Hodíte-li okem na diskografii INNER FEAR, zjistíte, že se stejně jako lecjaká hororová figura objevuje a znovu mizí v celkem pravidelných intervalech. Dalším z pravidel je, že sestava, jež pomáhá zlu k cestě na povrch, nemá pokaždé totožnou tvář a krom kytaristy Khopce odříkávají probouzející formuli s Marthusem jiní čarodějníci.
O chystaném albu mne informoval Krusty (FORGOTTEN SILENCE) někdy během loňského roku. Nástřel, že by se mělo jednat o atmosférický black, mne ze židle nijak zvlášť nevyhodil, ale Marthus je Marthus a Krusty je Krusty, takže pozornost byla zjitřena, ať už mám na zmíněný styl zalíceno, nebo ne. Čas plynul, informace se množily a začínalo být víc než jasné, že nepůjde jen tak o nějaký zdvořilostní poslech s úcty k výše zmíněným veličinám, ale začínám se hned z několika důvodů nedočkavě třást a netrpělivě tlačit dny v kalendáři. Však považte, jaká jména doplňují vyřčenou trojici. Tom F. Hanzl se ujal mikrofonu a vzal na svá bedra lyrickou stránku alba, kytarová sóla vykouzlil jeden z mých nejoblíbenějších kytaristů Mike Wead (KING DIAMOND, MERCYFUL FATE) a sice až neslušně na konec jmenovaná, pro mne sice doposud nepoznaná, pěvkyně Snovonne Drake, která mi však nachystala velice příjemné překvapení.
Hovořím-li o návnadách, které jsem bez okolků spolkl a s hákem v tlamě se nechal přivléct k vábitelům, nemohu vynechat vynikající videoklip ke skladbě „The Farm“ (režie: Snovonne Drake) a s ním úzce související příběh alba „Cäzilia“.
Zapadlá víska uprostřed Bavorska se ze 31. 3. na 1. 4. 1922 stala dějištěm hrůzných událostí, jež měly za následek násilnou smrt šesti lidí. Vše je o tolik děsivější, že bezcitný vrah nevynechal při svém řádění ani nevinné dětské duše, nebyl nikdy dopaden a různá svědectví o prapodivnostech, odehrávajících se v domě a jeho okolí, před i po činu, nepříjemný pocit násobí. Pokud zatoužíte po hlubším bádání, stačí naťukat „Hinterkaifeck“ a vyskočí na vás materiálu víc než dost.
Po roztočení stříbrného kotoučku se z nedlouhého, posmutnělého chóru vnoříme rovnou do „The Night“. Čekali jste, že se Marthus urve, zapomene na nějaké CRADLE OF FILTH a vydá se s INNER FEAR docela jiným směrem? Potom vás musím zklamat. Ono to vlastně není úplně možné. Za léta působení v COF si vydobyl jisté postavení a jeho kompoziční vklad je pro poslední alba natolik zásadní, že máme-li mluvit o nějakém ovlivňování, tak to platí minimálně pro obě strany stejným dílem.
S obdivem vzhlížím k výkonům obou pěvců. Tom F. Hanzl si je bezesporu vědom omezeného rozsahu, ale s tím, co mu bylo dáno, pracuje s maximálním nasazením, nebojí se brousit hraniční body a ve výsledku rozhodně nemůžeme hovořit o jednotvárné, bezbarvé nudě. Když poslouchám jeho vokál v úvodu písně, přemítám, zda ho neposednul duch samotného vraha.
A Snovonne? Kdysi kdosi kdesi charakterizoval, tuším, že to bylo v souvislosti s postavou Jorna Landeho, slyšený vokál jako charismatický a sexy. Tak tady a teď je nám to servírováno v podobě něžného pohlaví. Zase a znovu se těším na její vstupy. Líbí se mi to zvláštní kouzlo, kdy po Tomově chrčení, vrčení a mručení danou pasáž sice zjemní, přesto zanechává pocit neklidu a plížícího se zla.
O pár odstavců výš píšu o návnadě v podobě videa ke skladbě „The Farm“ a zatímco se rozeznívají počáteční tóny tohoto díla, dovolím si vás varovat, jedná se o velice nebezpečný produkt, po jehož zhlédnutí slabší jedinci propadají závislosti a touze po dalších dávkách!
Úchvatná kompozice s dramatickým dějem, opakovaně vynikajícími pěvci a třešničkou na dortu budiž kytarové sólo mistra Wadea. Vědomí, že prozatím šťastné dny na statku, neomylně plynou ke hrůznému konci, nahání husí kůži.
Čertovsky přitažlivý marš „The Voices“ s jasným hitovým potenciálem je skladbou, o které jsem přesvědčený, že v živém provedení řádně naloží pod kotlem. S prvními poslechy mne mírně tahaly za uši operetní pasáže, ale netrvalo dlouho, co si je mozkovna přebrala, zařadila do správných míst a přesvědčila hnidopicha, že tam zkrátka patří.
Úvod jak z dílny šíleného génia Devina Townsenda vítá v usedlosti služebnou Marii. Marthus tlačí celý spektátl nekompromisně vpřed, vokalisté jdou chvílemi každý svou cestou, chvílemi se překrývají, chvílemi souzní a rodině Gruberových čas měří poslední hodiny života. Počáteční slova „Hide Cäzilia, run Maria“, mění páteř ve zmrzlý monolit.
V meziintru „Footsteps In The Snow“ už jsou slyšet kroky mířící ke stavení…
Probuzená bestie nezná slitování a není síla, která by zastavila události, jež se daly do pohybu. S jistou dávkou zvrácenosti vychutnávám dělbu úloh obou hlasů. Tom F. Hanzl probouzí fantazii a jeho nekompromisní vokál kreslí do mysli postavu číhající a posléze vraždící bestie až nepříjemně snadno. Naproti tomu stojí Snovonne, jemná a citlivá, držící ručku umírajícího dítka, snažíc se ho ukonejšit a ulehčit předčasný odchod z tohoto světa.
Cäziliina židle zůstává při sobotní výuce prázdná. Nedělní kostelní zvony jsou pozvánkou bez odezvy, přesto je až pondělí dnem, kdy se vesničané vypraví na statek zjistit, co se děje. „The Four Days“.
Třetí, poslední instrumentální krátký vstup se ukrývá pod výmluvným názvem „Discovery“.
Desátá „The Bodies“ nás vede do bloku závěrečné trojice písní. Neustále mi hlavou lítal červivec hlodavec, koho mi to Snovonne v jistých pasážích připomíná a protože jsem v úložišti logicky lovil ženská jména, ne a ne na to přijít. Až při melodické lince této skladby přišel záblesk. Prdlajs ženština, Fabio Lione a RHAPSODY, respektive RHAPSODY OF FIRE. Je pravda, že italskou smečku již dlouhá léta nesleduju, ale co mi paměť slouží, nechá-li zpěvačka svůj hlas řádně rozletět, mám je tam. V příběhu procházíme místo činu, prohlížíme jej a zkoušíme si vyjasnit průběh hrůzné noci.
Může se zdát, že tím jak neustále vyzdvihuji výkon obou vokalistů, odehrává se na pozadí nudný hudební příběh, ale věřte, není tomu tak. Když se znovu podíváte na jména, která si ke spolupráci Marthus pozval, debakl je v podstatě vyloučený. Každý z hostů přijal svou roli, vložil do svých partů notný kus svého umu a bez potřeby honimírství se odevzdal zájmům celku.
Pomalu, ale jistě míříme do finále. V seznamu nás čekají sice poslední dva kusy, ale ke smutku není důvod, jedná se pořád ještě o pěkných sedmnáct minut naplněných hudbou. První osmiminutovka „Cäzilia: The Sad Destiny“ potvrzuje fakt, že jedním ze stoprocentně padnoucích přívlastků, vystihujících podstatu alba, je slůvko pestrost. Vím, vím, v úvodu článku jsem vypálil věty o naladění na stejnou notu s domovskými CRADLE OF FILTH, ale vezmu-li si za příklad jejich poslední skvělou fošnu „Existence Is Futile“, tak to mé mínění spíš potvrzuje, než aby jej vyvracelo.
Konec konců i tato skladba dokazuje, že potřebuji-li pro dosažení určité nálady skočit do doomového rybníku a k dotvoření pohřební atmosféry zacinkat na zvon a nechat vykřiknout havrana, tak to prostě udělám, bez pohledu doleva, či doprava.
Drama vrcholí písní s příznačným názvem „The End“. Láká mne napsat, jak album vygradovalo v to nejlepší na konec, ale lhal bych sám sobě do kapsy. Je pravda, že jde o dílko, které v dramaturgii netrpí nouzí o dějové zvraty, má velmi silné melodické pasáže, které si vás hned na první poslech podmaní, ale i ty, které musíte hledat více poslechy a postupně objevovat. Jenže když pominu tři krátká intra, mohu to s čistým svědomím napasovat na jakoukoliv ze zbylých písní. Tento seriál vskutku nemá slabých kapitol.
Z „Cäzilia“ je cítit, že i když Marthus určil cíl, kterého by rád dosáhl, nechal každého zvolit cestu, jež ho tam přivede. Vyšetřete hodinu a deset minut času, zhasněte světla, zatemněte okna a nechte se vtáhnout do příběhu, po kterém budete vstup do stodoly a půdní prostory vnímat docela jinou perspektivou.
Seznam skladeb:
- Once Upon A Time
- The Night
- The Farm
- The Voices
- Maria
- Footsteps In The Forest
- A Man In The Forest
- The Four Days
- The Discovery
- The Bodies
- Cäzilia: The Sad Destiny
- The End
Čas: 69:57
Sestava:
- Marthus – drums, keyboards
- Snovonne „Sno“ Drake – vocals
- Tomáš F. Hanzl – vocals
- Mike Wead – guitars
- Krusty – bass
- Khopec – guitars
