SKEPTICISM jsou jednou z mých oblíbených kapel. Mimo jiné se mi na nich líbí, že nikam nespěchají, ale prostě se po letech najednou objeví a jsou tady. V podstatě by se dalo i říct, že jsem na ně zapomněl. Není se co divit, předešlá deska „Ordeal“ vyšla v roce 2015 a že by od té doby kapela u nás zahrála, a tím se mi připomněla, mi není známo.
U kapel podobného formátu a stylu si cením jejich umu nahrávku načasovat. U žánru, jakým je doom metal, je potřeba pracovat i s tím, kdy jde album na trh. Takže zvolit vydání ke konci září a přivodit tím éterickým a citlivým bytostem, kterým začíná být z podzimního soumraku chmurno, další hřebíček do rakve, je jistě prvotřídní plán. Ale ruku na srdce, chce se tohle člověku poslouchat za slunečního dne v plavkách u bazénu, anebo si radši podobný žánr poslechne v období, kdy je venku v pět odpoledne už tma? Odpověď je jasná. A přesně do těchto dnů se SKEPTICISM trefují a svou hudbou tak dobarvují celkovou náladu podzimu.
Finští metalisté vydali debut už v roce 1995, ale existence kapely letos dosáhla tří desítek, což je obdivuhodné číslo, navíc když se přihlédne k faktu, že kapela nějak výrazněji neuhnula ze svého řemesla. Osobně bych už aktuální tvorbu funeral doomem nepojmenoval, ale i tak je tahle skupina stále ukotvena v pomalých vodách zmaru. „Companion“ oproti starším deskám o něco rozkvétá a je asi nejpísničkovějším albem kapely v historii. Je tu nejcitelnější příklon k melodiím, které jsou vybarveny především zvuky varhan/kláves, které zní chvílemi až přeslazeným dojmem, ale nechat se polapit je tak snadné. Typickým příkladem a pro desku charakteristickým je úvodní song „Calla“. Musím říct, že hlavní klávesový motiv mě okamžitě katapultoval do první poloviny devadesátek. Slza v oku, husina na zádech. Tohle je nostalgie jako blázen. To musí ocenit každý příznivec tehdy populárního doom metalu.
Úvodní skladbu považuju za to nejlepší, co lze na albu najít, ale tím nechci tvrdit, že ostatní kompozice pokulhávají. Jak je u SKEPTICISM zvykem. Jednotlivé songy mají delší stopáž, a tak je logické, že vás v tom hudebním rochnění nechá kapela vykoupat. Téměř padesátiminutová deska se pomalu přelévá, ale jak už jsem zmiňoval, ty nejtrpčí funeral doomové nálady kapela nechala ve svém rodném Finsku. Bicí sice nikam nespěchají, líně se převalují, ale pořád to hraje. Za menší úkrok od zaběhlé šablony považuju čtvrtou „Passage“, která svým neklidným začátkem a díky nervnímu zvuku kytary zní jako zlomyslné death/doomy z Austrálie.
Vývoj SKEPTICISM k melodičtější formě mi ve své podstatě vyhovuje. Cesta nastoupená na „Ordeal“ mi už tenkrát sedla a přijde mi, že na novém albu kapela ještě o něco svou tvorbu zpřístupnila. Potěšení v současné tváři kapely najdou především příznivci poctivého doomu z raných devadesátek, kam se poctivě hlásím. Za mě natočili SKEPTICISM parádní žánrovou desku, kterou si po večerech rád dávkuju.
Seznam skladeb:
- Calla
- The Intertwined
- The March of the Four
- Passage
- The Inevitable
- The Swan and the Raven
Čas: 48:08
Sestava:
- Lasse Pelkonen - bicí
- Matti Tilaeus - vokál
- Jani Kekarainen - kytary
- Eero Pöyry - klávesy
