PUSTINA

S Martinem aka Spacoshem a Honzou aka Insomnicem o novém albu ELBE „Eschatology“.

Ahoj Martine a Honzo. Od prvotiny „Sudety“ uběhly dvě léta a ELBE přichází s druhým albem. Nutno podotknout, že se v seskupení odehrálo nemálo změn a nejeden fanoušek debutu bude vývojem překvapený. Kdy a jak se vlastně přihodilo, že se z projektu dvou kamarádů vyklubala regulérní kapela?

Martin: Ahoj Lukáši, co se týká tohoto „přerodu“ uvnitř ELBE, dá se říci, že se to postupně vyklubalo jakýmsi přirozeným vývojem. Přišlo nám se Standou prostě přínosnější a taky zábavnější zahrnout do celého dění i ostatní členy, kteří s námi hráli původně jen na živo. Neseparovat ELBE na projekt a live band, ale dát tomu prostě model klasické kapely. Navíc z nás začaly padat nové songy, kde jsme už předem počítali (po domluvě s Insomnicem), že v nich bude zpěv. Přesnější průběh tohoto vývoje v rámci zpěvu by asi lépe dokázal popsat právě Insomnic.
Co se týká skládání muziky, tak je fakt, že tam se nic moc nemění, hudbu tvoříme nadále já se Standou, ale celkový vklad ostatních je nepřehlédnutelný. Ať už jde o tvorbu vokálních linek, textů a témat v nich, což vždy vzejde od Insomnica, tak vkladů od ostatních členů, které nemusí být nutně jen hudební. Ta energie toho, když je do celé věci aktivně zapojena celá kapela, je prostě znát.

Honzo, tvůj hlas jsme měli možnost slyšet už na „Sudetách“, i když v podstatně menší míře než nyní, bylo už tenkrát rozhodnuto, že na dalším albu dostaneš mnohem větší prostor?

Honza: Už při nahrávání „I vítr je tu jiný“ Standa nahazoval udici, že další desku uděláme s vokály. Ta idea se vlastně rodila asi už kolem našeho tour Svlékni Tmu 2018 (SOMNUS AETERNUS, DYING PASSION a HEIDEN). Standovi se tehdy líbil můj hlas, a tak se rozhodl, že určitě budu umět i zpívat (nadsázka, i když ne moc velká) a že bychom spolu měli něco udělat. Když ta nabídka s „Větrem“ a pak s druhou deskou přišla, tak jsem sice váhal, ale chtěl jsem to zkusit. Standy i Martina si jako muzikantů i lidsky ohromně cením, tak jsem takovou příležitost nemohl odmítnout přesto, že moc zpívat neumím. Rozhodnuté tehdy moc nebylo. Chtěli jsme původně udělat spíš jen EP a ačkoliv ke mně hudba instrumentálně okamžitě promlouvala, tak jsem byl otevřený i tomu udělat jen pár zpívaných singlů a nechat klukům prostor vyřádit se čistě instrumentálně tak jako na první desce. Pořád jsem říkal, že uvidíme apod., ale hlavně Standa byl neodbytný a s každou další písničkou se situace vyvíjela, až to k mému vděku skončilo celou deskou. Nutno říct, že jsme si jako parta všichni krásně sedli a společná setkání jsou čím dál větší zábava!

To ti rád věřím. Ohledně tvého zpěvu, zbytečná skromnost! Co by mne zajímalo, je způsob, kterým vymýšlíš zpěvy do písní. Máš už při psaní textů jasno, která sloka bude čistým hlasem, kde použiješ growling, jaké slovo vykřikneš, zašeptáš?

Honza: Haha, díky. Já ale vážně nejsem vyzrálý zpěvák, falešnou skromnost taky nemám rád. Co se týče vymýšlení linky, v podstatě se vždycky snažím podpořit náladu, kterou ta písnička má už instrumentálně. Mám to štěstí, že jsem skoro vždy pracoval s muzikanty, kteří mě silně inspirovali na první dobrou a právě to, kdy by měl být čistý zpěv a jaký, kde křik apod., mě napadá samo. Vždycky se snažím zazpívat tak, jak to podle mě do té písničky patří z perspektivy posluchače. Často i v případech, kdy danou polohu neumím a musím se ji teprve naučit – tohle mě na tom hrozně baví. Je to vlastně hra. A podobně je to i s texty. Martin i Standa jsou oba v jádru takoví srdcoví introverti podobně jako já, a tak si docela vzájemně posíláme přihrávky. Texty a zpěv vlastně vymýšlím většinou zároveň. Občas si třeba pomůžu částí nějaké básně, co už jsem napsal dříve. Ale většinou je to kombinace inspirace z instrumentální části písničky spolu s mými emocemi, zkušenostmi a bolestmi. Všechno tak nějak plyne a často jsem výsledkem sám překvapený a až s odstupem dokážu připustit, že se to povedlo. Je to zkrátka o mezilidském porozumění vznikajícím nejen ve studiu a zkušebně, ale i u piva, při výletech apod. Hudba je ostatně podle mě dokonalý jazyk pro věci hluboké. (úsměv)

Vyráželi jste i tentokrát na vybraná místa k načerpání inspirace? Jsou i na novince zhudebněné výlety z lesů a hájů?

Martin: Do přírody vyrážíme (tedy alespoň já) průběžně a nikoliv jen kvůli načerpání hudební inspirace, ale také kvůli načerpání energie a vyčištění hlavy od všedních starostí. Poslední roky se vůbec můj vztah k přírodě jaksi prohloubil, mám pocit, že ji vnímám nějak intenzivněji. Stromy (a vůbec veškerou faunu a floru) vnímám jako živé bytosti, se kterýma se dá svým způsobem komunikovat a když přijdu na svá oblíbená místa v přírodě, mám dojem, že se jedná (v dnešní době rychlých změn a řekněme i určité nejistoty) o takovou konstantu, která je „za všech dob“ vlastně stejná. Přijdeš na ten palouček a ty krásný duby si tam stále rostou a všude kolem je krásnej klid. (úsměv) V přírodě prostě na shon zapomeneš, tam si to jede podle svýho vyššího řádu. Člověka to vrací ke své podstatě.
Tohle všechno se tedy asi nějak podprahově na hudbě, kterou dělám, projevuje, ale není to nic cíleného. Je fakt, že na „Sudetech“ byly tracky, které byly ovlivněny konkrétními místy v Jeseníkách, u druhého alba je to v rámci hudby spíše takto nepřímo, řekl bych.

Dobrá, přejděme k záležitostem čistě praktickým. Do jakého studia jste zamířili písně nahrát? Jaké postupy při práci ve studiu volíte, jde o záznam jednotlivých nástrojů a zpěvu zvlášť, nebo si to dáváte „naostro“ jako na koncertě? Dělá se to vlastně ještě dnes?

Martin: Začal bych ještě u fáze, která samotnému nahrávání předchází. Tou je vytvoření dema pro daný song konkrétním autorem (tedy mnou nebo Standou) přímo během procesu vzniku. Skládáme oba, většinou tak, že každý si složí v podstatě celý song, ale stává se, že ten druhý do toho třeba přispěje nějakou doplňující linkou (kytara, hammondy, žestě, externí zvuky), nebo jen prostě feedbackem.
A teď k nahrávání. Prvně jdeme do studia natočit bubny. Studio Svárov, kde jsme točili „Sudety“ i „Eschatology“, je pro tento účel výborné.
Nahrané stopy bubnů si pak beru k sobě domů do svého domácího studia, kde probíhá většina dalších prací.
Nejprve stopy živých bubnů vložím do původního dema a zamutuju automatické bicí. (úsměv)
Následně – vlastně už jakožto počáteční fáze mixu – posuzuji, zda jsou všechny stopy použitelné, jestli se s nimi dá dále pracovat a pokud se mi něco nezdá, doporučím případné přehrání a výměnu.
Většina náběrů se však často použije z původního dema. Např. kytary se přetáčely jen do „To The Mountains“ (v šumperském Black Chamber studiu).
Dále pak u mě točíme zpěvy (výjimkou je „The After“, kde jsme nakonec použili Insomnicem u něj doma nahrané growly, zněly prostě spontánněji).
Basák mezitím doma ve svém domácím studiu nahraje své party, které mi pošle a já je vložím do projektu (toto však u „Eschatology“ neplatilo pro mé songy, kde zůstala moje basa). Následně probíhá celková finalizace a jakási post produkce celého songu ruku v ruce spolu s mixem, který pak průběžně zasílám ostatním členům pro případný feedback. Takový způsob práce samozřejmě generuje i to, že se někdy můžeme na některé pasáži zastavit tak, že až třicátá verze je ta pravá. (úsměv)
Nakonec ještě nesmím opomenout závěrečný mastering, který většinou svěřím povolanějším, v případě „Eschatology“ to byl Amák Golden ze studia Golden Hive.
Z výše uvedeného je tedy patrné, že rozhodně netočíme „dohromady“, ale pěkně každý zvlášť. Způsob, kdy kapela nahrává dohromady, má ale také cosi do sebe, nicméně není to v ELBE náš způsob práce. Nahrávání kapely „všichni dohromady, nebo alespoň rytmika“ se obecně stále využívá, ale podle mě se to více hodí pro dřevnější styly jako třeba blues nebo jazz, případně improvizovaná hudba, kde si „postupné nahrávání“ ani nedokážu představit, ta muzika je tady přímo založená na jakési vnitřní komunikaci všech zúčastněných přímo během hry.

