MORTIFILIA - The Great Inferno

extreme hardcore & jazz-grind bulletin, 126 stran, A5, březen 2021, Česko

2010
2015 
2021
2028?
Na této posloupnosti není nic nepochopitelného, kromě otazníku, který do ní evidentně nezapadá. Na druhou stranu má logiku. Jestliže čísla 2010, 2015, 2021 uvádějí roky vydání tří Napalmanachů, čtvrté (2028) je predikcí toho, co by mohlo (matematicky mělo) následovat – čtvrté číslo v roce mých šedesátých narozenin. Zní to strašně, myslím ten věk, ale zároveň to zní strašně směrem k tvůrcům zinu, který vychází jednou za uherský rok. 

Skulda, který za Napalmanachem stojí, raději v úvodníku důvody šestileté prodlevy nekomentuje, uvádí spíše to, co mohlo v zinu být a není, třeba rozhovor s čínskou kapelou z (dnes veleznámého, v čase odeslání dotazů úplně neznámého) Wu-hanu, která ale neráčila odpovědět na zaslané otázky. Další chystané články padly z vůle vydavatele, protože se o uvažovaných tématech psalo jinde a ostravský extrémista raději hledal jiné výzvy.

Ty největší jsou dvě – historická sonda zabývající se tygry lidožrouty během Vietnamské války a sypačky s klávesami, což je článek o grindových kapelách, které používaly (používají) klávesy. Hned u prvního článku zarazí název, Panthera Tigris Corbetti vs. Industrial Military Komplex. Ono na něm není nic divného, tedy na této verzi, horší je, že zatímco v obsahu je uvedený správně, nadpis u článku je blbě – místo panthera jen panther, což naznačuje úroveň pravopisu v celém časopisu. Ačkoliv se o korektury a jazykové úpravy postaralo trio pomocníků, výsledek je všelijaký. Nejmarkantnější je to v psaní čárek, kde nepanuje řád, ale chaos, střední rod dostává taky na frak, uvozovky se střídají české s americkými, objevuje se spousta překlepů, ale naštěstí se neobjevují větší zvěrstva typu záměna y/i. Chápu, že to řada lidí neřeší, nevidí, ale mě to při čtení ruší. Na druhou stranu musím Skuldu pochválit za stylistickou obratnost a nekonečný proud vtipných přirovnání – každou chvíli je něco „jako xyz“ a vždy je to trefné. Ale abych se vrátil k článkům – tygři zaujali, klávesový grind po obsahové stránce taky, i jsem si nějaké ukázky poslechl, ale není to hudba pro mě.

Nejlepší články jsou zařazeny na konci zinu – jde o tři reporty z turné, v jejichž psaní je Skulda mistr nad mistry. Barvitě a atraktivně dokáže popsat japonskou anabázi, která si o to logicky říká, i evropské cestování, vždy vytáhne z rukávu vtipnou historku, nešetří slovy na adresu kapel, se kterými „jeho“ kapely tu či tam vystupovaly, přidává nějaké zeměpisné zajímavosti, přesně tak to má vypadat. Logicky to u mě vyhrál popis tourování MASSOLY, ke které se na turné Skulda připojil, po Japonsku, ale další dva se taky čtou jedna báseň.

V Napamanachu samozřejmě nechybí klasické zinařské kategorie, jako jsou anketa, rozhovory a recenze. Anketa nazvaná Nejbizarnější HC/punk koncertní místa je dobrý nápad a z odpovědí cca 15 oslovených je zřejmé, že hrát se dá opravdu všude: v psychiatrické léčebně, na záchodě, v kasinu nebo v domě, který patří švédské asociaci abstinentů. (úsměv) 

Rozhovorů je v zinu pět. Tři velmi dobré: s kapelami HUMMINGBIRD OF DEATH a ONA SNOP a se slovenským noiserem Ondreyem, který kromě tvorby hluku vydává (vydával?) fanzin Zintaer. Tito respondenti nejsou skoupí na slovo a hlavně Ondrey si odpovědi vyloženě užívá. Protipólem je stručný způsob vyjadřování SEVEN MINUTES OF NAUSEA, což je samozřejmě velké jméno, ale rozhovor je sotva průměrný, navíc se na odpovědi čekalo více než deset let (ano, rozhovor měl být v prvním čísle Napalmanachu). Exotiku reprezentuje moldavský nadšenec provozující grindový YouTube kanál, což je jistě téma zajímavé, ale myslím, že z něj šlo vytřískat víc než dvě strany. 

Recenze mě neoslovily v předchozím čísle, neoslovují mě ani tentokrát. A opět musím zdůraznit, že je to v první řadě tím, že neznám skoro žádné kapely, o kterých se píše (samozřejmě se najdou výjimky typu GRIDE, SIDETRACKED, MASSOLA), v druhé řadě pak fakt, že v recenzích nepanuje řád (kromě toho, že jsou podle abecedy). Míchají se novější nahrávky s prastarými, navíc u nich není uveden rok vydání, takže takový guláš z toho, co navařili Skulda, Iny (starší věci, které ho zaujaly s odstupem času) a Ondrey (noise záležitosti).

Ze zbývajících čtyř článků mou pozornost upoutala historie výroby kytar v zemích bývalého Sovětského svazu. Nejsem znalcem technikálií, ale oceňuji, jak je článek napsaný a jakou muselo dát práci splašit všechny informace. Z článku jsem si odnesl základní poznatek – na sovětské kytary se nedalo hrát. (úsměv) Další dvě pojednání jsem asi nepochopil, nebo nechtěl pochopit, nebo nevím, asi se to dá shrnout tak, že mě témata neoslovují a že jsem měl problém je číst, i kvůli formě, jakou jsou podána – jde o zamyšlení Wilhelma Grasslicha (O porno/gore-grindu, močení, stereotypech, empowermentu a vlastním písečku) a Blanky (Když jsem uvažovala). Chápu, že si témata (v Blančině případě fenomén Me Too) své čtenáře najdou, mě ale zajímá v první řadě muzika, takže je mi milejší přehled aktualit z experimental fastcore & jazz-grind scény, který určitě fanoušky uvedených ujetostí potěší tipy na další ujetosti. 

Třetí Napalmanach je sice určený hlavně fanouškům extrémního HC a jazz-grindu, ale řada článků určitě zaujme hudební fanoušky napříč undergroundem. Potěší i přehledná grafika, proti dvojce nárůst počtu stran (ze 104 na 126), vazba se hřbetem (minule „sešívačka“) a růžová obálka s trojicí jednorožců a chudáků medvídků.

copywrong@seznam.cz


 


Zveřejněno: 10. 05. 2021
Přečteno:
555 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář