Zdravím. MOORA byl asi původně projekt jednoho muže – tebe, až později kapela. Mohl bys na úvod prozradit něco o sobě – podle fotky asi nejsi teenager, na druhou stranu to vypadá, že je MOORA(H) tvou první kapelou. Nebo jen mate použitý pseudonym?
Máš pravdu, i když hraji na nástroje pěkných pár let, neměl jsem dosud potřebu podílet se na nějakém hudebním tělese, ani svou hudební tvorbu prezentovat jiným lidem. To začalo až před pár lety s projektem MOORAH. Témata, kterými jsem se zabýval, byla natolik silná a živoucí, že se s velkou vehemencí drala ven. Nutila mě nejdříve skladby složit, v nějaké formě publikovat a později postavit kapelu, se kterou novou hudbu představíme lidem. Vývoj to byl velmi spontánní a přirozený. Vše bylo a je podřízeno síle a živosti sdělení, které v hudbě MOORAH je. Cítím, že i samotnou hudební formu a výraz si vybralo toto poselství. Že dostane podobu černého extrémního metalu mě vlastně překvapilo až zaskočilo. Nebyl to záměr, nejsem typický metalhead.
Původně MOORA, posléze MOORAH. Proč ona změna názvu? Když názvy čtu jako „mura“, nebo spíš „můra“, svádí to k domněnce, že by mohlo jít o takové hraní si se slovy, jako že význam to má při fonetickém přepisu nebo vyslovení… Jsem hodně mimo? (úsměv) Ono mě k tomu asi vede zobrazení můry na vašem debutu.
Název se vyvíjel ve velmi rané fázi projektu. Ano, máš pravdu, evokuje české slovo „můra“. Můra poletuje v temnotách a hledá světlo. Můra je i na obalu našeho alba. Tam má navíc výrazné oči na křídlech a velká tykadla. Velmi vnímavá, vidoucí můra, vybavená tak, aby světlo skutečně našla. Aby nezůstala bloudit v temnotách, ani ji nesežehlo příliš žhavé světlo, kterému není uzpůsobena. Můžeš slyšet paralelu v hudbě MOORAH – temné a divoké pasáže se transformují do jasnějších poloh tam, kde v tom vidím smysl.
Slovo „Moorah“ navíc v některých jazycích označuje duchovně vnímající osobu, která při svém rozhodování bere v potaz to, čemu se často říká intuice...
MOORA debutovala demosnímkem „Kataklyzma“ v roce 2020, ve stejném roce se objevilo i druhé demo „Marnost nad marnost“ a na sklonku roku 2021 album pojmenované stejně, „Marnost nad marnost“. Na prvním počinu čtyři skladby, na druhém šest (z toho čtyři shodné s těmi na prvotině) a na albu osm, přičemž šest jich bylo i na předchozích nahrávkách. Jak se dnes díváš na oba demáče? Jak vznikaly? Předpokládám, že to byly nahrávky, které jsi dělal sám…
Hudbu jsem začal tvořit v prvním covidovém lockdownu s minimální výbavou a za okolností, kdy se ani nějaká výbava nedala koupit nebo půjčit. Měl jsem k dispozici pouze pár levných kytar a torzo začátečnické baskytary. Z kytar se mi nakonec podařilo dostat poměrně dobrý, specifický zvuk, basu jsem vyrobil z šedesát let starý lípy po dědovi, osadil ji na inzerát koupeným starým snímačem od Vlasty Henycha (snímal jen tři struny, ale to nevadí) atd. Jak skladby postupně vznikaly, digitálně jsem je publikoval jako dema, abych prověřil jejich životaschopnost. Byla to zvláštní doba, kdy vše utichlo a já jsem měl možnost se několik měsíců věnovat jen a pouze hudbě. V určité fázi už jsem cítil, že uzrává plnohodnotné album. Tehdy jsem jej pojmenoval „Marnost nad marnost“, ale dokud to byl projekt jednoho chlapa a skladby nedostaly důstojnější mix a mastering, považoval jsem je pouze za demo.
V roce 2021 se sestava rozrostla o další muzikanty. Podobná otázka jako ta první – kde se vzali Seveřan a Des Troyan? Na bubeníka ještě řeč přijde… A proč jsi se rozhodl doplnit sestavu, když jsi předtím byl schopný se o strunné nástroje postarat sám?
Na základě demo skladeb začaly chodit nabídky na živé hraní, ty jsem musel odmítat. V jednu chvíli, nejspíš když už jsem byl schopný svoji tvorbu zhodnotit s větším odstupem, ve mně dozrálo přání hrát živě s partou podobně zaměřených lidí. Podal jsem inzerát, ozvali se kámoši Des Troyan a Nihila a souběžně Seveřan. Začal jsem hrát s prvně jmenovanými, později Nihila ze zdravotních důvodů odstoupil z postu baskytaristy a nastoupil Seveřan. Nakonec jsme zapojili Salage, který nahrál trochu klávesových vyhrávek u pár skladeb. Nejdřív měl status hosta, později se stal součástí kapely s tím, že bude hrát na tympán, až ho Ferenc dokončí.
U bicích je asi důvod angažování živého bubeníka zřejmý. Na demosnímcích jsou bicí poměrně jednoduché – nevím, jestli jsi je nahrál, nebo programoval, spíš bych se klonil k verzi, že jsou programované. A když za bicími člověk z masa a kostí, tak legenda – Ferenc Fečo. Jak jsi se s ním dal dohromady?
Je to tak, na demo skladbách jsem bicí programoval Vždy jsem to bral jako dočasné neřešení, než najdu vhodného bubeníka. Pár jich to zkusilo, včetně několika známých jmen, ale nefungovalo to. A pak se na inzerát ozval Ferenc… Psal, jestli bychom nechtěli zapojit původního bubeníka MASTER´S HAMMER… S klukama jsme se snažili nejdřív zjistit, jak teď vlastně hraje a vypadá ta figura, kterou jsme viděli pouze na černobílých fotkách z 80. let – a vypadal už tehdy jako dobře živený, životem protřelý mexický gangster. Nezjistili jsme nic. Prostě se po něm na více než třicet let slehla zem. Když měl poprvé přijít na zkoušku, vlastně jsme moc nevěřili tomu, že to fakt bude on. Legenda a vlastně jeden z úplně prvních blackmetalových bubeníků vůbec... Když přišel, nebyl to nějaký vetchý dědeček, jak by se dalo čekat, ale vitální živel, který nás svou tektonickou hrou a zápalem totálně dostal. Netušili jsme, že na starých fotkách je tomu pánovi s dobře rostlým knírem teprve patnáct let...
Hrál Ferenc někde po odchodu z MASTER´S HAMMER? Udržoval se nějak v bubenické kondici, nebo se za bicí posadil až v MOORAH?
Pracuje dlouhodobě v Německu, občas si někde zabubnoval, ale pravidelnému hraní se nejspíš nevěnoval. Tvrdí, že třicet let čekal na to, až přijde projekt, ve kterém by důstojně navázal tam, kde v MASTER´S HAMMER skončil. Ten moment podle jeho slov nastal, když slyšel demo MOORAH. Možná to zní nadneseně, ale ten chlap jezdí na zkoušky 300 nebo 400 km… myslí to sakra vážně.
Jak se lišilo nahrávání demosnímků od nahrávání alba? V bookletu CD je uvedeno, že se nahrávalo v českých lesích a v moravských sklepech. Co si pod tím představit? Uvádíš, že se nahrávalo na levné nebo DIY nástroje, kromě lesů a sklepa i v autě… Co se pročerta nahrávalo v autě? A proč?
Můj hlasový projev je posazený hodně hluboko a musí být hodně nahlas. Jsem málomluvný člověk a abych své hlasivky (nebo kde ten zvuk vlastně vzniká) dokázal ovládat a udržel zvuk tam, kde to skladba vyžaduje, musím řvát naplno. V době tvrdého lockdownu jsem opravdu nenašel jiný způsob jak nahrát zpěv než ve svém autě zaparkovaném v lese. Nejdřív to divně rezonovalo, ale s pootevřeným šíbrem to bylo použitelné… Elektrické kytary a basu jsem nahrál v pokoji, akustickou kytaru jsem nahrával v opuštěném vinném sklepě. Děly se tam ale divné věci, nejspíš jsem tam nebyl sám, tak jsem toho nechal (nicméně na konci skladby „Nic není“ je výsledek).
Jak se lišilo nahrávání demosnímků od nahrávání alba?
Většina stop na albu je stejná jako v demu. Čili co na albu slyšíš, je z největší části nahráno výše zmíněným způsobem. Výjimkou jsou především bicí – ty Ferenc nahrál na pár zátahů v nahrávacím studiu na kvalitní bubny, z nichž některé si nadšenec sám vyrobil. Asi ve třech novějších skladbách je zpěv nahraný místo auta ve zkušebně.
Mix a mastering dělal Martin Linda, který dříve obstaral zvukové práce mj. pro VEKSLAN a HNUS UMÍRAJÍCÍ, když uvedu kapely, které k vám nemají až tak daleko, dejme tomu feelingem a neotřelostí materiálu. Vybrali jste si ho právě kvůli zvuku nahrávek těchhle kapel?
S mixem jsem se nejdřív obrátil na několik lidí. Amorph mě přesvědčil, že dokáže tomu, co jsem nahrál, dát potřebný zvuk a atmosféru. Neznal jsem jeho ani kapely, pro které dělal. Slyšel jsem pár ukázek na jeho webu, přesvědčil mě až s první skladbou MOORAH, kterou opečoval. Myslím, že velmi dobře pochopil, kam se zvukem mířím. Zároveň nebyl přehnaně workoholický při opravě chyb napáchaných při nahrávání, takže výsledek zní pěkně autenticky. Nesnažili jsme se naservírovat další dokonale znějící vyštaficírovanou blackmetalovou nahrávku, ale nevyumělkovaně zachytit hudbu autenticky v její nahotě.
„V hudbě MOORAH jdou slyšet prvky využívané dřevními blackmetalovými veličinami, které v kontrastu s dalšími použitými post-metalovými, post-punkovými a shoegazovými postupy vyznívají v nezvyklých souvislostech.“ To je citace, kterou představuješ muziku, kterou MOORAH produkuje. Které kapely považuješ za ony blackmetalové veličiny?
Je pro mě vždy těžké popsat něco, co vytrysklo velmi živelně, slovníkem existujících žánrů a jiných kapel. Vždy je to zavádějící. Vzpomeň si na poslední okamžik, kdy jsi byl něčeho plný, až jsi překypoval, a teď to popiš jednou větou… Kdybych měl při popisu své hudební vize tyto pomůcky použít, zvolil bych hypnotickou atmosféričnost a soustředěnost BURZUM, archaickou nespoutanost pozdějších DARKTHRONE, živočišnost MASTER´S HAMMER. Ale stejně je to zavádějící...
Hudba na „Marnost nad marnost“ není, jak je výše zmíněno, jen o černém řemesle. Ony post- postupy ji posunují do jiných sfér, dejme tomu lehce avantgardních. Nemáš obavy, že ortodoxní blackmetalisté se namlsají poslechem první skladby a pak budou remcat, že je to málo true? „Radiant“ je jízda, poté se objevuje řada nečekaných nebo neotřelých postupů, motivů… Předpokládám, že mi řekneš, že by tě nebavilo dělat celé album podle jednoho mustru, proto ženský vokál, akustická kytara, klávesy, post-punkové a post-metalové postupy…
Takové obavy vůbec nemám a ani mít nemůžu, pokud má naše tvorba zůstat svobodná a TRVE v pravém slova smyslu. Protože co to znamená být true? Především být autentický, stát plně za tím a v tom co kapela tvoří a hraje, bez ohledu na to, jak extrémní nebo nepohodlný její postoj je. Takové podle mě byly i první blackmetalové kapely a jak jsem ti popsal zrod MOORAH, musíš tam paralely vidět, aniž bys dlouho hledal. Jasně, je jiná doba. A my jsme zralí chlapi, naposlouchali jsme víc muziky a přečetli více knih a prožili víc bolesti i radosti než ti patnáctiletí kluci, co stáli na počátku žánru. Proto i naše hudba musí být jiná, pokud má být „true“.
Black metal je podle mě zajímavý i tím, že se v něm děje mnoho zajímavého. Rozvíjí se, oplodňuje se prvky jiných žánrů a vzniká neotřelá, aktuální hudba, která má co říct.
Ale zpět k našemu albu. Obecně myslím, že ortodoxního fanouška BM asi potěší kromě dřevního „Radiantu“, který jsi zmínil, třeba naléhavé a divoké „Vyvrátíme modly“, zlé akordy v „Sigillum Septima“, v „Okem bouře“ je blackmetalový riff, na který jsem obzvlášť hrdý… rovněž náš zvuk na koncertech pro něj bude velmi příjemným překvapením.
Texty máte v češtině. To chválím, mám rád, když kapely zpívají v rodném jazyce. Vaše texty jsou takové zvláštní, temná poesie dalo by se asi říci, ty říkáš, že je spojuje téma apokalypsy. Jak to myslíš?
Díky, jsem rád, že to oceníš. Synergie hudby a veršů je pro mě zásadní. Věř, že stoprocentně stojím za každým slovem ve svých textech. Dokázal bych se bavit o poselství každé skladby velmi živě a dlouho. Tím, že hudba i velká část textů vznikala v určitém vakuu, kdy se západní civilizace kvůli lockdownům na chvíli zastavila, měl jsem o to víc potřebu konfrontovat ji s tím, co vnímám jako vším prostupující přirozenou zákonitost. Většina toho, co jsme jako lidé vytvořili, v této konfrontaci neobstojí. Dnes už ani není potřeba být extrémně vnímavý nebo mimořádnou mediálností nadaný, aby člověk viděl, že ten vyumělkovaný kolosální konstrukt se epicky hroutí. Ten proces začal a je nevratný. Děje se ve velkém i v malém. Jsme svědky dějů, které jsou obrazně popsány ve spise Apokalypsa / Zjevení Janovo. Je to také jedno z nejvíce dezinterpretovaných poselství. Nabízím jiný pohled na některé obrazy Apokalypsy. Nesnažím se ale jen vytvářet soundtrack k rozpadu civilizace, jak ji známe, ani se melancholicky vyžívat v pochmurných obrazech, to by bylo samoúčelné a zbytečné. Hledám východisko. Snažím se naznačit cestu, která má smysl. Snažím se upozornit na příčiny současného dění – pojmenovávám tu šelmu, nebo „bestii“, jejíž číslo je 666. To je smysl tvorby MOORAH.
Ke skladbě „Marnöst“ jste připravili klip, který se natáčel u „prokletého“ kostela, který dvakrát vyhořel. Proč jste si vybrali zrovna tohle místo? A proč jste jako (snad se dá říci) režisérku zvolili Dahien? Na FB k tomu něco uvádíte, tak prosím ještě něco doplň… a pokud se při natáčení dělo něco divného, tak sem s tím.
To místo jsem kdysi objevil náhodou, když jsem jel na motorce kolem. Když nás nechtěli pustit do opravdového kostela (přes náš vážný a opravdově míněný příslib, že se nedopustíme žhářství), vzpomněl jsem si na něj. Je to symbolické místo. Ten kostel jednou zapálil blesk, jednou vyhořel, když jeho střecha chytila jiskru při pálení čarodějnic. V jeho troskách hrajeme skladbu o tom kdo „Kal dna vzýval za nebe a žlutou barvou natřel kříž ze zlata“ a kam tato cesta vede.
Viděl jsem několik klipů od Dahlien a zaujal mě její smysl pro atmosféru. Navíc je výborná grafička a záměrem bylo použít jak záběry hrající kapely, tak animovat grafiku „kostela slepé víry“. Byla to původně skica k mému obrazu, tady došla naplnění. Kapela hrající na troskách kostela, který se zhroutil činností zaslepených lidí, kteří se domnívali, že jdou vzhůru…
Mimochodem, možná si všimneš, že to, čím Ferenc bubnuje, nejsou opravdové paličky. Mám k tomu historku. Ferenc měl cestou z Německa zpoždění. Vyvezli jsme nástroje, generátor, světla a další vybavení na kopec ke kostelu, připravili scénu. Když Ferenc konečně přijel, rozhlédl se, přišel za mnou, podíval se na mě tím uhrančivým pohledem, kterým zabíjí na konci klipu, a ptá se:
„Kde mám paličky?“
„Proč se mě ptáš, kde máš paličky?“ nechápal jsem.
„Já nemám paličky.“
„Tak si běž nějaké natrhat do lesa…“
Tak jeden z prvních blackmetalových bubeníků na světě hraje ve svém prvním klipu na paličky, co si natrhal v lese… Scéna, na kterou čekal třicet let… (smích)
V klipu jste vidět coby hrající kapela. Vzhledem k tomu, že pro živé hraní je dost blbá doba, moc koncertů jste asi nestihli. Ale nějaká vystoupení na webu uvádíte – kolik jich bylo? Které považujete za dosavadní top?
Moc koncertů nebylo, ale nějaké jsme měli, a jsme za to vděční. Řekl bych, že jsme se dostali do koncertní formy a poslední akce jsme si už užili jak my, tak fanoušci. Moc se těšíme na další.
Letos bychom si měli zahrát na několika místech po Evropě s velkými kapelami, připravujeme se, snad to vyjde.
CD vám vyšlo u španělského labelu. Jak se vám povedlo hned s prvním počinem zaujmout firmu za hranicemi? Máte s vydavatelstvím dohodu i na budoucí spolupráci, nebo jste se upsali jen s jedním albem?
Label jsme našli poměrně rychle. Album mělo původně vyjít u Slovak Metal Army. Jeho šéfa Juraje Haríňa oslovilo už první rané demo, což mi v počátcích docela pomohlo. Co se stalo, je všeobecně známé. Ďuro nečekaně zemřel. Bylo to jen pár dní po dokončení mixu našeho alba. Jeho label tím skončil. Oslovil jsem pak několik vydavatelství s tím, že tu máme hotový projekt, který je potřeba dotáhnout a dostat k lidem. Mezitím jsme nahráli dvě nové skladby. Kluci v Art Gates projevili nejvíc nadšení a nabídli nejlepší podmínky. V našem zvuku a autenticitě prý vidí budoucnost black metalu. Smlouvu máme na dva roky, co bude dál, zatím neřešíme. Nejdřív musí být nová hudba, pak budeme přemýšlet s kým ji vydáme.
A neměli Art Gates Records námitky vůči českým textům i pojednání v bookletu v češtině?
S češtinou neměli nejmenší problém. Metalový fanoušek je přemýšlivý, když ho hudba zaujme, text si najde a přeloží.
Jak vidíš budoucnost MOORAH? Dá se očekávat nějaký stylový posun, odklon, zapojení dalších nástrojů, více ženských vokálů…? Druhé album už plánujete, nebo je zatím předčasné o další nahrávce mluvit?
Myslím, že je to předčasné. Soudě podle několika nových skladeb, co máme, můžu říct, že rozhodně nevyměkneme… Budeme se snažit zachovat totální autenticitu a uvěřitelnost, k nahrávání opět použijeme to nejlepší, co bude kolem nás. Nebudeme nutně nahrávat v lese a v autě, když budeme moci do studia, ani se nebudeme zadlužovat proto, abychom nahrávali v nějakém věhlasném studiu se známým producentem. Bude to trve MOORAH.
