Osm let uplynulo mezi vydáním čtvrtého a pátého numera magazínu Go And Kill. Neuvěřitelně dlouhá prodleva, kterou většinový autor zinu vysvětluje v úvodníku s podtitulem Číslo 5 žije. Důvody tady není třeba uvádět, každý si je snad dokáže domyslet… Ale na mě podobné obhajoby neplatí, protože razím heslo „když se chce, všechno jde“. Ondrovi (LYCANTHROPHY, SKIPLIFE) se asi úplně nechtělo, samozřejmě nějaké objektivní důvody se najdou, ale já na jeho místě bych vydal časák nadvakrát, navíc když uvádí, že v roce 2015 měl část připravenou – tak proč ji nevydal?
Proč takhle dlouhý úvod, pod jehož povrchem je asi cítit nějaká ta nespokojenost? Protože číslem se vine jeden velký problém, a to neaktuálnost. Řada článků je starých pět i víc let a při čtení je to sakra znát. V podstatě čert aby se vyznal v tom, kdy článek vznikal, ale u řady z nich je zřejmé, že se ztrácí kdesi v čase… to, co bylo v době uskutečnění rozhovorů v plánu, je už dávnou minulostí. Ondra sice uvádí, že se snažil něco aktualizovat, ale ne vždy se to povedlo. Možná mohl alespoň na konci uvést, kdy rozhovor dělal...
Gró obsahu tvoří rozhovory, zejména s grindovými kapelami, např. SUFFERING MIND, EXCRUCIATING TERROR, INSECT WARFARE nebo GODSTOMPER. Někdy se zadařilo více, to když zpovídaný nešetřil slovy (pěkně se rozpovídal Beau z INSECT WARFARE, kteří jsou už čtyři roky rozpadlí), někdy méně, to když to vzal muž na druhé straně zkrátka (což je případ nudného rozhovoru s EXCRUCIATING TERROR). Vrcholem divnosti je potom přeložený rozhovor z nějakého zahraničního blogu, navíc starý víc něž deset let (?!). Příliš čtivý není ani rozhovor s DIY vydavatelstvím Odmetnik ze Srbska.
Zahraniční zpovídané kapely v podstatě neznám a přečtení rozhovorů mě nepoňouklo, abych se jejich tvorbou zabýval. To česká scéna je jiná, líbí se mi všechny rozhovory, ať je to Žrout (LAHAR), SNĚŤ, DECULTIVATE, ZEMĚŽLUČ nebo Miro Michela. Ale opět se objevuje problém, který označuju souslovím „čas je zrádná past“, což byl tuším podtitul jedné kapitoly v knižních antologiích českých sci-fi povídek Stalo se zítra… a Návrat na planetu Zemi. Ony povídky pracovaly s časovými smyčkami, různými posuny, cestováním časem… Ondra se v tom čase taky různě motá, např. Žrout říká, že na poslední akci, na jejímž pořádání se podílel, došlo 125 platících, ale ona se konala v roce 2014! Proč nedošlo k aktualizaci, nechápu, stačilo si s tím trochu pohrát a vypadalo by to mnohem lépe. Výhra jsou SNĚŤ, ti jsou na scéně krátce, tudíž povídání je aktuální, stejně jako to s DECULTIVATE, navíc v obou případech jsou rozhovory zajímavé a čtivé. Výborné je i interview s kolektorem zinů Mirem Michelou, sympatický chlapík je pusa otevřená a napovídal toho spoustu, nejen se sběratelským zápalem, ale často i vědeckým. Podobně zamyšlení hodné jsou odpovědi Šotyho ze ZEMĚŽLUČE, další povedený článek.
Trochu se peru s reporty. V zinu je jich několik, ten nej… napsal Ondra a pojednává o strastech a slastech LYCANTHROPHY na turné s CRYPTIC VOID po USA. Report by v podstatě mohl vyjít jako samostatná kniha, v zinu zabírá 49 stran, nasázen je relativně malým knižním fontem, takže stostránkový brožovaný paperback, extra edice Go And Kill by to taky řešila. Ondra píše podrobně, navíc čtivě, takhle má tour report vypadat. RABIES a Chrup vyrazili do Indonésie, dojmy sepsal Chrup a i když je stručnější, čte se to taky fajnově, stejně jako zážitky, které napsal Mirek Phobia o tom, když FEAR OF EXTINCTION a MAKABERT FYND jezdili po Evropě. O stupeň hůře se čtou zápisky z cest NEEDFUL THINGS (hned dvoje), Otto to bere zkrátka a navíc u reportu z turné po Austrálii v roce 2011 chybí začátek, prostě z ničeho nic se vstává v Austrálii… jestli to takhle mělo být, tak nechápu.
Trochu jiná kategorie jsou scene reporty, logicky z exotických zemí (Jižní Korea a Mallorca). Dění na Mallorce popsal Txxxus a bere to encyklopedicky, sáhodlouhý výčet kapel ale možná někoho zaujme a začne se po některé chválené pídit. Jižní Korea je probrána formou rozhovoru, na otázky mapující tamní dění odpovídá pěkně podrobně muzikant z kapely MY MAN MIKE.
Pomyslným vrcholem časáku je vyčerpávající článek o historii sedmipalců zpestřený řadou monologů a rozhovorů na dané téma. Musím smeknout, pojednání i zpovědi mě bavily číst. Ondra zmiňuje i popové singly, které vycházely v osmdesátých letech (akorát nevím, jak se bude tvářit Petr Kotvald, až si přečte, že je Michal – počítám, že Ondra smíchal Kotvalda s Davidem, úsměv), i ty rockové a metalové, jenž jsem v 80. letech nakupoval, ať už se jednalo o CITRON, série Posloucháte Větrník nebo Rockmapa, bylo toho samozřejmě víc… Ondra si dal s článkem hodně práce a stejně tak muselo dát zabrat vytáhnout vzpomínky z řady protagonistů, mj. Inyho, Polyho, Bilose, Bruna atd., celkem je respondentů cca dvacet. A v článku se nepíše jen o dávné historii, ale dojde i na aktuálnější dění – DIY labely, grindcore, hardcore, punk –, které je uzavřeno rokem 1997.
Časák formátu A4 je co do objemu mega, podobný jako poslední Hluboká orba, jen o málo slabší než Trhavina č. 4. Na titulní straně i uvnitř jsou obrázky, které namaloval Švýcar Giulio, jehož příšerky jsou parádní a určitě je dobře, že má zin originální obálku, nikoliv nějakou fotku nebo „něco“ staženého z netu. Grafická úprava vnitřku je místy více, místy méně punk. Vydavatel to tak chce, je to jeho vidění zinu, takže nemá smysl vytýkat občasnou neučesanost, která ale není zběsilá. (úsměv) Řada článků je nasázena „hezky rovně“, což je mému vkusu bližší, ale při čtení mi vlastně nevadí žádná z asi deseti variant (různé fonty, velikosti písma, odlišný počet sloupců, barevné řešení podkladu bílé i černé). Co mi ale vadí docela dost, je velké množství pravopisných chyb a typografických nešvarů.
