Ahoj. Je 2. 2. 2000, stojíš ve „zkušebně“ a někdo ti řekne, že v roce 2020 budeš s právě založenou kapelou slavit dvacet let. Co by sis o tom pomyslel? Měl jsi tehdy představu, že budeš po dvaceti letech blbnout s kytarou a podobně „postiženými“ kamarády?
Ota: Taky zdravím. V ten okamžik, při zakládání kapely, jsem věřil, nebo si spíše přál, že to bude na pořád. Představy měl každej samozřejmě svoje, ale myslím, že jsi to vystihl přesně, chtěli sme hlavně blbnout a myslím si, že se nám to na 100 % splnilo.
Kečup: Zdar, no já jsem tomu tedy moc nevěřil a vlastně kdykoli něco děláme a plánujeme, mám trochu strach, že se to nepodaří. Ale zatím se všechny naše plány za těch 20 let realizovaly. Na těch dvaceti letech je podle mě hlavně dobrý, že tě v případě nějakýho nezdaru v budoucnosti, můžou hřát všechny ty věci z minulosti.
Považuješ dvacet let v kapele za rozumně strávený čas? Když zavzpomínáš, jaké, dejme tomu tři, okamžiky za oněch dvacet let se ti vybaví jako stěžejní?
Ota: Za mě se tedy určitě jednoznačně jedná o dobře strávený čas a hodlám v tom pokračovat i nadále. A za stěžejní okamžiky… Jako první bych řekl, že situace, kdy se nám s Kečupem podařilo po roce existence kapely sehnat našeho bubeníka Toma, o pár let později potom kytaristu Marcela Greena, se kterými hrajeme dodnes, a v neposlední řadě navázání spolupráce s Pavlem Papagájem z Papagájův Hlasatel Records, což je label, který nám vydal všechny desky.
Kečup: Naprostej souhlas s Otíkem. Jen bych ty okamžiky ještě doplnil o začátek spolupráce s Honzou Balcarem, který má na našich deskách na starosti zvuk a produkci, s grafikem Robertem Harvánkem, který nám dělá klipy a vizuál, a v posledních třech letech i spolupráci s Radkem Šedivým z kapely NEŽFALEŠ, který mně pomohl dokončit texty na poslední dvě alba. Potkat tyhle lidi bylo rozhodně důležitější než jakýkoliv úspěšný koncert nebo nahrávka, protože bez nich by to nikdy nebylo.
Ano, sestava vám drží docela dlouho, déle než deset let už jste nemuseli řešit personální změny. Jaký je recept na dlouhověkost kapely, která hraje víc jak padesát koncertů ročně? Jste spolu strašně často – nelezete si občas na nervy?
Ota: Na nervy si samozřejmě určitě občas lezeme, jako všichni na světě. Ale ve chvíli, kdy se ti podaří složit kapelu ze samých dlouhodobých a fakt dobrých přátel, takové věci vůbec řešit nemusíš, protože dát si pivko na koncertě s kámošema tě přece nikdy neomrzí.
Kečup: Přesně tak. Je to jako manželství po 20 letech, ale takové to, kdy to ty dva v posteli prostě pořád ještě neomrzelo.
S těmi koncerty je to raketa. Asi řekneš, že vás to pořád baví, ostatně i na novém albu máte o koncertních slastech a strastech písničku. Ale jak se to dá skloubit s osobním životem? Musíte mít neobyčejně tolerantní manažerky volného času, jak s kamarády říkáme přítelkyním či manželkám, a taky zaměstnání, která vám to umožňují…
Ota: Jediné, co se k tomuto dá říct je „CO KROK TO PUNKROCK“.
Kečup: Manželky i přítelkyně to respektují a v zaměstnáních je to naštěstí často tak, že kolegy to, co děláme, baví, takže nám vyjdou vstříc. Za tu dobu si prostě všichni zvykli plánovat vše rok dopředu a řídit se kalendářem koncertů, termínama v nahrávacím studiu, natáčení klipů a zkoušek. I když ty se snažíme omezit spíše jen na čas před vydáním nové desky.
S oslavou dvaceti let souvisí i výroční koncert, který jste naštěstí měli v únoru před zákazem kulturních akcí kvůli koronaviru. Jak se výroční vystoupení povedlo, v čem bylo výjimečné? Klaplo vše podle plánu, takže na akci budete vzpomínat jako na jednu z nejlepších, nebo se vloudil nějaký šotek? Podle videa, které jsem viděl, to vypadalo na parádní večírek…
Ota: Za mě se to dopadlo opravdu až neuvěřitelně. Dorazili známí a kamarádi, se kterými jsem se delší dobu neviděl. Všeobecně vládla, napříč narvaným Futurem, přátelská a oslavná atmosféra. Prostě to byla super oslava se vším všudy. Nemalou měrou nám pomohli hosté ze spřátelených kapel VISACÍ ZÁMEK E!E, PLEXIS, TOTÁLNÍ NASAZENÍ a SPS se zpěvem ve vlastních písních, které jsme si dovolili odehrát.
Kečup: Zahrát ty písničky se zpěvákama kapel, co posloucháme od dětství, byl splněnej sen. Za mě skvělý a bylo to fakt velký štěstí, že akce ještě proběhla bez problémů.
Dožít se v hudební branži dvaceti let zasluhuje oslavu. Patnáctiny jsme oslavili best of albem, dvacetiny kromě koncertu novou řadovkou. To je rozumné, protože dělat další výběrovku by myslím nemělo smysl, navíc většina vašich fanoušků má doma nejspíš všechny vydané nosiče. V čem je podle tebe novinka „Punk rock rádio“ jiná než předchozí desky – snažíte se nějakým způsobem posouvat? Nebo máte roky prověřený systém a ten už moc neměníte?
Kečup: Myslím, že se ta deska drží toho, co nám jde a má to prostě ksicht THE FIALKY. Za mě byl větší zlom předešlá deska „Je ti to málo“, na kterou tahle podle mě navazuje. A samozřejmě třeba oproti debutu z roku 2007 tam velký posun je.
Ota: Tak samozřejmě, podle mne se nějaký posun u nové desky očekává vždy, ale uhnout ze stylu by u nás bylo spíš špatně. Nakonec dneska už z reakcí fanoušků víme, že směr máme správný.
Na „Punk rock rádiu“ je kromě autorských písní i několik coverů. To u vás není nic neobvyklého, předělané skladby jste zařadili na alba i dříve. Podle čeho si je vybíráte a nakolik je pro vás důležité, abyste do originálu přidali i něco svého?
Kečup: Většinou je to naprostá náhoda a často je to prostě tak, že slyším nějakou písničku a napadne mě do ní český text. Originálů se často úplně nedržíme a dáme tomu prostě náš kabát.
Když jsme u coverů, tak nejpřekvapivějším je určitě píseň „Hála“, pojmenovaná po interpretovi české verze songu „Can't Take My Eyes off You“ (v češtině „Na sedm strun budu hrát“). Jak vás tahle legrace napadla? Oceňuju, že tady stoprocentně platí onen vlastní vklad, invence vám v tomto případě opravdu nechyběla…
Kečup: Je to oblíbená písnička mého táty. A když mi jí v době přípravy alba připomněl, hned sem mu, trochu ze srandy, říkal tak my to nahrajem. On tomu nevěřil a v tu chvíli jsem věděl, že to fakt uděláme. Nahrávání byla sranda, nic nás neomezovalo, třeba úvod je tam melodie z jednoho slavného skinhead-ska songu od Mr. Symaripa.
Texty u vás plní spíše zábavnou funkci, objevují se v nich hlavně punk, alkohol, policajti, kamarádství, mejdany, mezilidské vztahy apod. Některé „říkanky“ mi přijdou z poněkud lacinějšího kraje, třeba „Švestky“ nebo „Kotva“. Jde vám hlavně o tu zábavu a moc neřešíte, jestli to není jako ze základky? (úsměv)
Kečup: Textově se většinou držíme v našem punkovém mikrosvětě a baví nás na deskách prokládat vážnější věci i srandičkama. Je fakt, že dětem se naše písničky často líbí, takže na tvojí narážce o základce možná něco bude. Každopádně za vším si stojíme a jen tak nás neurazíš.
Do „velkých“ témat se nepouštíte, aktivismem ani politikou, což se v punkové komunitě často objevuje, se moc nezabýváte. Když už se o něco takového otřete, tak na to koukáte spíše skepticky, viz „Díky čau“. Ona agitační poloha punku vás neláká?
Ota: My se chceme hlavně bavit, což neznamená, že je nám všechno úplně jedno.
Kečup: My spíš to dění komentujem jen v komunitě nebo scéně, nebo to, co se nás přímo týká a zažíváme. To žijem, tomu rozumíme. „Díky čau“ je hlavně o tom, že jedna věc je o věcech mluvit, druhá je pak opravdu dělat. Bohužel často se stane, že u politických a všelijak kritických kapel se jejich členové vlastně tím co hlásají, vůbec neřídí, občas jsou to dokonce takové utopie, že to ani není naprosto reálný, což se u nás stát nemůže.
Jste aktivní nejen koncertně, ale i klipově. Ke každé desce se nějaké pohyblivé obrázky objevily, k té aktuální je hotových šest videí! Nejvíc filmové je ztvárnění „Mighty sounds songu“, proháníte se v něm v bourácích, hrajete na louce… jak šlo natáčení? Máte nějaký extra zážitek?
Ota: Do teď se divím, že se to žluté auto nerozpadlo na kousky, jinak natáčení proběhlo ve friendly atmosféře.
Kečup: To je fakt, mělo nejlepší leta rozhodně za sebou. Jedno auto bylo Marcela Greena a ostatní dvě nám půjčili kamarádi. Rádi natáčíme klipy a vždycky se snažíme přijít s něčím trochu jiným a ty auta se k písničce fakt hodily. Extra zážitek pak je, že se to točilo vlastně za plotem u cvičáku psů, což tam sice nebylo vidět, ale bylo to hodně blízko. Takže já se pak celou dobu bál, kdy na nás nějaký trhač vylítne.
Berete výrobu klipů jako důležitou formu propagace, nebo vás to hlavně baví vymýšlet, případně vašeho dvorního klipologa? Vaši fanoušci asi klipy docela sledují, „Mighty...“ má na YT skoro 28 000 zhlédnutí…
Kečup: Máme kamaráda, pátého nehrajícího člena kapely Roberta, který pro nás klipy už roky točí a vyrábí. A mě to strašně baví a přijde mi to pak i hezká vzpomínka. Některé se chytí víc, jiné pak míň. Přiznávám, že v tomhle jsem megaloman, ale kluci z kapely už ani neprotestují, když zas vymyslím další natáčení.
Ota: To sedí.
Zvuk vašich nahrávek „roste“, novinka mi v tomto směru přijde parádní, žádný „punk“ bordel, ale hutný čistý sound, moderní, prostě jdete s dobou. Jakým způsobem jste nahrávali? Scházeli jste se ve studiu komplet kapela a měli to jako další „mejdan“?
Ota: Samozřejmě nějaký to pitivo proběhlo a zábavy byl kopec.
Kečup: Hlavní posun je, že si už můžem dopřát čas s nahráváním a tak to dotáhnout, v tu chvíli, do nejlepšího stavu. Opět sme tu na spolupracovníky konzervativní a všechny naše nahrávky má tak na svědomí zvukový mistr Honza Balcar, který postupem času roste s námi.
LP i CD opět vydal Papagáj, už několik let vás dvorní vydavatel. Asi nemáte důvod měnit stáj, protože Pavel se myslím o kapely stará příkladně, navíc v Česku asi ani není další podobně silný partner…
Ota: Rozhodně není třeba měnit něco, co je absolutně v pořádku.
Kečup: Souhlas. U PHR jsme od uplnýho začátku. A to, že jsme konzervy, už jsem tu řikal.. Krom toho kdo by nechtěl být u labelu, který vydává i reedice těch nejlepších světových punk kapel a tuzemskou nezávislou punk rockovou špičku.
Zasáhla vás vinylová mánie? Nemyslím jen, že vám alba vycházejí na gramodeskách, ale jestli v kapele hromadíte elpíčka? A když už vám ty vinyly vychází, berete to jako fajn věc? Kolik vůbec kapela, která vyprodá Futurum, prodá fyzických nosičů od vydaného materiálu?
Kečup: Nedávno jsem to zrovna trochu počítal s Pavlem Papagájem, takže to vim skoro přesně, všech předešlých alb a sedmipalců se na vinylu vydalo a vyprodalo dva a půl tisíce. Nová deska pak vyšla v nákladu tisíc kusů, což je dvojnásobek toho než deska předešlá a zbývá jich teď asi čtyři sta. Tenhle rok pak vyjde ještě LP „Šance“, což je naše druhá řadovka a album, které jediné ještě nikdy na asfaltu nevyšlo a toho se plánuje vydat pět set kusů. Jinak já mám asi kolem osmi set desek, převážně punk a rád je poslouchám, plus samozřejmě i dokupuju.
Ota: Hromadíme všichni.
Obaly vašich alb jsou poctivě odvedenou prací, u vinylů jsou přiložené velkoryse pojaté vnitřňáky, u CD taky nechybí vše, co je třeba. Zakládáte si na tom, aby fanoušci dostali za své peníze pěkné artefakty do sbírky? Nakolik se do grafiky zapojuje kapela a nakolik necháváte vašim grafikům a ilustrátorům volné ruce?
Kečup: Většina obalů vychází z mého nápadu, který pak usměrňuje vydavatel a grafIK. (ůsměv) Já jako sběratel miluju obsáhlé booklety a jakékoli věci navíc. Celkově se řídíme tím, aby obal udělal, tomu kdo desku vlastní, radost a jeho detailní prozkoumání mu zabralo ideálně minimálně celý jeden poslech desky. (úsměv) Myslim, že je to správná cesta, protože všechny desky jsou brzo vyprodané. Na druhou stranu se snažíme zachovat co nejnižší cenu, takže jsme rádi, když finální bilance nedopadne mínusem, protože výroba takových obalů a barevných desek něco stojí.
