Nahráno na podzim 2019, vydáno na jaře 2022. Dva a půl roku leželo nahrané album tuzemské doommetalové jedničky u ledu. Kvůli covidu indický label odkládal vydání na lepší časy, které jak známo nepřijdou, alespoň že přišel čas CD v krásném zlatém digipacku; na gramodesky se ještě čeká a taky by to měla být pastva pro oči. Ale k digipacku – osm zlatých stran, na titulní šintoistický bůh hromu a blesku, uvnitř bůh větru (bohové symbolizují tragédii, o níž album pojednává), texty, podrobné informace o nahrávání, sestava kapely i přehled hostů; stoprocentní práce, kterou odvedla Samantha Dibattista (její obrázky jsou fascinující) a ještě vylepšil výrobce různými plastickými a kovovými efekty a UV laminací, skutečně umělecké dílo a ozdoba každé sbírky fyzických nosičů. Nemůžu se dočkat vinylu…
Inspirací pro album „Tamashii No Yama“ (neboli „Tamaší no Jama“, v překladu „hora duší“) se stala letecká katastrofa, při níž v roce 1985 zahynulo 520 lidí. Letadlo na lince Tokio–Ósaka kvůli technickému problému narazilo do hory Takamagahara, ale ještě než k nárazu došlo, bojovali piloti s těžko ovladatelným strojem 32 minut, ač jim bylo jasné, že neštěstí nemohou odvrátit. Tušili to i pasažéři, kteří během hrůzyplné půlhodiny napsali příbuzným vzkazy, které se později našly v troskách, z nichž se podařilo zachránit čtyři osoby. Dodnes se jedná o leteckou nehodu s největším počtem obětí. A právě z příběhů obětí a rovněž z tradiční japonské poezie haiku čerpal zpěvák Zdeněk Nevělík při psaní textů, které jsou psány anglicky, ale taky japonsky a latinsky.
Na poměry ET MORIEMUR je album relativně krátké (předchozí tři alba hrála přes padesát minut), trvá minut čtyřicet (už při jeho skládání bylo myšleno na gramofonovou desku), to ale není jediný rozdíl oproti předchozím počinům. Hlavní rozdíl spočívá v dalším výrazovém posunu kapely, která na každé desce přichází s něčím novým, něčím jiným a hlavně výjimečným. Minule to byly gregoriánské chorály, tentokrát je dán velký prostor pianu a řadě akustických nástrojů, kromě houslí, violy či cella i harfě nebo japonské flétně shakuhachi. A právě piano doprovázené tu a tam smyčcovými nástroji album uvozuje, instrumentální skladba „Haneda“ (název tokijského letiště) působí křehce a posmutněle a spíše než k metalu míří ke klasické hudbě. To není v podání ET MORIEMUR žádné novum, s vážnou hudbou už nejednou koketovali, tady ale své snažení dotáhli k dokonalosti. Ono se slovo dokonalost často zneužívá a poukazuje se jím na kdeco, ale v případě ET MORIEMUR mě napadá prakticky po celou hrací dobu „Tamashii No Yama“.
„Sagami“, pouhé dvě minuty, ale tolik nádherných melodií, které „ničí“ zoufalý zpěvákův „nářek“; uvozovky poprvé – neničí, jde o krutý kontrast; uvozovky podruhé – nedokážu lépe barvu hlasu popsat, je to spíše otázka pro otorhinolaryngologa (což pro změnu neumím vyslovit, úsměv). Zdeněk používá zvláštně zastřený, jakoby suchý sípotořev, pod nímž kolegové rozehrávají melodickou a zvukově přepestrou mozaiku, na kterou bez pauzy navazuje zachmuřenější „Oshima“. Tady se opět podařilo složit dechberoucí melodie, které musí každého fanouška doom metalu a atmosférické hudby doslova uhranout. Kytary jsou doplňovány smyčcovými nástroji a krásná souhra působí až euforicky, později se ale hraje i tradiční doom se zemitými riffy, což kapele vydrží jen chvilku. Zpěv-nezpěv, skřeky, šepoty – pestrá paleta výrazů dotváří symfonii, po níž opět bez přestávky pokračuje trochu odlišná hudba, „Izu“ (názvy skladeb mají zeměpisný původ, jde o staré japonské provincie, města nebo hory) nezapře inspiraci etnickou muzikou, předpokládám, že japonskou, protože ta působí jako z filmů pojednávajících o historii země vycházejícího slunce. Po převaze oné lidové nebo možná liturgické muziky následuje prolnutí s (black)metalovými postupy a předmětná pasáž opět disponuje neskutečnou silou – a identifikace zvuků jednotlivých nástrojů je doslova detektivní prací (platí na celou nahrávku). Naštěstí se mezi sebou instrumenty netlučou, což je dáno dvěma základními atributy: citlivou produkcí a výborným zvukem. Produkci počítám obstaral Zdeněk (neustále jmenuju předáka, ale jak známo, on je tím, který má na dění v kapele největší vliv), zvuk Honza Kapák a odvedl vskutku perfektní práci.
Perfektní práci odvádí i nadále kapela. „Nagoya“ je zase jinak rozkročená, po asijských motivech je veta, objevují se spíše útržky hudby klasické, jedna pasáž připomene Mozarta, pak se výrazně zrychluje a posun k teatrální rychlojízdě působí naprosto přirozeně, stejně jako přesun ke klavírnímu zakončení. Předposlední „Otsuki“ je zpočátku dramatická výpravná záležitost, která se později přesype do avantgardních sfér, aby se v režii piana a smyčců opět srovnala a v klidu dospěla do finále, resp. k finálovce.
Finálovka „Takamagahara“ trvá skoro čtrnáct minut, během kterých se nálada písně několikrát promění, po decentním úvodu (piano, housle, cello, recitace) následuje živější a po něm pochmurný úsek, nálady se střídají, na chvíli se song i zastaví, intermezzo jakoby už předznamenávalo, že nastává konec, který věští i střídmé bicí, ale zdání klame, skladba znovu nabírá na intenzitě, houstne a murmur ji překlápí do další etapy. V té se objevují i hlasy v pozadí, prim ale hrají teskné tóny houslí a cella, jež doplňují zvonivé klapky i strunné nástroje a po další stopce skladba doznívá s pianem a shakuhachi.
Přes spoustu nástrojů i žánrových odboček (tu se zableskne v blackmetalové bouři, tu přidusí v deathmetalovém oparu nebo zpomalí k funerálnímu doomu, o symfoničnu již řeč byla) je „Tamashii No Yama“ konzistentní a nádherné album, na kterém nenalézám slabá místa. Nejlepší doommetalová nahrávka, jaká u nás kdy vyšla, a ve světě jí může konkurovat málokterá. Něco podobného jsem psal i minule – nevěříc, že lze „Epigrammata“ v budoucnu vyrovnat, nebo dokonce překonat. A ono se to povedlo.
Seznam skladeb:
- Haneda
- Sagami
- Oshima
- Izu
- Nagoya
- Otsuki
- Takamagahara
Čas: 40:08
Sestava:
- Zdeněk Nevělík - vocals, piano
- Aleš Vilingr - guitars
- Honza Tlačil - guitars
- Karel “Kabrio” Kovářík - bass
- Michal “Datel” Rak - drums
Hosté:
- Tomáš Mařík - drums on „Otsuki“
- Honza Kapák - acoustic guitar
- Zuzana Králová - violin and choirs
- Andrea Michálková - cello
- Marek Matvija - shakuhachi
- Zdeněk Janeček - viola
- Markéta Budková - harp
