Johan:
Do třetice všeho dobrého… Dvakrát odložené turné Čehúňou a Čoboláků se podařilo uskutečnit až letos na přelomu zimy a jara; důvody odkladů jsou zřejmé, podtitul třetího pokusu pak v kontextu s grafikou plakátu trefný a vtipný (Covideostop a fotka Jana Rosáka). Mě společná akce ČAD a HENTAI CORPORATION lákala už na podzim 2020 (kdy na plakátech „strašili“ Klaus s Mečiarem), letos samozřejmě zájem trval, a taky obava, jestli se najde někdo, kdo by se mnou jel, protože samotnému se mi jezdit nechce… Dlouho to vypadalo marně, ale ani ne týden před akcí nás najednou bylo pět jako ve slavném TV seriálu, Zilvar z chudobince si ale ve finále účast rozmyslel, takže jsme vyrazili ve čtyřech, přičemž dva mladíci vážili do jihočeského hlavního města daleké cesty z Dobříše a Hrádku u Sušice, sláva jim.
V Budějcích je to asi momentálně s kluby všelijaké, takže jediná možnost byla Fabrika, která mi zprvu přišla na podobnou akci malá, ale to jsem netušil, že rekonstrukce proměnila klub k nepoznání. Za mě výborné řešení, prostor pro diváky se minimálně zdvojnásobil, ze tří místností je jedna velká, takže lze kapely sledovat i zpovzdálí. Ubyla sice místa k sezení, ale to nepovažuju za problém, na většině koncertů člověk stojí… Obavy, že se v přeplněném klubu nehneme, vzaly tedy za své, kapacita dostatečná a nic nebránilo užít si pěkný večer.
Ten koncertní začal na minutu přesně podle plánu ve 20:30 a užívání zpočátku kazil zvuk. Přehulená baskytara nenechala vyznít kytaru, kterou si znalci repertoáru nejspíš dokázali domyslet, pařmeni v přední linii pak detaily neřešili a blbli jako utržení ze řetězu. Podobně bych označil výkon bubeníka, přezdívka Tornád je myslím naprosto přiléhavá, lepší nelze vymyslet – tenhle v dobrém blázen kapelu evidentně tlačí dopředu a neplatí to jen o vypalovačkách, ale i o pomalejších skladbách. Pišta opět nešetřil vtipnými průpovídkami ani hlasivky, jediný Janko Kněží působí nenápadně, myslím co se pohybu týká, jinak je jasné, že instrumentalista je to podobně skvělý jako bubeník. ČAD netroškařili, hráli rovných 55 minut, během kterých zazněl průřez tvorbou od „Seker a buzogáňov“ po aktuální „Medvede“, logicky s důrazem na poslední desku, ze které se hrálo nejhojněji, kromě titulní věci došlo např. „Dostal som od otca sekeru“ nebo v Česku logicky oblíbené vyznání předrevolučnímu metalu „Železný mejdan“. Mně baví obě polohy kapely, jak ta divoká crustmetalová, tak tak ponurá doomnevímjaká, ze které už léta vyčnívá „Démon samoty“. Zvuk se postupně zlepšil a ve finále jsem si koncert užil, což ostatně u ČAD vždycky.
To platí i na koncerty HENTAI CORPORATION, kterých jsem asi viděl méně než od ČAD, ale některé mám v živé paměti, hlavně ten na Brutalu na pódiu postaveném na autobusu (tehdy tam zahráli i ČAD), kde Ráďa předvedl spoustu skopičin. Od té doby se polepšil, přece jen už si svůj rybník chlastu vypil a kila dobrot vyzobal, tak se proměnil v seriózního vědce, alespoň mimo prkna, co neznamenají nic, ale to, co se na nich děje, nám dělá radost. A prkna činí i z polepšených lidí aspoň trochu zvířata, takže slovník patřil mimo intelektuální kruhy a slečny Greta a Martina Sáblíková určitě byly rády, že ve Fabrice v sobotu nebyly a věnovaly se jiným aktivitám, než jim frontman přisuzoval. Nicméně odmyslím-li si tu vtipné, tu méně vtipné průpovídky plné vulgarismů, musím nad hudebním děním na pódiu zaplesat. Opět skvělé instrumentální i vokální výkony, opět muzika, která není monotónní, ale žánrově pestrá. Říkám tomu thrashmetalový PRAŽSKÝ VÝBĚR, ale to není úplně přesné, protože se často zabrousí i někam k jazzu nebo psychedelii, potom taky ty nářezy mnohem lépe vyniknou, než kdyby to kluci jenom mydlili, což by je stejně nebavilo a publikum taky ne, nebo alespoň ne hodinu a čtvrt, což byl hrací čas, během kterého udrželi pánové bez problémů pozornost davu. Rotyka to taky byla náramná, radši jsem se držel daleko od hlučícího davu, abych nepřišel k úrazu.
Konec v rozumných cca 23 hodin, ideál, o půlnoci doma. Díky všem spolucestovatelům za příjemný večer a Petru Bajzovi za odvoz. (úsměv)
Jindra:
Část sobotní „noční směny“ jsme se tentokrát rozhodli strávit v českobudějovické Fabrice pod supervizí dvou mistrů svého řemesla, a to „chudých“ Pražáků HENTAI CORPORATION, ktorým naozaj dobré krovisko robili slovenští ČAD. Společné turné Čehúni & Čoboláci mající osm zastávek se mělo původně uskutečnit už na podzim 2020 k tehdy novému EP HENTAIŮ „00420603545450“, což je telefonní číslo skutečného telefonního automatu, na který se dá dovolat. Obě kapely mají potenciál primárně ve své hudbě, ale také ve svých lídrech, ať už se jedná o básníka, recesistu a náboženského redaktora Pištu, nebo průzkumníka hydrodynamických parametrů horninového prostředí s živelností Iggy Popa, Radka Škarohlída.
V 18.55 nasedám na mém tradičním nástupišti před bývalým obchodem krmiv pro domácí mazlíčky i statné hlodavce do Coornelusova pro mě nadstandardně vyhřátého vozu. Během 50 minut se ocitáme v příjemném prostření klubu Fabrika. S předtuchou, že by mohlo být předem „sold out“ vlastníme kvéry nebo asi spíš kvéer kódy. Tohle téma pro mě moc není. Nejradši platím kešem a lístky mám rád papírový. Vzhledem k poměrně hlasité reprodukované hudbě v lokále tak nějak okouníme a s Johanem se tedy odebíráme ke stolku s merčem. Johan rozšiřuje sbírku LP o „Zabi ma“ od ČAD, já zkouším ČADÍ rudý triko s lebkou prostřílenou hřeby. Coornelus vyhlíží Valéra, aby domluvil podmínky zajímavého byznysu.
Ve 20.30 s přesností divadelního gongu „právě začínáme“ Pišta s Kněžím přehazují přes hlavu kytarový trák, Valér odkládá petku a ručník, následuje vítajtě hovedá a hovedice a dál už to znáte. Všichni přirozeně v kapelním dreskódu v křivácích (pouze Kněží v džísce bez rukávů) s mohutnými ramenními osteofyty. ČAD jsou se svým zbojnickým krejzy thrashem na Slovensku momentálně největší stálicí, na kterou se lze spolehnout. Nejen hudba, ale i verbální vše parodující komentáře k písničkám mě hodně baví. Pišta si umí podat slovenštinu s úctou a ohýbá ji, jak mu rozum velí. Na posledním albu „Medvede“, ze kterého se večer hrálo nejvíc, byla cítit frustrace a nasranost ze stavu věcí, se kterými se nedá pohnout. Na pódiu je to jiná liga, Pišta jinak skoupý na pohyb byl schopen (byť minimálně) vyseknout taneční etudu. Kněží, ze kterého čiší rozhled, se s rozvahou a stoickým klidem pohupuje a vysílá do davu nesmělý úsměvy. Valér tepající rukama nohama do blán a mosazi nemá na úsměvy čas ani pomyšlení. V playlistu nechyběly „Plytký hrob“, „Bastard“ „Močiar“ a mnoho dalších pecek věčně zelených. Sice jsem marně čekal na „Ku dnu“, ale není to zdaleka nic, co by nějakým způsobem nabouralo mou naprostou satisfakci.
Netrvalo dlouho, než se HENTAIOVÉ dotrousili na pódium, poslední zpěvák oděn v sáčku bez koláčů (R. Š. tvrdí, vždycky když přijde z koncertu, všechno rovnou vypere) na nahým těle se pozdravil s fanoušky, lascivně namasíroval mikrofonem bradavku a strhla se mela. Když pomineme bezvýznamné diskuze o životě muzikantů, je třeba uznat, že se sešla parta vynikajících instrumentalistů, ve kterém dominují rebel extravaganza Radek Škarohlíd s bráchou, kytaristou Petrem. Kapelu ze zdravotních důvodů opustil před třemi lety původní klávesák František Koucký, kterého nahradil Adam Novotný. Akční prostor klávesáka je velký asi jako gobelínová předložka, a tak Adam přiložil k celkové choreografii alespoň zdviženou pěst, na které chyběla už jenom apartheidovská černá rukavice. V členitosti hudby mísí HENTAI CORPORATION žánrové propletence hravých Finů WALTARI, rozpolcenost MR. BUNGLE, sklíčenost ALICE IN CHAINS, explozivnost RATM a koneckonců neohroženost a velikášství LED ZEPPELIN. Není jim cizí ani elementární jazzová preciznost. Na rozdíl od Pišty, který po odehraném songu zvolává sláva, Radek se táže, jestli jako dobrý nebo na píču. Způsob jeho komunikace s publikem je relativně svérázný. Na druhou stranu, hlášky týkající se kvality místního kroužkovanýho ležáku Budvar, orgánu krasobruslařky Sáblíkové, naklepaných žil, Vladimira Vladimiroviče, ženských bez péra a mikrofon v poklopci pobavily a utvrdily v tom, že HENTAI CORPORATION jsou tak trochu z jinýho mikrosvěta. Názvy songů ani není nutný pracně uvádět. Snad jen, abych neurazil, poslední „Equilibristic Brides“ má velkou sílu pohnout s masou. Tahle kapela nemá žádné přirozené limity, natož potom „Synthetic Limits“.
Z kraje vystoupení ČAD se mi zdálo, že z pravého komína vychází více hluku než z levého, ale buď se jednalo o blud v mé hlavě, nebo zvukař adekvátně zareagoval. Fabrika je jeden z těch lepších klubů v našem dojezdovém perimetru. Dobrý zvuk, kvalitní světla a příjemná klimatizace. Snad jenom ta třetinková Plzeň za pade…
Coornelus:
Za mě spojení těchto dvou kapel bylo skvělou volbou. Obě skupiny spojuje kromě kvalitní hudby i zvrhlý humor, který nemusí každému sednout, ale já ho tak nějak z 80 % beru. Obě kapely se podobají také v tom, že disponují charismatickými lídry, obě hrají skvělou hudbu a navrch jsou to všichni úžasní muzikanti.
Set ČAD sliboval délku kolem 50 minut. Což je vzhledem k jejich zabijácké a převážně rychlé hudbě délka k zvládnutí na hranici fyzických možností. Hlavně myšleno u bubeníka Valéra. Kapela ale na posledních albech zařazuje do svého repertoáru víc pomalejších a střednětempých skladeb, kde si Valér může trochu odfrknout (i tak do toho ale mydlí...), což platilo i pro mistry tance v kotli, kteří tak stihli nabrat síly na závěrečný mosh. A že jich bylo. Omladina v ČB udělala kapele výborný kotel, a tak bylo o atmo postaráno. Už po vydání přelomové desky „Tažký kov“ jsem si říkal, že má kapela tolik hitů, že se na všechny na koncertech prostě nedostane. No, od té doby přibyly další čtyři desky a počet hitů pěkně nabobtnal. Když vzpomenu starou tvorbu, nechyběly „Sekery a buzogáně“, „Tažký kov“ nebo „Čertova kovadlina“. Nové songy fungovaly ale taky skvěle, ať už to byly „Medvede“, „Uražanie hudby“ a vtipná „Železný mejdan“.
HENTAI CORPORATION jsem z pochopitelných důvodů pár let neviděl, ale hned jak začali hrát, jako by se kormidlo času otočilo a byla tady zase ta zábavná parta. Že kluci, hlavně pan zpěvák, umí udělat show, všichni víme, ale občas mi přijde, že lidi zapomínají, jací jsou HENTAI CORPORATION skvělí muzikanti a jaký je Radek zpěvák. Z jeho pěveckého výkonu jsem nadšený už léta. Vždy mě jejich muzikálnost a postupy dokáží fascinovat. Skladby obsahují spoustu fintiček, odboček, ale v neposlední řadě jsou to většinou hitovky jako prase. Kapela zahrála plejádu svých oblíbených vzorců, kde nechyběly všechny jejich výrazné skladby. Set by se neobešel ani bez nové „We Will Survive“, na kterou vznikl botanicko skleníkový klip. Snad jediné, co bych vytknul, je délka setu. Člověk je z těch našich bordelů zvyklý na standardní 30minutový set a tak nějaká hodina dvacet je i přes velkou zábavu dost. Tady bych si vystačil s hodinou, ale to už je jen takové hledání nějakého kazu na té kráse. Sečteno podtrženo. Skvělý koncert dvou výborných kapel. Perfektní návštěva, skvělá atmosféra, dobrý pocit ze sobotního večera u mě přetrvává neustále.
Fotky: Jindra
