Doba je teď zlá, a to je teprve začátek. První, co to všechno odskáče, bude zase kultura. Lidi budou mít jiné starosti než si zajít na koncert. Problémem se pomalu také stává, že koncertů začíná být nechutně moc. Všechny kapely se těší na pódia, začínají se plánovat a realizovat 2x až 3x odložená tour. No… je to k roztrhání těla. Celý tenhle chaos dojde do bodu, kdy kapely, zvyklé naplnit sál pro 300 lidí, budou hrát (třeba) v Modré Vopici pro 80 lidí a kapely, na které by normálně přišlo 50 lidí, budou vystupovat pro lidí 20. Tak, jak tomu bylo ve čtvrtek.
Po pravdě řečeno byl to od pořadatelů zajímavý tah dotáhnout do Prahy kapelu, o které, ruku na srdce, ví jen nepoučitelní lovci bádající v totálních UG vodách. Při vší úctě ke COLTAINE, tohle není kapela, která by dosahovala jména, na které se chodí ve velkém. Čímž nechci tvrdit, že je tahle německá parta špatná.
Důvodů proč vyrazit na COLTAINE, se našlo několik. Především jejich hudba fakt nezní zle, i když výhrady, které jsem měl z domácího poslechu, se objevovaly i naživo. Lákal mě ale jejich mix psychedelického rocku a doomu s ženským vokálem, který je doplňovaný mužským hlasem, do toho příspěvek saxofonu… zajímavá kombinace. A věřil jsem v kouzlo živého vystoupení. Já tyhle „doomové“ večírky s komorní návštěvou mám rád, ačkoliv si uvědomuju, že tohle tvrzení je sypání soli do krvavých ran pořadatelů.
Co u COLTAINE zamrzelo hned od začátku, byla absence saxofonu, který nahrávkám dodává něco „jiného“. Na otázku, kde mají saxofonistu, odpověděl basák: sax is lost. Takže asi tak. Samozřejmě kapela si bez dechů poradila a to dobře. Zvukově to COLTAINE pojali spíš doomově a tím pádem zněli poměrně hutně. Z poslední desky „Bäd Vibez Önly - Aufarbeitung einer Krise“ jsem poněkud zmatený. Skupina tam proplouvá několika žánry a nemyslím si, že je to vždy ku prospěchu věci. Podobně zněl i koncert. Set otevřela desetiminutová klipová novinka „When Tigers Used To Smoke“, kde kromě rocku a doomu zazní i blackmetalová pasáž, a tady ten stylový mix kapele fungoval dobře. Během celého vystoupení ale zaznělo tolik stylových odboček, že se mi pocit roztříštěnosti vkrádal do hlavy neustále. Chvíli doom metal, nejvíc psychedelecký rock, nato stoner, náznak grunge, song jenom s kytarou a vokálem, střídání zpěvů… vlastně se toho na pódiu dělo víc než dost. Kapele musím uznat její schopnost toho, že v každé jednotlivé činnosti mi přišla celkem schopná, ale jakoby jí zatím ještě scházel dar celé to svoje snažení nějak šikovně pospojovat a propojit. Celkově se jednalo o zajímavé vystoupení, kdy mě nejvíc zaujali kytarista se zpěvačkou, která by při troše fantazie šla nazvat mladou Jex Thoth.
Večer odstartovali TENGRI. Ty jsem viděl naposled cca před dvěma roky na stejném místě, kde přeskakovali DROM. Teď měli na svojí performanci tolik místa, že si kytaristé rozestavili svoje krabičky pod pódiem a tam i se svými nástroji zůstali. Na pódiu tak setrval bubeník, basák a… houslista. A tenhle nástroj dělá kapelu o něco zajímavější a jeho zakomponování chválím. Housle nezní nijak vtíravě, instrumentální složku, která plave hlavně v postrockových vodách, které brousí hrany doom metalu, vkusně koření. Nikdy nejsou vytažené vyloženě na odiv a tahle jejich funkce mi ke kapele sedí. Musím říct, že TENGRI mě příjemně překvapili. Skladby byly slušně vygradované a nabízely spousty zajímavých pasáží.
Pohled pořadatelův:
Kromě pár velkejch promotérů, který dělaj velký koncerty typu RAMMSTEIN nebo bůhví co, tak je promotéřina většinou spíš srdcařina, která se nikdy nevyplatí. Stejný to bylo i na koncertě COLTAINE a TENGRI, který jsem dělal ve smíchovejskejch Underdogs‘. Člověk prostě musí bejt připravenej silně improvizovat a zaplatit to celý případně z vlastní kapsy.