Jak máš Honzo rád studiovou práci ty? Potřebuješ nad sebou dozor, který ti řekne, tady pomaleji, tady důraz na poslední slabiku atd., nebo to dáváš pocitově a nějakou tu chybku neřešíš? Je nahrávání s ELBE jiné, než jsi byl doteď zvyklý?

Honza: Na rovinu moc ne. Ale to platí pouze, pokud se bavíme o klasickém scénáři, kdy běží hodinová sazba a člověk musí do studia přijít dokonale připravený a už to „jenom nahrát“. Díky Martinovi nahrávání s ELBE probíhá jinak. Abych to ještě uvedl do kontextu, tak jsem zvyklý nahrávat sám doma, což mě moc nebaví, protože si musím všechno řešit sám a nemám bezprostřední zpětnou vazbu. Vokály nahrávám v Martinově home studiu při jeho režii, Martin za přítomnosti Standy. Tohle přináší mnohem větší svobodu než klasické studio – můžeme na jednom songu dělat tak dlouho, než to bude dobré. Díky Martinově režii a vedení jsem se za dobu nahrávání „Eschatology“ i singlu ze „Sudet“ významně technicky i pěvecky posunul. Co se týče frázování, tak to si vymýšlím sám, ale je k nezaplacení mít vedle sebe zkušeného sound engineera, co mi řekne, když si něčeho nevšimnu, anebo když do něčeho nedám všechno. Protože já neumím moc mixovat, jsem trémař a nedokážu si představit, jestli se můj nápad neztratí třeba díky kompresi. Hlavně díky nahrávání s Martinem jsem si uvědomil, že vzhledem ke své pěvecké nezkušenosti nemůžu aspirovat na technicky náročný zpěv, ale měl bych jednoduše prodávat to, co už mám – emoce, barvu hlasu a výraz. Výsledkem tohoto posunu jsou hlavně „Jizvy“ a „Looking Back“. A paradoxně díky tomu už nejsem neustále napjatý a vynervený z toho, že intonuju nepřesně. Nervozita jde totiž slyšet vždycky.
Díky tomu se mi snad začíná dařit přenést do zpěvu autenticitu, emoce a uvěřitelným způsobem zprostředkovat myšlenku a text, o kterých je můj příspěvek k desce především. Chyby samozřejmě dělám a snažím se je napravit tak, jak jen dokážu. Když potom slyším některá pěvecká „esa“, jak ze zásady nahrávají na první take a už se k tomu nevrací, tak se tomu musím smát. Takhle k nahrávání přistupuje jenom člověk pohlcený svým egem, kterému je jedno, jestli na nahrávku ze sebe dostane to nejlepší, co dokáže.

Rád bych „Eschatology“ podrobil důkladnému průzkumu. Martin jako spoluautor hudby poodhalí instrumentální stranu každé písně a Honza nás v roli průvodce zasvětí do tajů svých textů…

