V roce 2016 vznikla v Brně nová kapela složená z části ze zkušených muzikantů, majících za sebou působení v AMON, BUER, FATALITY…, a z části z úplných nováčků. Po necelých dvou letech existence zamířili NIHILLIN do Davosu, kde nahráli tři skladby, o rok později ve studiu Sonidos dalších šest písní, načež vše vydali až letos digitálně s tím, že novější skladby jsou označeny jako řadové a starší jako bonusy, alespoň na YouTube; na Bandcampu čítá album jen šest novějších songů.
Kapely, ve kterých dříve muzikanti působili, lze označit jako oldschoolové a NIHILLIN taky nepůsobí jako modernisté. Materiál nazvaný „Sociokat“ lze označit jako old school metal, nejblíže má k blacku, ale ryzí black to není, stejně tak to není čistý death ani thrash. Jakoby někdo uvedené tři žánry nasypal do jednoho šejkru a dlouho protřepával. A protřepáním vznikl hybrid; není to tak, že by se střídaly pasáže v uvedených žánrech… prostě něco mezi všemi třemi.
Úvodní skladba stejného názvu jako kapela většinou rychle upaluje, ale nechybí ani opuštění nářezu a oddychová vsuvka zhruba uprostřed nebo pasáž vedená ve středních tempech. Což jistě není na škodu, horší je, že mi to celé přijde tlačené silou, včetně vokálu. Vokalistovi je dobře rozumět, ale jakoby se do zpěvu/řevu nutil, připomíná mi „zpěváky“ z osmdesátých let, kteří hulákali, jak jim zobák narostl, a neměli charisma ani originální výraz. Zatímco před třiceti lety to nikdo neřešil a každý řev/chrapot byl in, dnes už s podobným pojetím nikdo díru do světa neudělá. Ona neudělá díru do světa ani kapela, protože o hudbě na albu „Sociokat“ si myslím to samé. Zdánlivě muzika s tlakem, muzikanti sehraní, zvuk solidní, ale když je po čtyřiceti minutách konec, v hlavě nezůstává nic. Žádná melodie, kterou bych si uložil do paměti, žádná skladba, která by se vymykala. Při poslechu samozřejmě vnímám občasné black´n´rollové motivy, nějaké ty kytarové vyhrávky, snahu o budování jakési atmosféry (což se asi nejlépe daří ve „Vizi konce“), ale říkám si, koho taková muzika baví? Snad jedince, kteří se zakopali v čase… ale i ten old school se dá dělat mnohem zajímavěji, třeba špinavě, což tady taky není – zní to šablonovitě, instantně, včetně zvuku.
Změna nastává akorát mezi novějším a starším materiálem, zvuk u starších písní není tak moderní, což mi ve finále přijde lepší. Aspoň to má nějakou živočišnost, byť je to více hozené k tomu black´n´rollu, ale nechybí ani vyhlazovací pasáž („Sebekult“) nebo slušné melodie (úvod „Poslední cesty“).
Texty taky moc fištrónu nepobraly, v kontextu s názvem kapely je to hlavně nihilismus, smrt, alespoň v těch případech, které jsou na webu k přečtení – a ač jde o témata, jež k metalu neodmyslitelně patří, v podání NIHILLIN jde o jednoduché rýmovačky.
Resumé je asi z předchozích řádků jasné – kapela je sehraná, zpěvu je rozumět, ale to je tak všechno, co si při vyslovení jejího názvu vybavím. A to je sakra málo.
Seznam skladeb:
- Nihillin
- Cold Bitch
- Až přijde tvůj čas
- Démon z Transilvanie
- Jako oheň a led
- Vize konce
- Black and Roll nenávisti
- Sebekult
- Poslední cesta
Čas: 39:04
Sestava:
- Tomáš „Gulage“ Cigánek – bicí
- Ondřej „1614“ Musil – zpěv
- Štěpán „Frankie“ Frank – kytara
- Jiří „1218“ Pospíšil – kytara
- Tomáš „Seth Demoniac“ Rumler – baskytara
