Červenec je měsícem festivalovým a Buryzonovým. Když má Bury chuť od práce, což o uplynulých třech letech platí stoprocentně, vydává v létě zin, letos už číslo 24. Respekt za dlouhověkost (první číslo vyšlo v roce 1997) a druhý za nové numero, protože obsah proti dvěma předešlým citelně nabobtnal a navíc se Bury opět postaral o všechny články (samozřejmě s výjimkou tour reportů a několika kratinkých příspěvků). Palec hore, more.
Aktuální Buryzone se po fototitulkové éře vrátilo ke kreslené obálce a je to jedině dobře. Obrázek je navíc hezky nakreslený (připomíná brontosaura Punťu z komiksu dua Neprakta-Švandrlík) a nepostrádá vtip. Jinak čtyřiadvacítka zůstala graficky věrna tradici, tj. brožovaná ápětka, černé písmo na bílém podkladu (kvituju, při jeho velikosti by to opačně bylo hůře čitelné), dva sloupce, fotky…
Nicméně úvod zinu je neveselý, načínají jej tři nekrology (Bubla, Cichoň, Sonia), ale po nich už následují tour reporty a cestopisy a ty by měly, kromě popisu zážitků, být i veselé. Z pěti článků mě více zaujaly zápisky UŽ JSME DOMA z japonského turné v roce 2019 a zážitky z Maroka, které sepsala Lucka, která vyrazila na sever Afriky sama, respektive s dalšími dvěma dobrodružství hledajícími holkami, které našla na internetu. Samozřejmě opět narážím na to, že nevím, kdo je Lucka, možná je to partnerka Marzeny (IMPULSEALER, MARNE, ex-HIBAKUSHA), který přispěl deníkem z Thajska, kam vyrazil s Luckou a batoletem a pojal to standardně, stejně jako jeho kolegyně z kapely Blanka, která popsala putování HIBAKUSHY po Anglii. Nejdelší příspěvek dodal BETONÁŘ Tomáš Lichtle, jehož kapela vyrazila do Mexika, kde to je samozřejmě hodně atraktivní a divoké, nicméně poněkud neurovnaný sloh, délka článku a používání slangových výrazů v již tak hůře se čtoucí slovenštině dělá z tour reportu čtenářský oříšek, pro mladší generace nejspíš i ořech.
Bury umí rozhovory. O tom není sporu. Tentokrát zpovídal hlavně grindcoristy a pankáče, výčet je následující: INSISTENT (grindcore), IDIOCRACY (power violence), Deadly Storm zine, MURDER RAPE AMPUTATE (gore grind), PURE (grindcore), CHOROBOPOP (pop-punk), Áda (MASSOLA), LUCIFER EFEKT (punk), CONQUESTIO (crust) a PRACH (punk rock). Obecně platí, že všechny rozhovory jsou fajn a těžko mezi nimi vybrat ten nejlepší, ale kdybych musel, tak bych volil CHOROBOPOP a Ádu, což je saxofonista, který na svůj nástroj hrál už za komančů na zakázaných akcích; velice zajímavý člověk.
Následují anketky „10 otázek“, které Bury vložil do sekce „Představujeme“. Nevím, jestli je tištěný časák ideální místo pro tyhle kratší unifikované věci, na webu mi přijdou smysluplnější, ale zase je tu možnost objevit nové začínající kapelky (ostatně kvůli tomu to taky děláme…). Je možné si je přečíst i na Fobii, protože Bury řadu článků publikuje v obou médiích, což se týká i recenzí.
Recenze jsou rozděleny do tří oddělení: ziny, filmy, nahrávky. Bury píše stručně, jasně, k věci, což u tištěného média v případě recenzí dává smysl – a hlavně Bury obsáhne hodně nahrávek, které od minulého čísla vyšly – není to jen nějaký omezený výběr, ale vcelku reprezentativní sonda zejména do tuzemského grindu, HC, punku i death metalu.
Nejlepší pasáží jsou pro mě rozhovory v sekci „Hardcore over 40“. Tato sonda do hlubin duše stárnoucího hardcoristy stojí nejen na zajímavých otázkách, ale i na skvělých odpovědích osobností, které mají rozhodně co říci. Jmenovitě Iny, Skulda, Beňo, Marzena, Martin (TUMMO), Martin (Malárie Rcs.), Otto (NEEDFUL THINGS…).
Pivo. Kdo zná Buryho, ví, že má k pěnivému moku kladný vztah, že rád ochutnává různé speciály… V minulém Buryzone byl rozhovor s Karlem (který je součástí pivovaru Čestmír, jinak ONANIZER) a článek o kapelních pivech, tentokrát došlo na sedmičku pionýrů, kteří si pivo vaří doma. A jsou to zase zajímavé informace, které by měly zaujmout i ty, kteří ctí suchý zákon a alkohol považují za metli lidstva – tady jde i o to, že z ničeho lze dospět k zajímavým výsledkům a že i to pivo může člověka posunout.
Jsem rád, že Buryzone pořád vychází, bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co na tuzemské zinové papírové scéně existuje. Baví mě, že Bury není zarytý HC jednožánrovák, ale kromě black metalu dává prostor všem podzemním hard music stylům, a co na tom, že jednou je to více do grindu, někdy do HC a jindy do metalu. Baví mě i Buryho styl a doufám, že se za rok zase s Buryzonkem potkám (a s Burym taky).