„The Terminal Summit”:
Martin: Jako první byl na světě ten úvodní riff, u kterého prvotní myšlenka pro mě byla nakroutit kytaru a basu tak, aby z toho lezla taková bahnitá, špinavá sludge nálada. Basy jsou tu dvě, jedna úplně brutálně nafuzzovaná a druhá snad přes nějaký syntetizér. Postupně to ale začlo dostávat takový rituální nádech, jak se do toho vložily ty pasáže hypnoticky odklepávané přechodem bubnů. Ve studiu jsme do toho ještě nahráli pravý šamanský buben, jehož jsem vlastníkem.
Standa pak dodal zlé psychedelické Ebow do prostřední pasáže a žestě do závěrečné části skladby. Zároveň se skvělými zpěvovými party, které to dle mého názoru perfektně posunuly, se snad dá mluvit o funkčním otevíráku celého alba.
Honza: Na desce je semínko konceptu – časem opuštěné. Původně mělo jít o pouť do hor za sebepoznáním. Poutník se během ní měl vyrovnávat s různými částmi svého života v závislosti na tom, čím zrovna procházel – bouře, podzimní barvy, mlžná inverze a v tomto případě dobytí posledního vrcholu, na kterém odevzdá svůj život. „The Terminal Summit“ vystihuje sám o sobě verš: „Došel jsem tak daleko, jsem tak vyčerpán, ztratil jsem svůj smysl, ale navzdory bolesti půjdu dál, dokud ze mě nezbyde jen odhodlání – čistá vůle“. Přeneseně jde o vítězství ducha nad tělem. O to, že každé utrpení stojí za to, pokud člověk vydrží a promění tu energii v něco ušlechtilého.

„Looking Back”:
Martin: Standova píseň, která dle jeho slov vznikla v průběhu testování jeho nové kytarové krabičky (Neunaber Immerse Reverberator Mk II).
Všechny ty zabarvené dlouhé dozvuky, slyšitelné např. už v úvodu písně, pochází z tohoto efektu, tedy žádný plugin. Píseň vznikla až po tvrdších a doomovějších písních jako „To The Mountains“, „Emperor Of Storms“, „Valleys Full Of Milk“, „The Terminal Summit“ a přinesla opět postrockovější závan do celé kolekce písní. Taky hodně sedla Insomnicovi a dohromady s výborným textem tvoří snad nejjemnější song na albu, na který vznikl i klip vsazený do exteriéru jesenických hor a míst zaniklé osady Elbe. Píseň postupně graduje a závěrečná natlakovaná pasáž se screamem posunuje celé vyznění do zcela jiné intenzity.
Honza: Tady asi text taky mluví sám za sebe. V průběhu vymýšlení celé desky jsem zažil hodně. A na začátku byla jedna z největších bolestí, co jsem zažil. Po deseti letech se mi zhroutila představa o osobním a rodinném životě a nezbylo z ní vůbec nic. „Looking Back“ je ohlédnutí za tím ubíjejícím hororem z pohledu člověka, kterého to už v každodenním životě nebolí. I to si ale vybralo svou daň. Je to tak trochu nářek nad tvrdostí dospívání a taky rozloučení se svým naivnějším já, které jsem ale měl rád. Což je podle mě docela univerzální zkušenost, kterou řada z nás zná.

„Follow The North Star”:
Martin: Můj song, do první poloviny v takovém jakoby „SABATOVSKÉM“ valivém tempu. Od druhé poloviny však přichází změna a zde se přiznám, že jsem se dost nechal ovlivnit mými oblíbenými TYPE O NEGATIVE. Kytarový zvuk á la TON jsem měl vyladěn již od songu „Jizvy“, který je služebně starší, takže tohle místo je taková malá pocta mým oblíbencům.
Počítal jsem samozřejmě tak nějak s tím, že v celkovém kontextu to snad nikdo za kopírku považovat nebude, tak proč to nezkusit. Třeba to nakonec ani nikdo nepozná. (úsměv)
Honza: „Follow the North Star“ je naděje. Je to Martinova písnička, která ve mně od první chvíle, kdy jsem její zárodek slyšel, vzbudila představu, že tohle bude o hvězdách a o naději. O tom, že i když je svět šílené místo plné bezpráví a bolesti, ve kterém člověk často neví, kde je nahoře a kde dole, tak stačí jít za Polárkou. Za jedinou hvězdou, která na obzoru zůstává na stejném místě a díky které více než tisíc let mořeplavci nachází cestu domů. Takových jistot v životě moc není. Samozřejmě je to alegorie. Na to, že má smysl věřit v to, že všechno dobře dopadne. Ne proto, že by to tak vždy bylo. Ale proto, že prostě není lepší naděje, lepších vyhlídek. Nic jiného nepomůže překročit další horizont, další překážku, která před člověkem stojí. Každý si takovou Polárku může sám pro sebe najít. Pro někoho je to náboženství, pro jiného víra v sama sebe. Ale ten vnitřní kompas každého z nás musí někam ukazovat a je důležité naučit se tu referenci rozpoznat, abychom trefili domů. I když třeba zatím nevíme, kde nebo co ten domov je.

„To The Mountains”:
Martin: Skladba vznikla jako úplně první, jako první vlaštovka budoucího alba. Standa se zde evidentně otevřel svému doomovému a postmetalovému cítění, které v něm do té doby doutnalo a chtělo ven. Je to hypnotická skladba s dlouhou stopáží a textem, který do ní padne jak ušitý na míru.
Co se týká nahrávání, tak to, že vznikla jako první, neznamenalo, že bude taky první zfinalizovaná a zmixovaná. Úpravy a výměnu kytar jsme u ní nakonec prováděli jako u jedné z posledních.
Honza: Tohle je první písnička, kterou jsme se Standou dodělali. Tohle je prostě oslava hor a nekonečné inspirace, kterou v nich jde najít. Text je inspirovaný i zkušenostmi, kdy jsem se v horách vyčerpaný ztratil v mlze, měl jsem strach a najednou jsem jenom slyšel zvonky na krcích ovcí a věděl jsem, že to dobře skončí. Obdiv a respekt k surovosti a nepředvídatelnosti horského počasí a stejně tak k rostlinám, stromům a lidem, kteří takovým podmínkám čelí. Je to písnička o hledání moudrosti a sebepoznání v přírodě a moje vyznání lásky Jeseníkům i horské krajině vůbec. A paradoxně musím uznat, že ač první, tak pro mě je tahle písnička z desky vůbec nejtěžší na nahrávání i přednes.

„Valleys Full Of Milk”:
Martin: Opět Standova skladba, která vznikla v těsném závěsu po „To The Mountains“ a hudebně je trochu z podobného ranku.
Ta prostřední hypnotická ambientní pasáž během procesu finálního mixu doznala tolik podob, úprav a změn zvuků, že finální verze byla asi třicátá třetí, kdy už to bylo konečně to správné „valleys full of milk“. (úsměv)
Píseň má silnou atmosféru, poplatnou svému názvu. Při poslechu často prostě jen zavřu oči a představuju si, jak sedím někde na horách a sleduju zamlžené „údolí plné mléka“.
Honza: Jsem z vysočiny a jednou jsem u kamarádů v Lipnici nad Sázavou na Nový rok ráno na balkoně dopíjel zbytky šáňa a sledoval v naprostém ohromení nekonečný koberec mlhy, která vypadala jak mléko. Z ní vystupovaly jen vrcholky kopců a byla to dechberoucí podívaná. Potom jsem to párkrát zažil i na horách a na tyhle emotivní zážitky nikdy nezapomenu. Tohle je text, který vznikal kolem doby, kdy se rozpadli SOMNUS AETERNUS a já měl strach, že stranou výše zmíněné ztráty rodiny a lásky ztrácím i své nejlepší kamarády. Představ si, že shlížíš do údolí utopených v mlhách, víš, že ty mlhy skrývají to nejcennější, co máš – přátele a blízké. Všichni žijete v tu chvíli úplně jinou realitu. Ale nakonec je tam taky naděje. I když jsme všichni v tu chvíli v jiném světě, tak spolu kráčíme ruku v ruce díky citům, co k sobě chováme. A své nejlepší přátele jsem neztratil, naopak nás to svým způsobem ještě utvrdilo.

„The Emperor Of Storms”:
Martin: Vznikla po „Valleys Full Of Milk“ a je vlastně poslední z období, kdy vzniklo i „To The Mountains“ a „Valleys Full Of Milk“.
Energická píseň s dle mého názoru asi nejzlejším momentem na albu, kterým je prostřední atmosferická pasáž s množstvím delayových, chladných kytarových Ebow.
Píseň má opět silný, až (post)metalový feel, Standa to zde rozhodně nešetřil.
Honza: Některé ze Standových nápadů mi tady připomínaly Ihsahna (proto EMPEROR, haha). Zároveň jde asi o nejtvrdší song. Shodou okolností jsem se dozvěděl o vzácném fenoménu, kdy se blýská během sněhové bouře a ta představa mi učarovala. Tento text je o pokoře před brutální divokostí hor. O chvílích, kdy i v životě nezbývá než pokleknout před něčím, co je mocnější a větší než člověk, složit oběť a doufat v milosrdenství.

„Jizvy”:
Martin: Tady dělá hodně ten český zpěv a text od Insomnica. Slyšel jsem dokonce názor od jedné nejmenované osoby, že mu to zní jako doomoví PRIESSNITZ, čemuž se vůbec nebráním.
Do druhé poloviny jsem vložil podobný element jako u „Follow The North Star“ – a to onu přiznanou inspiraci TYPE O NEGATIVE.
Ani nevím, jak mne to tehdy napadlo, snad že jsem v těch úvodních riffech zaslechl nějaké nepřímé záblesky, jal jsem se to tedy posunout ještě o něco dále. (úsměv)
Celý večer jsem studoval kytarové nastavení, které používá Kenny Hickey a pak to implantoval do tohoto tracku. (úsměv) Jedinečná možnost vzdát lehký hold svým dávným hrdinům z TON. V žádné jiné kapele, ve které jsem dosud hrál, se tohle nedalo aplikovat (a pravda, ani mne to nenapadlo).
A opět – počítal jsem s tím, že v celkovém kontextu to nikdo za kopírku považovat nebude, pokud to tedy vůbec někdo pozná, tak proč ne? (úsměv)
Honza: „Jizvy“ jsou částečně báseň, kterou jsem kdysi napsal o takovém svém citovém schizmatu, o kterém jsem věděl, že dopadne ze všech nejhůř pro mě. Chtěl jsem udělat jeden song česky stejně jako na předchozí desce a chtěl jsem, aby byl o lásce a bolel. Je to sbírka pro mě silných intimních momentů v dobrém i ve zlém. Žeru mimochodem ten Martinův mezihrový TON kontrapunkt, bez kterého by to byl ufňukaný song!
Zároveň je to metafora, jejímž předobrazem není žádný konkrétní člověk. Jde o dialog s láskou. Ne s láskou jako s pocitem, ale s láskou jako s entitou, kterou si v sobě každý z nás nosí a která se dokáže občas chovat autonomně a převzít kontrolu. Díky ní dokážeme zahodit všechno. A to není úplně fér, člověk toho může s odstupem litovat, ale taky je to velice cenná zkušenost. Tudíž jde o takové trochu zúčtování, které bych vší té své lásce řekl, pokud by seděla naproti mně u stolu. Nikdy bych se jí nevzdal, ale taky bych jí řekl pár peprných slov. Jizvy zůstanou a je to tak dobře. (úsměv)

„The After”:
Martin: Skvělý závěr hlavní části alba (závěrečný ambientní „Slumber“ je takový bonus pro ty, co zůstávají až do konce).
Je to opět Standova píseň, linoucí se celou stopáž okolo jednoho hlavního hypnotického motivu, který se neustále rozvíjí, v pravou chvíli se krátce vrátí, aby se postupně přetavil v další linie a úrovně skladby.
V jistém smyslu mi to připomíná řeku linoucí se svým korytem, postupně nabírající na šíři, síle, protékající různými peřejemi a někdy i nebezpečnými úseky. Nebo jakousi životní cestu? Na konci možná dojdem k troše poznání, moudrosti, pokud se nenecháme zastavit prvními překážkami a hlavně pokud jsme tomu nakloněni.
Honza: „The After“ je velkolepé rozloučení. Už od svých náctiletých let mě hodně inspirují dálnovýchodní filozofie. Tady končí příběh našeho poutníka. Kdy zdolal poslední vrchol za cenu svých posledních zbývajících sil. Kdy své tělo v naprostém smíření nabízí supům při nebeském pohřbu. A kdy osud jeho posmrtného života záleží na posledních myšlenkách, které mu projdou hlavou před smrtí. Kdy by se měl vzdát přízemních pudů a aspirovat na osvícení zenu. Ale místo toho si uvědomí, že i když to většinou spíš bolelo a vzdává se tím „ráje“, tak to nejvznešenější, co poznal, je právě láska. A právě tu si vybere jako poslední věc, na kterou bude myslet před koncem a která z něj už navždy zůstane jako jediný odkaz. 
Stranou textu bych chtěl využít příležitost, abych poděkoval Terezce z ARCH OF HELL. Se Standou jsme chtěli udělat něco v rámci estetiky SHAPE OF DESPAIR. I pro mě to je fakt žůžo a okamžitě jsem si vzpomněl na dávné časy, kdy jsem spolu s Terkou snad kolem roku 2008 dělal vedlejší doomovější projekt AOH a i díky této spolupráci jsem věděl, že má SOD ráda (já na ně taky nedám dopustit). Terčin part sice nezabírá dlouhou stopáž, ale věděl jsem, že zrovna její éterický soprán tam prostě patří. Pro mě tu skladbu posunula o level výš. Přiznávám, že když jsem slyšel první mix, tak jsem byl hluboce dojatý. Za tu hostovačku jsem moc vděčný.

„Slumber”:
Martin: Závěrečný psychedelický, instrumentální monument, který mi místy evokuje jakýsi temný zapadlý klášter plný mnichů. Včetně jejich alikvótního zpěvu, který se občas, kdoví odkud, taky vynoří. Skladba má opět skvělou gradaci, která velmi postupně utichá až do naprostého závěru celého alba.

Vizuální podobu dostaly hned tři skladby. U „The Terminal Summit” a „Valleys Full Of Milk” šlo o lyric videa, zatímco „Looking Back” je už s vaší účastí. Vím, že jste v rámci natáčení přebývali několik dní v osadě Elba a krom pohody, zachycené ve videoklipu, zažili i chvilky dobrodružné…

Honza: Musím říct, že jsem byl k nápadu dělat klip poměrně skeptický. Většina hlavně českých klipů mi přijde tak nějak zbytečná. Bál jsem se, že jako absolutní neherci hraný klip nezvládneme. Ale musím složit hlubokou poklonu Standovi. Měl to vymyšlené tak, že jsme ani hrát nemuseli. Do jisté míry šlo o dokumentování toho, jak jsme tam skutečně žili. Je opravdu požehnání mít v kapele Standu, který je ochotný probrat se 150 záběry o objemu přes 100 GB. Jeho scénáristické a editační dovednosti jsou stále působivější a rozhodně stojí za to zhlédnout i jeho další audiovizuální tvorbu s DYING PASSION. Samozřejmě by to nešlo bez Tomáše, jeho techniky, citu pro scénu, dovedností a obětavosti. Díky těmto dvěma jsme, myslím, dokázali udělat zadarmo klip, který svými kvalitami převyšuje běžnou amatérskou tvorbu. Teď už je asi zřejmé, že veškerá původní skepse je ta tam. Z klipu jde celkem poznat, že jsme nejen spoluhráči, ale hlavně kamarádi. A prodloužený víkend strávený na Elbě nám krom klipu přinesl spoustu srandy a zážitek, jaký jen tak nezapomeneme. I díky stromu, co se mohl zlomit a spadnout na maringotku kdykoliv, ale udělal to zrovna ve chvíli, kdy jsme spali uvnitř.
Ani lyric videa by nevznikla bez Standova nadšení pro věc a těžko si obzvlášť v době zakázaných koncertů představit lepší způsob, jak upozornit na vydávanou desku a zároveň posluchače trochu uvést do toho, co děláme.

Martin: Natáčení probíhalo během dvou dnů a jelo se podle poměrně přesně daného scénáře, který dal dohromady Standa.
Máme velké štěstí, že náš dobrý kamarád Tomáš Nechanický vlastní veškerou techniku potřebnou pro natáčení (včetně drona) a je s námi ochotný toto celé absolvovat. Zároveň Standa, již má poměrně slušné zkušenosti, co se týká celého procesu – v minulosti již s Tomem točili klipy např. pro DYING PASSION.
Natáčení pro „Looking Back“ bylo vsazeno do oblasti jesenických hor a do míst zaniklé vesničky Elbe, které leží hlouběji v lesích v okolí Jindřichova poblíž Hanušovic.
Na tomto místě je dnes již pouze maringotka Standova kamaráda, který na údržbu celého místa v současné době nemá čas a tak se stalo, že to tam momentálně využívá hlavně Standa.
První den jsme jeli lanovkou na Šerák a odtud pěšky na vedlejší horu Keprník, kde jsme točili záběry, které se pak objevily během druhé sloky písně.
Počasí nám vyšlo pro náš záměr ideální a během cesty se naskytlo mnoho příležitostí pro další doplňující momentky. Navečer jsme již dorazili do Elbe, kde vznikly záběry z bongama kolem ohně a druhý den byly na pořadu momentky z „běžného života na Elbě“ a záběry na kapelu.
Musím říci, že celé natáčení jsme si dost užili a spolu zažili kupu srandy, byl to vlastně takový hodně příjemný výlet s kapelou, byť notně pracovní, kde nechyběl ani večer strávený u ohně s kytarou, opékání buřtů a další vylomeniny.
Třešničkou na dortu byla poslední noc, kdy již od předchozího večera začal notně foukat vítr až skoro na úrovni vichřice, což mělo následnou dohru v podobě spadeného stromu přímo na maringotku kolem čtvrté hodiny ranní. Což jsme nakonec zjistili až později za světla – po bujaré noci jsme si mysleli , že jde pouze o spadený žebřík a spali jsme dál. (úsměv)
Následky vichřice se však projevily i na jiných místech a polovina naší výpravy nakonec musela čekat na vysvobození místními hasiči, protože na příjezdové cestě během noci padl další, ještě mohutnější strom.
Všechny tyto zážitky a atmosféra, ve které to celé vznikalo, se myslím na výsledném klipu projevily a zdá se, že to dokážou ocenit i posluchači. Klip zatím sbírá velmi pozitivní reakce.

Naše povídání zdárně dospělo ke svému konci a já mám na vás poslední otázku. Přestože je novinka ještě horká a čínský moribundus řádí jak černá ruka, zeptám se, jak vidíte budoucnost ELBE? Jste už domluveni na spolupráci na další album?

Martin: Co se týká další spolupráce v rámci ELBE, ani mne nenapadlo, že by tomu mělo být jinak. Myslím, že právě teď vládne v kapele výborná atmosféra a já se těším na další aktivity. Teď je ale náš fokus maximálně zaměřen na vydání alba, na kterém jsme nechali kus svých životů, vložili do něj nemálo energie a které v příštích dnech teprve vyjde. Takže promo aktivity pro nás vlastně téměř začínají. Další album je až následná etapa, která se věřím, v pravý čas přihlásí o slovo.
Jinak situace kolem Covidu bohužel razantně bortí plány a aktivity téměř všem v hudební sféře a je hodně smutné to sledovat. Bude třeba velké podpory od nás všech, aby se situace postupně opět stabilizovala.
Nám to zhatilo plány už v úvodu, kdy jsme v květnu měli jet pšt koncertů jako předkapela SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY v rámci jejich turné. To jsme ještě netušili, jak moc se celá situace vyhrotí za dalších pár měsíců. Nezbývá než doufat v lepší zítřky.
Závěrem Ti Lukáši moc děkuji za příjemný pokec a poskytnutý prostor na Fobii!

Honza: Lukáši já tobě a Fobii děkuji za velkorysý prostor pro vyjádření, podporu a originální rozhovor! O další desce jsme se ještě nebavili, zatím máme pořád hodně práce s vydáním té současné. Přeci jen promovat desku bez možnosti setkávat se s fanoušky je výzva. Zároveň nepředpokládám, že bychom s kluky už nic nevytvořili, když nás to tak baví. Sám si nedokážu představit, že bychom spolu dále nepracovali.
Taky bych chtěl vyzvat nejen naše fanoušky, aby podpořili kapely, vydavatele a svoje oblíbené kluby a pořadatele. Poslouchejte beze všeho i na streamovacích službách, ale kupujte prosím nosiče od vydavatelů a kapel! Krom muziky dostanete dobrý pocit, že jste někomu pomohli, a navrch můžete vzít do ruky artefakt, na který díky tomu nezapomenete tak jako na položku v playlistu. Pro ELBE současná situace nepředstavuje existenční problém. I když zrušeného turné a vystoupení na Czech Death Festu je samozřejmě škoda. Ale na kulturní scéně smutně vládne deprese a ta vyvolává pochybnosti, jestli má vůbec cenu se o něco snažit. Můžeme na to být každý sám, a nebo, ač virtuálně, spolu. I verbální podpora teď znamená fakt hodně. Snad naše muzika pomůže vnést trochu klidu do neklidných dnů.
Ještě jednou díky a ať se ti Lukáši daří!

Moc vám oběma děkuji za rozhovor a těším se na viděnou v lepších časech. Ať se daří!

RECENZE

Bandcamp
Facebook


Zveřejněno: 08. 11. 2020
Přečteno:
351 x
Autor: Horaguru | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář