskách letadla. Nešlo o nic filozofického, manžel například nabádal manželku, ať se postará o děti, jiný cestující se dušoval, že jestli přežije, už nikdy do žádného letadla nenasedne atd. Všední věci, o to víc jsou ale jejich svědectví působivější.

Můžete poodkrýt obsah jednotlivých textů? Ty jsou psány většinou anglicky, ale nechybí ani latina a předpokládám japonština. Jednak proč opět ona směs jazyků a pak prosím ke každé skladbě krátký obsah a vysvětlení názvu.

Zdeněk: Za ta léta už jsem si tak nějak navykl používat v textech různé jazyky. Neměl jsem důvod, něco teď měnit :) Podle mě je to zpestřuje a dodává jim nádech exotiky a tajemna. I proto mi Johane dovol, abych nevysvětloval, o čem jednotlivé písně jsou – chtěl bych zachovat to, že každý posluchač si v nich pokud možno najde to, co hledá. Možná o to víc, že všemu nerozumí.
Co se ale týče názvů songů všeobecně, označují místa na trase letu JAL123, od tokijského letiště Haneda, odkud letadlo odstartovalo, přes ostrovy Izu až po horu Takamagahara, kde dopadlo.

Myslím, že „Tamaší no Jama“ je výborné album, které každého fanouška doom metalu chytne u srdce. Spousta krásných melodií, zároveň smutek, epické momenty, k tomu řada nástrojů, které se používají spíše v klasické či lidové než metalové hudbě (piano, housle, viola, cello, harfa nebo japonská flétna shakuhachi). Jak vlastně písně vznikaly, na jaký nástroj byly složeny základní linky skladeb?

Zdeněk: Jako vždy byly základy hotovy ještě před první zkouškou, jeli jsme podle předem připravených osnov. Samozřejmě ne za každou cenu – když něco neznělo, upravilo se to za chodu. Skládalo se převážně na klavír a na kytaru, zbytek pak přímo v počítači. A to, co se složit dopředu nedalo, jako například party šakuhači, se improvizovalo přímo ve studiu. :)

Jakým způsobem jsou začleňovány hostující nástroje? Je už v rámci skládání vše rozepsané do not, nebo se některé party dostanou do díla až v rámci nahrávání ve studiu? Na kolikátý pokus se daří vše zahrát tak, abyste s tím byli spokojení?

Zdeněk: Jak jsem říkal, prakticky všechny linky jsou hotovy ještě před tím, než jdeme do studia. Nejsme kapela, která při nahrávání moc improvizuje. To však neznamená, že není prostor pro změny – často se stane, že nás něco napadne až při nahrávání, anebo zjistíme, že něco, co fungovalo ve zkušebně, ve studiu nefunguje. Skladba se proto na místě upraví tak, aby zněla co nejlépe.
Ohledně pokusů neexistuje žádné pravidlo – někdy se daří nahrávat na první dobrou, jindy je den blbec a dřeme se s určitou pasáží i hodiny.

Jak složité je pracovat s hudebníky, kteří primárně metal nehrají a možná ani neposlouchají? A jak složité je „šéfovat“ tolik lidí, aby všichni přišli do studia ve správný čas? Vznikly v tomto směru nějaké komplikace?

Zdeněk: Většinou jsou to lidé, s nimiž jsme už v minulosti pracovali, takže vědí, že s metalisty musí mít trpělivost. :) Musí si někdy přepisovat party do „svých“ not, upozorňovat nás, že něco se nedá zahrát, i kdyby se rozkrájeli atd. Naštěstí nám to tolerují, alespoň doposud.
Nemetalové nástroje nahráváme většinou prakticky až na konec, těsně před zpěvem, a každý muzikant dorazí do studia v domluvenou dobu, kdy se nenahrává nic jiného, jen jeho nástroj. Zatím jsme se se žádnými komplikacemi v tomto ohledu nesetkali.

Dáváte přednost živým hráčům, přitom dnes by asi nebyl problém „vytahat“ housle, cello atd. z nějakých zvukových bank, udělat tyhle nástroje v počítači. V čem je onen rozdíl mezi digitální a živou produkcí?

Zdeněk: Živý nástroj nenahradíš. Na desce, hlavně metalové, to asi tak slyšet není, ale když hrají naživo např. housle, je to, abych tak řekl, celostní zážitek. Třeba i drobné chybičky, které člověk udělá, celou nahrávku jen zpestří, vdechnou jí život. Proto zvukové banky používáme jen tehdy, pokud se nám nepodaří sehnat někoho, kdo by nám onen nástroj nahrál.

Lokace, ve které došlo k onomu neštěstí, sváděla k tomu, abyste do hudby zařadili pasáže připomínající japonskou hudbu, ale vy jste etnické prvky použili sporadicky. K častějšímu zahrnutí nebyl důvod, nebo by vám to přišlo laciné?