Nejinak to bylo i tenhle Zelenej čtvrtek. A samozřejmě těch věcí, co se nějak změnily, bylo i na otrlýho improvizátora dost. První teda byla už v předvečer koncertu, že VOLUPTAS jsou nemocný a nevystoupí. Hledat náhradu nemělo smysl, protože stejně všichni jedou na Velikonoce, a navíc se v Praze odehrávalo dalších asi šest koncertů podobnýho stylu. Přesvědčil jsem sám sebe, že je to vlastně dobrá věc, že aspoň bude víc času na zvukovky a celý to proběhne víc v klidu. Do toho volají COLTAINE, že by vyjeli z Augsburgu už po středečním koncertě a jestli je možný, že by přijeli vlastně dřív, to znamená mezi pátou a šestou ránu. Řeknete, že jo, protože co s nima máte dělat. Zároveň jste ještě dost zničený z toho, že u vás doma zuřil posledních pár dní příšernej večírek, takže začnete horečnatě v jedenáct večer leštit koupelnu, luxovat a roztahovat gauče, protože osm lidí se jen tak někam na zem nevejde. Po půlnoci jdete spát a každý auto, co projede kolem baráku, vás vzbudí, protože si myslíte, že to už jsou oni.
Nakonec volaj v šest ráno, že jsou tady. Rozmrzele teda berete mikinu a jdete otevřít bandě potetovanejch a unavenejch Němců, nabízíte čaj a všichni si na to pár hodin spaní daj čaj černej. Říkáte si, že kofein je na spaní ideál, ale tak co by promotér pro své ovečky neudělal. Jdete si ještě na chvíli lehnout a jen posloucháte, jak po vašem domě cupitaj muzikantský nožičky nahoru a dolu.
Kolem druhý odpoledne jsou už všichni vzhůru a sluní se u vás na zahradě. Všichni furt děkujou, že jim vaše spolubydlící Adéla koupila chleba a pár plátkových sejrů. Pijou dost kafe. Domlouváme se, co jako jim uvařit, volba je jasně pouze veganská, protože se jí nají jak vegani, tak i masožravci. Jasná volba je bramboračka do sedmnáctilitrového hrnce a nějakej sójovej guláš. Adéla nechce pochopit, že ta bramboračka stačí a chce dělat ještě guláš. Komunikace trochu vázne, takže když je kolem třetí ta polívka hotová, tak zavelím, že prostě si maj brát a lejem to do nich horem dolem. Jsou překvapený, že to je pro ně, ale dávaj si nášup. Z toho máte samozřejmě radost.
No a pak začnete plnit takový ty promoční úkoly – nechat se odvézt kapelní dodávkou do klubu, s tím, že Adéla přijede později busem. Výčitky, že jede busem. Poblít COLTAINE dodávku a sobě celý kalhoty. Psát Adéle, ať vezme čistý kalhoty. Poblít se znova. Přijet do klubu o hodinu později. Strávit další půlhodinu na hajzlech v křečích z toho blití. Bejt strašně vděčnej, že tam je Řezník, kterej vybírá vstup a vůbec vás dokáže nahradit, možná líp, než kdybyste tam byli vy. Snažit se tak deset minut si vzít ty čistý kalhoty. Trochu urychlit zvukovku. Přivítat se s TENGRI. Zjistit, že to dneska fakt budete platit vy. Začit se trochu plahočit po klubu, zjistit, že tu je třeba patnáct lidí a že to nebude až takovej průser. Říct si, že už se nemá co posrat a dát si s TENGRI jaegermeistera. Zjistit, že vám udělal vlastně dobře a dát si další dva. Uvést celej tenhle cirkus a nechat se odvát naprosto nesmyslně dobrým setem, kterej ještě skvěle vypadá, protože najednou hrát před prázdným klubem je spíš výhoda než nevýhoda. Kapela hraje skvěle, zvuk je skvělej a atmosféra parádní. Pak se nechat unést další kapelou, ve který jsou skvělý skromný lidi a křehká blondýnka, která growluje na celej klub. A nevadí jim, že jste jim poblili dodávku.
Nakonec COLTAINE říkaj, že pojedou rovnou do Vídně, že děkujou a odfrčí dál. No vy jdete spát na gauč do bytu svý mámy, protože domu vám už nic nejede a říkáte si: „Ještě že jsme nedělali ten guláš.“
Olaf
