Existenci kapely PLEŠATÁ ZPĚVAČKA registruju, dosud jen podle názvu, rok dva. Takže mě hodně překvapilo, že existuje od roku 2004, jak jsem se dočetl na kapelním webu. Tam jsou popsány i změny obsazení, nicméně od roku 2016 je sestava stabilní – a výsledkem personální konsolidace je častější koncertování, EP „Stezka buzerantu“ (2018) a novinka „Vlasy dievčat“, která vyšla na gramodesce v trojkooperaci tuzemských labelů 25. 8. 2020.
Obalu nelze upřít originalitu. Jeho tvůrcem je zpěvák Ján Bátorek (soudím podle loga na zadní straně přebalu), který namaloval bizarní výjev v čele s (asi) slečnou v latexové fujtalbl masce, na níž se dívá podivný čertočerv. Pod názvem alba jsou důtky a „P“ švabachem – nejsem znalec umění, nemám školy jako Ján Bátorek, ale nelíbí se mi to a připomíná mi to obal nějaké grindové blbosti. Zadní strana s povedeným logem a seznamem skladeb (opět švabach) neurazí, je na ní i nekvalitní koncertní fotka kapely a zbytečně velká loga vydavatelů. Vnitřní příloha obsahuje texty, chybí sestava i údaje o nahrávání, což mi jako vždycky vadí, protože základní info považuji za nezbytnost; aspoň, že lze osoby dohledat na Bandcampu, stejně jako větu: „Nahráno Ondřejem Ježkem ve studiu Jámor v listopadu 2019.“
A něco na tom Ondřejovi a Jámoru je. Dlouho jsem při poslechu desky nepootočil na zesilovači kolečkem hlasitosti tak do prava, jako v případě „Vlasů dievčat“. Podle mého vkusu a sluchu je zvuk výborný, deska hraje skvěle, všechny nástroje jsou dobře identifikovatelné, a co víc, ono to hraje i z Bandcampu, kde jsem si udělal průzkumný poslech.
Těch poslechů – průzkumných i pozorných – bylo třeba víc. Muzika PLEŠATÉ ZPĚVAČKY určitě nechytne napoprvé, ani napodruhé… Album zpočátku působí jednolitým dojmem, jako jedna dlouhá skladba plná zmaru a utrpení. Nejsem poeta ani intelektuál, abych napsal to, co kapela na Bandcampu (Vlasy dievčat, čerstvě natrhané, voní potokem a zní jako práskání biče. Rozmačkaná srdce v rukou domin, čest rozdupaná pochodujícím komandem smrti. K tomu griotka z pekla. Když dojdeš až nakonec, budeš nejdál od břehu, co ses kdy octnul. Nezbyde ti nic jiného než si povzdechnout. Slovy klasika: holky, zdechněte.), ale silný dojem ve mně skladby zanechávají. Místy je to vážně depka, ale dají se objevit i světlejší místa a taky žánrový přesah, i když o něm vlastně těžko říci, kam směřuje – kde je ten základ. Já jsem si ho pojmenoval noise metal, protože proti noise rocku je to výrazně tvrdší, a přidal k tomu psychdeleic sludge, protože tam tyhle elementy slyším.
Taky je občas slyšet piano, které se ozývá hned v úvodu a nepřipraveného posluchače může intro takřka vážnohudební ukolébat. Z relaxačního módu jej probere sludge nástup potemnělých riffů, drnčící baskytary a zoufalého hrdelního řevu. Ale PLEŠATKA dobře ví, že nejen temnotou je song živ, respektive on by i živ byl, ale je-li monotónnosti moc, může jí být příliš. Tady se pracuje i s jinými elementy, synťáky budují honosnou atmosféru a vokalista začíná deklamovat – skoro by se dalo uvažovat o jakémsi podivném klonu gotického rocku, ale to je spíše pocit než skutečnost. Ta má blíže k psychedelii a alternativě. Druhá věc „Kozodoj“ je rychlejší, místy čichne k HC, ale v druhé polovině je to opět psycho z vokálem narušeného jedince. Psychedelický opar se vznáší i nad „Studnicí HIV“, zlo je všudypřítomné a skvěle ho dotváří bubeníkova neurotická hra. Napadá mě, že kapela postupuje při komponování podle mustru hnilobný začátek, něco divného uprostřed a na konci trocha normálnosti – a hned to taky poruší u „Čarodeje z krajiny gestapo“, který naopak začíná mírněji, ale postupně se ten kal zahušťuje a pasáž od 1:20 je nečekaně chytlavá (v rámci nahrávky!), zajímavě se pracuje i s vokálem, který je přehnaný přes nějaký efekt, ale sedí to, stejně jako hardcorové až grindové zakončení. Gongů v úvodu poslední skladby strany s hlavou (dle polepky na vinylu) mohlo být i víc, pěkně to dramatizují, stejně jako sporadické tóny připomínající varhany, následný zběsilý úprk s kytarovými vyhrávkami je zase z jiného těsta, načež se objevují varhany v plné parádě a po nich tribální rytmy a kytarové vybrnkávání. První strana je pestrá.
Béčko už v podstatě nepřekvapuje. Střídají se tempa, přičemž převládá to pomalejší, střídají se vokální polohy, přičemž převládá ta hrubozrná, střídají se žánry, přičemž převládá sludge, do kterého opět vstupují psychedelické nálady, střídají se vůdčí role, přičemž kytara s basou i bicími to hrají nerozhodně, jen těch synťáků a piana je méně – synťáky hrají prim až v závěrečné instrumentální skladbě, která je oproti zbytku alba v opozici; je melodičtější, majestátní – grand finále.
Pokud se s hudbou vcelku ztotožňuji a nemám významné výhrady, s texty se neztotožňuju vůbec a vlastně ani nemůžu říci, že bych měl výhrady – protože jim buď nerozumím, nebo rozumět nechci. A není to tím, že jsou ve slovenštině (na Bandcampu jsou v několika případech uvedeny chybné české názvy skladeb), ale jejich obsahem. Snaha odlišit se od davu je zřetelná, provedení divné, někdy abstraktní, někdy konkrétní, ale poslouchat slova o holčičce, která si zahrabala nohu do písku, o holohlavé slečně, která nosí bohům vlasy kamarádek, aby jí zarostla pleš, nebo o klincohlavovi, který pořádá ples a zve na pohřeb lesů mě nebaví. Možná je dobře, že je zpěvákovi rozumět, jen když se na to člověk soustředí, nebo když při poslechu kouká na textovou přílohu.
Celkově po hudební stránce docela příjemné překvapení, nenapadá mě kapela, která by u nás hrála podobně. Obal si vystavovat nebudu a texty nechám povolanějším.
Seznam skladeb:
- Strana hlava
- Pohreb lesov
- Kozodoj
- Studnice HIV
- Čarodej z krajiny gestapo
- Choroba čiernych kostí
- Strana B
- Human Pangasius
- Malé kurvao
- Spevy psom
- Bod Nemo
Čas: cca 44 min.
Sestava:
- Hororotoro – bass, synths, piano
- Orel – guitars
- Nelo Blaster – vocals
- Ondra Trtik – drums
