INSOMNIUM svůj styl definovali již prvními dvěma demonahrávkami a můžu říct, že kapela, která vznikla v roce 1997 ve městě Joensuu ve Finsku, se do dnešních dnů drží pevně svého kopyta jako švec, který je znám svými kvalitními botami v širokém okolí. A obdobně v celé bohaté diskografii INSOMNIUM není žádného slabého kousku. Tito kreativní poetové nedávno pod hlavičkou Century Media vydali krátké EP „Argent Moon". Ale než zhodnotím toto dílo, tak bych si dovolil udělat albovou retrospektivu v pár bodech.
2002 - „In the Halls of Awaiting"- na debutu INSOMNIUM (jak jíž název napovídá) zhmotnili sny a na dalších albech je různě interpretují. Tklivá melodie s chladnou melancholií vytvořila mustr provázející fanoušky do současnosti. V košatém vokálu je dominantní growling měnící se v teskný a zároveň v šeptající hlas. Pracuje se i s civilním zpěvem, který se v pozdějších nahrávkách projeví ve větší míře. (8,5 b.)
2004 - „Since the Day It All Came Down" - dvojka se vyznačuje agresivitou a (ne)překvapivě akustickými pasážemi, které tlačily deathmetalový kolos až do rockové progresivity. Posun rozdělil mnohé fans, avšak můj vjem jím přisoudil horní příčky metalového ranku. (9 b.)
2006 - „Above the Weeping World" - návrat k tvrdšímu a razantnímu stylu. Album s uhlazenými melodiemi bylo nápadité, chytlavé a zábavné, a to i přesto, že se nepodbízelo. Vrchol kapely, který ale nemusel být poslední, a také že nebyl. (10 b.)
2009 - „Across the Dark" - album s čistou produkcí a velmi přehlednými nástroji. Po vokální stránce přibyly dvojhlasy a více prostoru dostal civilní hlas. (8 b.)
2011 - „One for Sorrow" - krok zpět opět znamená vpřed. Temnota alba debutového a razantnost třetího byl rychlý úder na solar, který v houpavém tempu nabízel svrchní astrální tóny (9 b.)
2014 - „Shadows of the Dying Sun" - instrumentálně vyzrálé album. Uhlazené skladby mně však připadají plytké a postrádající hloubku. Ve snaze udělat něco přelomového se tak tak drží na hladině... (7,5 b.)
2016 - „Winter's Gate" - album hlavně vydařené po vokální stránce, osobité a osobní zároveň. Niilo Sevänen opět balancuje na hraně. (7,5 b.)
2019 - „Heart Like a Grave" - co se „nepodařilo" na předchozích dvou albech a bylo upozaděno, vylezlo ve zběsilé jízdě na povrch. Emoce a melancholie plynou v plném proudu a prakticky v každé skladbě cítím tlak, který nadzvedává ze židle. (9,5 b.)
Prvním poslechem „Argent Moon" nadchl, ale jak jsem se postupně vracel do historie a připomínal jsem si jednotlivá alba, tak jsem se s dalšími rotacemi přistihl, že mě sice opakovaní nevadí, což je velké plus, ale nadšení není už takové jako to prvotní. Přes znatelnou melancholickou duši se „Argent Moon" stáhl do sebe a oproti extrovertnímu „Heart like a Grave" má uzavřenou energii, která volá o pomoc. V kontextu alba silně připomínající desku „Winter’s Gate", které bylo jako jeden celek taky uzavřené, bych uvítal větší barevnost náladotvorné podzimní melancholie než jarní plískanici. Sice to vypadá, že jsem čtyřpísňové EP odpískal, ale není tomu tak.
„The Conjurer" hraje na doomovou notu. Je to jako noc po strastiplné cestě, během níž se přemítá o životě, uzavřenosti a smutku. Kytarové kudrlinky, pěkně šlapající bicí Markuse Hirvonena a obhroublý hlas Niila Sevänena vytvářejí onu souhru, která se mi u INSOMNIUM zamlouvá. Rozporuplný „The Reticent" má dominantní začátek, přičemž na povrch proplouvá zvonivá kytara a tím získává jakýsi ambientní prostorový feeling. V následném volnějším tempu s civilním zpěvem Janiho Liimatainena se vytrácí pojem o čase a melodie kolísá mezi životní strastí bojující a doufající, že následný „The Antagonist" přinese nějakou úlevu. Je to skladba bez „duše" a oba vokalisté přemítají o tom, že se nic už nezlepší a nikdo si na ně už po smrti nevzpomene. Je to tristní a teskná píseň, ale zároveň hřmotná se scénickým zakončením. Hledáním ztracené duše se zabývá tulák „The Wanderer". Ač si jej smrt nechce vzít, tak paradoxně není až tak náladotvorná a je spíše zeširoka rozkročena nesouc se ve středním tempu.
Album částečně sklouzává do vod, které by se daly nazvat progresivními a díky civilnímu zpěvu i do vod mělkých, rockových, což nemusí být zas tak na škodu. I když pro ortodoxní fanoušky, kteří znají INSOMNIUM z dob alb prvních, s temnější stránkou, byť melodickou, a agresivní razancí to může být opětovně na překážku. A jak jsem zmínil výše, již u druhého alba se objevují akustické pasáže, kterých tam bylo víc než dost a také to kapela přežila bez újmy. Nicméně osobně bych přivítal větší hrubost a z mého hodnocení výše je i patrné, že se mi razance líbí víc. Jinak zmiňovat výbornou souhru muzikantů nemá asi cenu (jako bych nosil dříví do lesa).
INSOMNIUM si drží svůj standard a jestli toto EP má být předzvěstí dalšího alba, tak žádné obavy nemám, byť alba z počátku století už asi nebudou překonána. Ale kdo ví... Některé kapely z ranku melodického death metalu nemusím, před některýma se klidně i skloním... a těmi jsou právě i INSOMNIUM, kteří umí poskládat ingredience tak dokonale (a ani nevadí, že se zdá něco povědomé, protože je to tak chtěné), že jsem pln očekávání další plnohodnotné desky.
Seznam skladeb:
- The Conjurer
- The Reticent
- The Antagonist
- The Wanderer
Čas: 23:11
Sestava:
- Niilo Sevänen - basa, zpěv
- Ville Friman - kytara
- Jani Liimatainen - kytara, zpěv
- Markus Vanhala - kytara, zpěv
- Markus Hirvonen - bicí
