22. 2. 2022 ve 22 hodin a 22 minut vyšla nahrávka „Vracíme se za světlem“ digitálně, o pár měsíců se o její zhmotnění v podobě magnetofonové kazety postaral Mičl se svým „barevným“ labelem, a aby to s těmi barvami mělo logiku, obal hraje všemi možnými a kazeta je růžová. Na obalu je namalovaný vlk, který se snaží vytáhnout šíp z přední nohy, kolem něj je spousta květin. Za prvé je to pěkné na pohled, za druhé to souvisí s názvem kapely. LÁJE. Slovo, které má více významů: smečka psů, honící smečka, přeneseně chátra, sběř, sebranka, tlupa. LÁJE o sobě: „Z větvitého podhoubí jihlavského podzemí se zrodil tento zhudebněný příběh lidského souboje s přírodou a prozření mysli uprostřed temného lesa. Stáváme se tím, proti komu bojujeme, na území, kde je všechno dovoleno. Tím je les a náš smutek v kořenech stromů.“ A taky „Forest metal fairytale from Highland“. To bylo v časech, kdy LÁJE nehráli instrumentální muziku, v časech debutu „Přicházíme ze tmy“ (2017), který nahrála jiná sestava a nazpívala zpěvačka.
Po odchodu tří pětin sestavy došlo k doplnění o dva nové členy a rezignaci na zpěv, LÁJE se vrhli na budování nálad jen pomocí základního nástrojového obsazení. Ony nálady mají základ ve stoner rocku, ale jako stoner-kapelu bych si LÁJE označit nedovolil, stejně tak je slovo alternative taková oblíbená berlička, když člověk neví, kam s tím. Tady jsou slyšet i náznaky (dozvuky?) hardcore, v případě kytarových melodií se možná dá mluvit i o post-rocku, prostě takový nesnadno zařaditelný konglomerát, který na monitoru vypadá nesourodě, ale výsledek působí poměrně sevřeně.
Při poslechu první skladby „Vzpomínky“ mi ještě vrtal v hlavě červík týkající se zpěvu, ale postupně mi hlas chyběl méně a méně, až jsem se usnesl, že mi vlastně nechybí vůbec. Kvartet dokáže skladby postupně budovat a rozvětvovat, což je krásně patrné v druhé položce „Rozbřesk“, která opravdu připomíná ráno, evidentně letní, protože melodie jsou veselé, free, z muziky sálá radost a kytarové výjezdy mají silný hitový potenciál, proti melancholické „Vzpomínce“ jde o mnohem hravější záležitost. „Žeh“ by podle názvu mohl značit cosi depresivního, ale já bych spíše použil termín dramatický; rytmika je výraznější, živější, ale prim opět patří kytarám, které vedle post- postupů přidávají i heavy a stoner momenty.
Strana B začíná opatrně, vybrnkáváním na tlusté i tenčí drátky, „Oheň“ se rozhořívá pozvolna, následně plápolá různou intenzitou i různými barvami, jakoby se jednou přiložilo silnější poleno, podruhé spíše nějaké klestí; chvíli je to hustější masa, chvíli volnější. „Popel“ je vzdušnější, ale ani v něm nechybí ostřejší takřka metalové výjezdy, pozornost na sebe strhává drnčící baskytara. Dojezd v podobě zpočátku křehkého „Světla“ se postupně zatemňuje, což je asi opozice vůči názvu; střídání vzletných a těžších pasáží není žádné novum, ale hlavně ony tvrdší party mají uhrančivou sílu, takže za mě celkově v pohodě nahrávka.
K oné pohodě přispívá i pěkný zvuk, který byl zaznamenán na dvou místech – ve studiu Bunkr v Jihlavě a na zámku v Polné, kde se nahrávaly bicí, finální podobu pak obstaral Tonda Smrčka (Seabeast Production).
Z poslechu cca půlhodinové nahrávky převládají dobré pocity, na druhou stranu podobně laděné muziky čerpající z různých žánrů se před časem valilo ze všech stran hodně, takže žádná rána mezi oči se nekoná. Nicméně album „Vracíme se za světlem“ se poslouchá příjemně, je prosté hloupostí, dlouhé tak akorát, aby se kapela nezačala opakovat. Jsem docela zvědavý, s čím přijdou pánové příště – na tomhle hřišti už si zahráli všechny možné hry, na další asi budou potřebovat nějaké jiné prostory i prostředky.
Přesné hodnocení: 6,5/10
Seznam skladeb:
- Strana A
- Vzpomínka
- Rozbřesk
- Žeh
- Strana B
- Oheň
- Popel
- Světlo
Čas: cca 26 min.
Sestava:
- Bruno Milani – guitar
- Marijan – guitar
- Kubass – bass
- Mazi – drums