Zdeněk: „Tamaší no Jama“ je inspirováno japonskou hudbou a kulturou, ale v podstatě je to klasické metalové album. Východoasijské vlivy jsou na něm jen na dokreslení atmosféry, stejně jako na „Epigrammata“ dokreslují atmosféru gregoriánské chorály. Na to, aby člověk složil skutečně etnické album, by tu hudbu musel podle mě opravdu léta studovat a také se systematicky vyhýbat západním klišé. Ne, že by to nebylo možné, ale upřímně, já na to nemám. :)

Jeden song nabubnoval hostující Tomáš Mařík (MALLEPHYR, SOMNIATE, BRUTALLY DECEASED). Jak a proč k jeho angažování došlo?

Datel: Tomáš nenabubnoval celý song. Když jsem doma pracoval na předprodukci alba, napadlo mě do „Otsuki“ dopsat brutální a rychlou pasáž, aby tam před tím závěrečným zvolněním a finále byl takový předěl. Jak jsme říkali ve studiu, končí tím ta „zlá“ část a začíná doom metal pro děvčata. :) Jelikož já se už do takových dobrodružství raději nepouštím, hned jsem věděl, že oslovím mistra sypaček Toma. Známe se, já jeho styl mám rád, takže hned po dopsání poslední noty jsem mu tu pasáž poslal a požádal ho, zda by to na desku nechtěl nahrát on. Jsem rád, že hned souhlasil.

Jak se celé nahrávání v Hellsoundu, kam míříte vcelku pravidelně, odehrávalo a jak dlouho trvalo? Je složitější snímat zvuk kytar, bicích a najít jejich správný sound, nebo je to těžší u uváděných klasických či lidových instrumentů?

Zdeněk: Na studio jsme si vyhradili zhruba dva týdny, z toho asi týden zabraly naše nástroje a několik dnů ty lidové. Kdyby člověk spěchal, samozřejmě by to zvládl i rychleji, ale my chceme mít dost času na to desku vymazlit a nahrávání si užít. Odmítáme jakýkoliv stres.
Na technickou stránku nahrávání by ti odpověděl spíš Honza, ale jak to chápu já, daleko složitější je nahrávat lidové nástroje. Už jen proto, že mají mnohem jemnější zvuk než metalová kytara nebo bicí. 
U Honzy jsme natočili všechny naše desky od „Ex Nihilo“ (2014) a nikdy nás nezklamal, takže jsme se k němu automaticky vrátili i tentokrát. Mimochodem, já byl u něj i teď v létě: spolu s kámoši z Itálie jsme tam nahrávali debut našeho nového crust black projektu. 

Datel: U nahrávání „Tamashi“ jsme tentokrát jen udělali jen malou změnu a bicí nenahrávali ve studiu, ale v koncertním sále ve Volyni. Byl to Honzův nápad a rozhodně nás zaujal, zvuk bicích je na nahrávce mnohem masivnější.  

Hrajete na koncertech nové album celé, nebo jen nějaké songy – které? A když jsme u koncertů – je jasné, že doommetalové kapely neobráží tolik akcí jako např. kapely věnující se thrash nebo death metalu, přesto jste letos odehráli koncertů celkem dost. Který hodnotíte jako nejlepší?

Zdeněk: Naživo se snažíme představit širší paletu našich skladeb tak, by odrážela velkou část naší tvorby. Z „Tamaší“ zatím hrajeme „Sagami“ a „Oshima“. 
Letos jsme si zahráli v klubech i na letních festivalech. Z festivalů jsme byli na Czech Death Fest a Basinfire Fest, a oba byly super. Co se týče klubů, letos jsme zatím byli v Plzni, Brně a Uherském Hradišti. 

Na říjen máte v plánu dva koncerty s našinci ELBE a Belgičany MARCHE FUNÈBRE. Asi je na místě pozvat lidi na obě akce… A bude se v Plzni a Praze dít něco mimořádného – napadá mě křest gramofonové desky, na kterou už řada fanoušků netrpělivě čeká – dočkají se?

Ano, 21. a 22. října budeme hrát s MARCHE FUNÈBRE a ELBE v Plzni (Melodka) a Praze (Balada bar). Těšíme se na to, hlavně na společnou párty s fanoušky a kluky z obou kapel. :)
Bohužel LP „Tamaší“ zatím nemáme ani my, label nám ho ještě neposlal. Psali nám, že výroba vázne u všech vinylů, po covidu se nahromadila spousta objednávek a těch málo firem, co je ještě dělá, zkrátka nestíhá.   

RECENZE

Facebook
Bandcamp
www.etmoriemur.com


Zveřejněno: 09. 10. 2022
Přečteno:
414 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář