Nejbližší koncerty
  • 20. 08. 2022Dead Daniels - OpenAir Na Staré cestě vol.3
  • 20. 08. 202220-08-2022 CHATOVÁ OSADA LUH SUŠICE koncert můžeme naz...
  • 03. 09. 2022V priebehu Montana Metal Festu vystúpia skupiny súčasnej...
  • 03. 09. 202203-09-2022 Chatová osada LUH Sušice, 34201 areál otevř...
  • 09. 09. 2022Páteční večer ve farářově sluji s PIKODEATH - thrash de...
  • 10. 09. 202210.9.2022 S-klub Olomouc Od: 18:00h. MASSACRE-(USA),NEC...
  • 17. 09. 2022Dead Daniels (Hard Rock,N´Roll - Praha): https://deaddani...
  • 23. 09. 2022Masakrální Nóbl mejdlo číslo 39. rozezvučí staří známí úd...
MORTIFILIA : Infernální deathmetalové album nyní jako velkolepé elpé

Rozhovor nejen o posledním split LP, kdy odpovědi jsou společným dílem celé kapely z Rožnovska, která si hrne ten svůj nezaměnitelný punk už pěknou řadu let.

Rozhovor je z poloviny dubna 2021 a původně vyšel v Buryzone zine č. 25.

Zdar! Tak jak se daří? Jak přežíváte tuhle šílenou dobu a poslední rok plný omezení až zákazů? A bez koncertů…

Zdar, tu dobu temna, přes všechna úskalí, ještě docela snášíme. Co naopak nesnášíme, je prezident a premiér. Díky zákazům, nerozumu, nerovnosti a papalášství jsme měli možnost našim dětem rychle vysvětlit, jak vypadá komunismus a v čem je nebezpečný. Podzimní volby 2020 sice komouš po 30 letech nebodoval s třešněma, ale zato se dokonale vybarvili ostatní komouši, co mají novější dresy.
Tohle český trauma bylo dost dlouho nepřenositelné na mladší lidi, ale teď už ví, nebo alespoň tuší, že svobody ztratíš rychleji, než řekneš státní rozpočet… I slovo underground zase dostalo význam, stejně jako slovo generátor…
Pro zachování mentálního zdraví na zkouškách hodně času prokecáme, nejde to jinak, vzájemný kontakt a zážitky s kamarády v dnešní době prostě scházejí.

Nevím, jestli jste si toho všimli, ale vaše nahrávky vycházejí zhruba ve tříletých intervalech. Je to náhoda nebo záměr? A je to pro vás ideální doba na tvorbu a realizaci nové nahrávky?

Jo, ty vlny a prostoje máme zmapované. Rychleji to nejde. Když vydáš nahrávku, je fajn ji alespoň na chvíli hrát koncertně. Nové věci vznikají postupně a doplňují nebo proměňují ty stávající koncertní sety, až do nahrávky samotné. Taky když si to vydáváš sám, jen jako kapela, dají tě všichni zprostředkovatelé až na úplný konec objednávek lisu vinylu, tohle prostě neurychlíš. Vlastně přirozené časování.

Na druhou stranu, když to vezmu matematicky, tak split s TELEFON – osm skladeb, kompilace „Na krev“ – dvě skladby, „Hrubé domácí štěstí“ – sedm skladeb a naposledy pět nový skladeb. Čili všechno materiály maximálně něco přes čtvrt hodiny. Z toho mi vychází produktivita komponování cca šest minut za rok… (úsměv)

Ty vole, pěkně jsi to sečetl.  Přepočítali jsme to, a je to, jak říkáš. Ale i díky tomu hrajeme tak dlouho. Neřídí nás čas, ale chuť. Takto nám to střílí, takto nás to baví, jinak to neumíme. Poslední roky ty věci posíláme ven hned, jak to jen jde. Nechceme čekat, až se z šesti věcí stane dvanáct, díky tomu jsou snad písně Stigma splitu aktuálnější, to je pro nás taky důležité.
Navíc nejsme při tvorbě nových věcí žádní rychlíci, trošku funguje i autocenzura, intenzita zkoušení už taky není taková, jaká byla před 15 lety. Víš co, v této sestavě už hrajeme celkem dlouho, od roku 2002/03. Důvodem je mimo jiné i to, že jsme za ty roky objevili společné třecí plochy a někdy je prostě důležitější zkoušku a téma prokecat, než jenom grilovat písničky. Pomáhá nám to pochopit se a vnímat se navzájem. Spíš necháváme věci volně plynout, než abychom tlačili na pilu. To je přirozenější. Jsme hlavně furt dobří kámoši (někteří dokonce od kočárku) a ne jen muzikanti, hrající v jedné kapele. Toho si ceníme víc, než počtu vydaných nahrávek. Připouštíme si jen ten tlak, který na sebe vyvineme sami tím, jaké cíle si dáváme. Hele, víme, že to jednou skončí, tak si to chceme prostě užít.

A když to vezmu úplně do hnidopišství, tak poslední klasické řadové album je až z roku 2010. Podle toho mi přijde, že máte radši kratší nahrávky, nikam nespěchat, nezahlcovat moc věrné fanoušky… Když jsme spolu mluvili v létě a vy jste slibovali novou desku v zimě, tak jsem právě čekal album jako takové.

My se ale neflákáme, naše životy taky nejsou pouze kapela. Nepotřebujem dohnat MELVINS s 54 alby. Když budeme hnidopiši my, kolik kapel z roku 1995 hraje dnes? Kolik mladých kapel hraje dnes?
My nehrajeme koncertní sety typu The best of po dobu x let. Repertoár se mění. Díky tomu máš pak tendenci hrát novější věci častěji, ty starší postupně padají z lopaty. Vyhnout se tomu, že tu nejstarší třeba vůbec nenahraješ nebo se už nevyhecuješ ji zahrát s plnou energií, nás nutí nahrávat (a proto i vydávat) kratší formáty. Přínos vidíme i v tom, že nás každé nahrávání posouvá zas dál a je to i dobrá motivace dodělat, co je rozdělané. Nahrávky od roku 2014 vznikají vždy s kámošem Borynem u nás ve zkušebně, kterou jednou za čas proměníme mikrákama na takovou přenosovou celu. Je to fajn, jsme spokojeni víc než ve studiu a těší nás, že rovněž obě desky KULTRA! vznikly v té samé cimře.

„Z cizího krev neteče“
Máme se tak dobře až je mi z toho špatně. Lžeme si do kapsy, kradem si do kapsy, když na to přijde prázdné kapsy ukazujem. Z chleba si ukrajujem, drobky vyhazujem, popelnice pod proudem, životně důležitých kamer. Prstem si ukazujem, zmar si dokazujem. Vždyť je to jedno, že se Tě to netýká. Je to dobře? Že se máme takhle dobře?

Nakonec deska v únoru vyšla, ale jako split LP s ARAN SATAN. Jak to všechno vzniklo? Kdo koho oslovil a kdo byl tím iniciátorem, kdy přišla prvotní myšlenka, jak dlouho probíhala realizace?

Vzniklo to úplně přirozeně. My jsme se sice chystali na 7“ split o dvou válech, kterej se překládá na neurčito. Místo toho jsme i díky karanténě a tomu všemu kolem udělali válů pět, což je sice blbej počet, ale co už. „Kata a blázna“ jsme se rozhodli přidat a s šesti kusama jsme se vrhli na mastering. Špekulovali jsme, co s tím. Vymýšleli jsme, jestli zase 10“, EP na 33 rpm. Pak jsme si řekli, že nejlepší bude udělat split.  V tom jsme na zářijovém koncertě Paramount Styles na Vrátnici potkali po dlouhé době Arana. Na konci setu, který hrál jako ARAN EPOCHAL přidával dva kusy, které byly dost temné, a bylo v nich textově podobný sdělení. Byly to vály Satan alter-ega. Spontánně jsme se zeptali, jestli toho nemá víc, že by to byl zajímavej split a výsledek znáš.

Spojení s ARAN SATAN je hodně zvláštní. Proč zrovna tahle netradiční kooperace, spojení? Upřímně, mě ARAN vůbec nebaví, občas dokonce jeho projev irituje. Na druhou stranu ale zase mám rád splity, kde jsou rozdílní interpreti a posluchače to obohatí. Máte to taky tak nebo proč vlastně?

Nám to asi moc zvláštní nepřipadá, že? Známe se s Aranem léta, jsme stejná generace, máme podobné pohledy na věci kolem a není nám lhostejné, kdo jsme. To je i cítit v muzice, v tom, co děláme, co máme rádi, od kraválu klidně po hip-hop.
Je v pořádku, že někoho irituje forma, jiného obsah, je v pořádku, že se něco děje, že to není lidem lhostejné. Už jenom proto, že se všichni ptají, proč toto spojení, máme zase pocit, že nad muzikou ještě lidi přemýšlejí. Split je super forma, kde nesoupeříš, ale spolupracuješ. Jen těch koncertů schází, bez nich to spojení není úplné. Zatím.
Protože se nás furt nikdo neptá, proč právě „Stigma“ je onen název splitu, bereme iniciativu na sebe – aby to nezapadlo, Stigma zde není žádný křesťanský zázrak.
Při rozhovorech s Aranem dostalo naše Stigma význam hendikepu „českých specifik“, je to i v textech obou stran tohoto LP. Jako lidi, co maj 40+, tak asi trochu řešíme tu naši generaci, tedy i to, co si z naší výchovy neseme z dob komoušů, stejně tak z dob „divokých devadesátek“, korupčních standardů české kotliny, nezájmu o občanskou společnost, o svobodu a toleranci, jak se staráme o naše okolí, přírodu, ale i o vlastní děti. Stigma je takový ten vepřo-knedlo-zelo pohled na svět přes nacpaný mrazák ze slevy u řezníka, posluhovačství, strach, absence hodnot atd. Asi nad tím koumáme, protože se z takto omezeného vidění světa naší generace umíme vzdálit/vymanit/nepatříme tam, ale uvědomujeme si, že nás to vlastně taky poznamenalo… že si kus toho hnusu neseme v sobě.

Jaké jsou na tenhle kontrast reakce? Pozitivní, negativní, půl na půl dle přívrženců jednotlivého tělesa?

Těžko říct. Na to, že jsme naši část nákladu vystříleli rychle, tak je zatím reakcí z punk kruhů pomálu. Je to i tím, že vše pobíhá bez koncertů a setkávání, bez přímé komunikace s lidmi. Zachytili jsme sice to úvodní překvapení ze spolupráce s Aranem, ale teď se to po prvních zmínkách v éteru stává pro lidi víc logické a samozřejmé. Uvidíme.

Ale přejdeme k hudbě. Hodně se mi líbí, že si pořád jedete to svoje a okamžitě jste rozpoznatelní. Žádné experimenty a tak. Je to i tím, že v téhle sestavě to funguje a už máte zajetý rukopis?

Jo, na experimenty už nám chybí kuráž, našli jsme se v RAMONES přístupu si na nic nehrát, stopáž držet kolem dvou minut, aby vál nestihl nudit. Lemmy tomu říkal rock´n´roll, měl pravdu, hajzl jeden.

„Otázka přístupu“
U konce sil a na začátku, u konce sil, každý den znova, u konce sil, jsem na začátku, u konce sil, začínám znova. Vždyť mě to baví. A najednou místo divné, cenu neznám, ale platím rád. A najednou místo stejné, čas je lepší, velký oblouk – míjíme se, neříkám, že rád. Vždyť mě to baví, sám jsem si to slíbil. Nakonec to nebyl, zas tak špatný den.

Jedním z vrcholů nahrávky je skladba „Kat a blázen“. Proč jste se rozhodli do svého repertoáru zařadit zrovna písničku z Osvobozeného divadla? Bylo to na základě hudby nebo toho textu, který je pořád víc než aktuální?

Napadlo nás to cestou, když jsme jeli před pěti lety na koncert do Bratislavy. Hrálo nám to v autě, my řešili prasata na Pražském hradě a rozhodli se, že by to stálo za zkoušku si zahrát nejstarší český punk z roku 1934.
V té době jsme navíc i cítili vzestupný trend v počtu různých autoritářů, kteří měli a stále mají jednoduché recepty na složité problémy. Měli jsme dojem, že ve společnosti narůstá počet lidí, kteří na tato jednoduchá řešení slyší a tak se paralela s dobou, ve které „Kat a blázen“ vznikl, přímo nabízela.

Jaký máte k V+W+J vztah? Když se podívám na jejich hry z třicátých let, tak jsou plné těchto skrytých poselství. A i ta hudba je nadčasová. Dovedl bych si představit klidně celou desku plnou těchto coverů. Nebo třeba nějakou kompilaci. Víte o někom dalším, kdo udělal zajímavou verzi nějaké jejich písně?

Hele, vztah je dobrej, proto to hrajeme. Ceníme si jejich postojů a taky způsobu, jakým je prezentovali. Upozorňovali na problémy a hrozby své doby, navíc jazykem, který je inspirativní i dnes. Prostě dobrý text jde napsat i v češtině.
Slyšeli jsme pár předělávek původních písní v těch swingově/jazzových polohách, ale ty písně tam vyznívají jinak, vytrácí se z nich ten obsah, ten komentář, jsou spíš jako hudební přehrávka, znějící tedy více jako etuda na věnování VWJ. To je škoda. To sdělení tam platí a škrábe i po devadesáti letech, my cítíme některé songy jako první český hardcore punk.

Když jsme výše nakousli textové sdělení, tak vy jej máte taky hodně zajímavé, pěkně napsané a hlavně šijící do nešvarů, kterých je v dnešní době víc než dost. Takže je to tak, že přijde nějaký impuls a prostě to musí ven, rovnou na papír? Diskutujete o tom mezi sebou? Jsou třeba nějaká témata, která by pro vás byla už za čarou?

Témat je dost, ale už není tak lehké je dostat do textů punkové kapely. Diskutujeme o tom, co je v textech, vnitřní obhajoba u nás probíhá. Díky ní přepisujeme, doplňujeme, vracíme se a přeskakujeme. Taky udržet češtinu v rytmu je celkem sranda. Dost nám komplikuje život i skutečnost, že máme na krku už nějakých cca 80 písní a opakovat se nechceš.
Témata za čarou jsou teď ty, o kterých nezpíváme. Impulzem pro to napsat text bývá většinou nějaké emocionální pohnutí, které je reakcí na to, co prožíváš a vidíš kolem sebe. A protože kapela funguje i jako psychoterapie, ty negativní podněty nad těma pozitivníma převládají.

S tím souvisí i to, jak si mezi sebou rozdělujete jednotlivé vokální party. Je to tak, že kdo napíše text, tak má hlavní slovo?

Víceméně, ale hraje tam i roli to, komu nástroj dovolí to frázování, které jsme si na sebe vymysleli. Nemáme frontmana, co by v príma ohozu s dobrým hárem dělal fakt fajn performance textů, co nenapsal. (úsměv)

K tomu patří i proslovy mezi skladbama na koncertech. Určitě je fajn, když má kapela co říct. Je potřeba poukazovat, sdělit co nás/vás štve, o kterém zlu song pojednává. Takhle to cítíte nebo je to vždy spontánní akce od akce?

Hele, je to jak spontánní, tak i taktické, někdy prostě na pódiu potřebuješ popadnout dech nebo pivo.

Druhou stanou proslovů je odhadnutí určité hranice mezi sdělením něčeho důležitého a až nuděním posluchače dlouhými úvahami. Prostě mi občasným problémem přijde délka keců mezi skladbama. Nechci rýpat, ale mám pocit, že vy občas sklouzáváte k tomu druhému případu a tím je váš set roztříštěn. Čili by se hodilo mluvit méně, stručně. Věcnost je pak samozřejmá, o té se ani nemusíme bavit.

Jo, tohle se nám může stát. Speciálně na akcích, kde se z publika ozývají moudra typu „nekecej a hrej“. Popravdě, ceníš si, Bury, kapely, co má jakože postoje, ale z pódia řeknou jen „díky“ po ukončené písni? Stará škola HC punku je nedržet hubu a nestydět se.
Ale máš pravdu. „Kecy“ mezi skladbama jsou jak dobro, tak i zlo. Jakmile ztrácíš nit, nemáš jasné sdělení, rozbíjí to atmosféru koncertu. Je to ale dobrý nástroj k tomu vysvětlit, o co nám v daném momentě jde, říct, o čem zpíváme a proč. Jasně, asi nikdy nedosáhneme kvalit Ctiba, který měl na jednom polském turné kecy tak parádně nachystané (v Polštině a s kvízem), že bylo úplně cítit, jak si publikum získal. Taky si ale nechceme ty proslovy chystat a učit se to nazpaměť, na to jsme stále spíš spontánní týpci.
My občas sklouzáváme, to víme, i tak díky za zpětnou vazbu. Někteří z nás jsou prostě ukecaní. Ale pracujeme na tom, fakt. Nepsané pravidlo říká, že pokud se tomu, co kecá míň zdá, že ten, co kecá víc, kecá už hodně, začne mu do těch keců vazbit kytarou. To pak kecy končí. Teď nás můžete ve vazbách kontrolovat.

„Věřím“
Věřím, že poznáš co je lež. Věřím, že půjdeš tam, kam chceš. Věřím, že orientace těžká. Vvěřím, že platí příklad člověka. Věřím v tebe, věřím i v sebe. To je vše, co do banku dám, málo to není a víc ani nechci, tak si to myslím, tak si to věřím. Tak táhnu dál a jiskra v očích tvých mě nabíjí trpělivostí. Nevěřím v zámky vzdušné, věřím v hrady od základu.

Když se na to tak dívám, tak poslední řadovka vyšla pod PHR a pak už jste se na vydáních podíleli sami. Šablona, která vám nejvíc vyhovuje, prostě nebýt „pod smlouvou“ a radši se o vše postarat sami? Není tahle cesta náročnější, hlavně skrz času? Ta pozitiva převyšují a kdo chce, ten si holt musí počkat?

Poslední řadovku jsme dělali napůl s PHR, stejně jako třeba teď „Stigma“ spoluvydáváme se Silver Rocket. Nejvíc ale pro nás udělal Martin Malárie, první deska a turnéčka v devadesátkách, to byla velká jízda a inspirace. Od alba „K Čertu“ se o ten proces všeho staráme více my sami, s pomocí přátel, další zásada staré školy. Blbé je, že za ty roky už máme nějakou představu, jak by „to všechno mělo být“ a protože je nejtěžší prst otočit proti sobě, bereme případné chyby na naše bedra.

Když se na to tak dívám, tak za poslední rok zavalila svět pandemie rožnovského punku. Nejdřív vyšlo splitko PSI a LUCIFER EFEKT, pak KULTRA!, následoval CHOROBOPOP a nakonec vy. Navíc, co nahrávka, to pecka! Je to náhoda nebo osud? Co bychom od té vlny ještě dalšího mohli čekat?

No, my bysme rádi čekali nějaký koncert, to by mohla být fajn akce. Kluci z Vrátnice a taky další kluby by si zasloužily, abychom všichni rychle na báru dohnali ten ztracený rok, tak nám přijďte pomoct, hned jak to půjde! Jo, je to úroda dobrých desek. Teda pro ty, co ze slova Rožnov nemají kopřivku…

Otázky pro tenhle rozhovor jsem dával dohromady za poslechu tří dvojelpíček TATA BOJS (2000, 2002, 2004), které mi právě přišly. Máte ve svých sbírkách taky nějaký ten „guilty pleasure“, který byste mohli zmínit? (úsměv)

Hele, za naše kvarteto toho moc „guilty“ není. Dobrá muzika je totiž jenom jedna, i když samozřejmě můžeš sklidit posměch za to, co zrovna posloucháš. Z dvojalbového poslechu březnových dní  můžeme kontrovat třeba deskama  „Live After Death“ od IRON MAIDEN nebo „Generation Terorists“ od MANIC STREET PREACHERS a „Double Nickels On The Dime“ od MINUTEMEN! Podstata nám ale zůstává v hardcore punku, kde nám z lokálních věcí stojí za zmínku poslední RISPOSTA, přeshraničně třeba naše oblíbené evergreeny jako „Rebirth“ od FINAL CONFICT.

Už mě nic nenapadá, takže to ukončíme. Díky a závěrečný prostor je váš…

Bury, díky moc Tobě za Tvou letitou hudební chuť a vytrvalost! Všem ostatním díky za odhodlání a přímou akci – podpořit lokální kluby, zvukaře, kina, divadla, bary a ostatní místa jakékoliv kultury. Protože, bez kultury zbyde jen STIGMA!
Díky I. C.

RECENZE

www.innoxiacorpora.cz
Facebook
Bandcamp

 


Zveřejněno: 23. 01. 2022
Přečteno:
574 x
Autor: Bury | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář