Na srazu s naším redakčním guru Johanem ve stínu komínu strakonické teplárny jsem nafasoval mj. kolečko s nahrávkou mohelnických RESPECT vyznávajících metal z dob, kdy, řečeno s nadsázkou, člověk vzpřímený objevil volské jho. Kapela pro mě neznámá jako padlý vojín od Slivice byla hozenou rukavicí, kterou se pokusím zvednout, popř. překročit, přestože retrospektiva kulturních domů, víkendových tanečních zábav v přilehlém i vzdáleném okolí a jejich génius loci již zdaleka nemá takovou hřejivou sílu bezstarostného mládí.
Pokud jsem chtěl, nebo lépe řečeno potřeboval najít pár odpichových informací o kapele a dění kolem, tvrdě jsem narazil. Za vším stojí z pohledu orientace v nekonečnu internetového prostoru nevhodně zvolený název skupiny. Po zadání názvu do vyhledávače (s pomocnou berličkou „kapela, band, group“) na mě vypadly různé neziskovky, korporáty, nabídka hromadného sexu a jiné zbytečnosti. Takže jen stručně: kapela přes porodní kontrakce ohledně hledání vhodného názvu vznikla v lednu 2018, ale první cesta do zkušebny vedla až na sklonku téhož roku; další info v krátkém rozhovoru.
Letmý pohled na obal, jemuž vládne obraz vulkánu chrlící žhavou magmu s mumifikovanou lebkou, jejíž metlácká deka je tvořena sopečným dýmem (uff), vyvolává rozpaky. Logo typograficky i fontem podobné Pařízkovu CITRONU, uvnitř české a hlavně čitelné texty, což by mělo být samozřejmostí, ale bohužel tomu tak ne vždycky bývá, plus uvedené veškeré informace o albu, studiu, fotka kapely na zadní straně digipaku, takže jakýpak copak.
Nejdůležitější je přirozeně muzika samotná. Povídání o albu „Spící kámen“ nezabere mnoho času, jednak z důvodu obsahu pouhých čtyř skladeb, což snižuje relaci cena (150 Kč) / výkon, druhak atmosférou a náladou nahrávky.
Výbuchy, řinčení kulometných pásů, palba jako ze střílečky z beta verze Medal of Honor v kontextu introdukce úvodní „Poslední výstřel“. Jakous takous chytlavou červenou nitkou je protkaná tropickou nocí znavená „Půlnoc v oáze“, bez jakéhokoliv předělu vyrukuje titulní „Spící kámen“. Pravidlem bývá, že titulka má největší předpoklady obstát u zhýčkaného příznivce čehokoliv. V tomto případě zůstalo u přání otce myšlenky. Závěrečná „Rock´n´roll Heroes“ s ambicí motorkářské hymny startuje odpichem čtyřtaktního stroje vyšší kubatury, kterou kdysi v 90. letech osedlal Joey DeMaio se svými MANOWAR. Oslava svobody motorkářského životního stylu je dost možná nejtvrdší kousek.
Skladby se rozjíždějí nevýrazným hoblováním, toporným rytmem, avšak záchrana vymanit se zápletkou nepřichází. Udělat si obrázek o instrumentální vyspělosti kytaristů, včetně basy, je velice obtížné (nebo zároveň jednoduché), z důvodu, že de facto omílají dokola pořád to samé. Bicí se spokojí s obyčejným držením rytmu bez tendencí a chuti demonstrovat sílu, rozšafnost a rozvinout potenciál rytmického článku kapely. Naprostá absence skloubení melodiky s tvrdostí a ruku v ruce s rychlostí.
RESPECT nejsou nijak nápaditou kapelou a jejich muzika na pomezí heavy metalu a hard rocku tu byla... no ať nežeru, už před čtyřiceti lety. Nebudu trajdat kolem horké lávy, těžko pohledat pasáž zvyšující pozornost nekonvenční sluchovou mucholapkou, emocí, výraznějším nápadem. Nepochybuji o tom, že se dvěma „elektrikami“ se dá udělat daleko větší rotyka, o přítomnosti basy se dozvídám pouze z obalu. Tady bych prozradil, že autorem hudby je basák Míra Čep. Co kapelu nejvíce sráží a mě osobně irituje, je chrchlavě kloktací vokál Mary Bunčeka, k tomu všemu vytažený hodně dopředu, čímž pasuje kolegy muzikanty do role sekundantů. Barvou, intonací a koneckonců neohebností by lépe vyzněl v bluesrockovém shoutingu. Ani po nespočtu posleších ne a ne se vyloupnout nějaký hit, nápady zůstávají na půli cesty, našlápnutý kytarový riff vyšumí s rozpačitým refrénem. To je jeden z důvodů, proč mě album nenadchlo, resp. vůbec nebavilo. Kolem a dolem nuda jako když pozorujete schnoucí obraz, nic se neděje. Zastřený zvuk, upozaděné až zazděné kytary, jako by vázla komunikace se zvukařem při finálním masteringu.
Mám pocit, že se RESPECT nemohli rozhodnout, jestli budou tvrdí jako ICED EARTH, nebo melodičtí a rozesmátí jako HAMMERFALL. Tuhle a podobné kapely musí mít buď člověk rád takové, jaké jsou (protože jiné nikdy nebudou a bylo by absurdní, aby se měnily), nebo se jim prostě bez lítosti obloukem vyhnout. Bez skrupulí se řadím do druhé skupiny, výše zmíněnou rukavici s klidným svědomím nechávám za sebou.
Seznam skladeb:
- Poslední výstřel
- Půlnoc v oáze
- Spící kámen
- Rock´n´roll Heroes
Čas: 21:01
Sestava:
- Mara Bunček - zpěv
- Míra Čep - basa
- Marťa Půr - kytara
- Pavel Nepor - kytara
- Aleš Rozsypal - bicí
