Upozornění na začátek! Tento report navazuje na předešlý díl cestopisu, takže čtenář, který mu nevěnoval pozornost, se může lehce ztrácet v určitých souvislostech.
Na reporty z koncertů moc nejsem, ale když si většina redakce Fobie válela tento víkend šunky opodál na koupališti v rámci Enter The Eternal Fire Festu, tak holt Festa letos zbyla na mně. Tak snad to nějak čitelně dopadne.
Do areálu na Sokolské louce na konci Vodňan jsme dorazili se značným předstihem, takže zbyla chvíle na oddechnutí po náročném týdnu, kterou někteří vyplnili návštěvou občerstvovací garáže, jež nabízela mimo jiného čepovaného Kozla 10°, Plzeň 12° a Birell grep/pomelo za ceny vskutku lidové. Opodál se čepoval Radegast temně hořký a cider, k jídlu pak byl v jiné garáži falafel nebo hummus za ceny oproti minulým ročníkům už ne tak příznivé. Navíc Syky (RABIES) splnil zadaný úkol a přivezl nám z Týna nad Vltavou dvě PETky piva z tamního minipivovaru. A jelikož jsme byli expedice vědecká, obě jsme vypili do dna. (úsměv)
Kolem půl čtvrté začalo už tradičně divadlo, kdy Teatr Rajdo přehrál pár desítek minut trvající představení Lišák. Sice jsem jej sledoval jen jedním okem z povzdálí, ale chlapík byl veselá kopa, střídal různé kostýmy a děti, které i s rodiči zaplnily tak půlku stanu, mu vyloženě visely na rtech.
Zhruba v 16:30 začalo to nejdůležitější, co festivaly nabízejí – hudební program. Jako první nastoupili MY OWN VOICE z Milána a určitě spoustu lidí napadla otázka, proč Festu otevírá zrovna kapela z největší dálky, jestli nemají třeba večer další koncert. Ne, důvod byl prostší. Italové na nějaký čas přestali komunikovat, a tak jim byl přidělen tento hrací čas. A myslím si, že to na škodu nebylo. Tahle čtveřice, kterou jsem si dopředu pustil jen zběžně, předvedla energickou šou vycházející hlavně z New York Hardcore kapel, takže mi místy připomínali třeba SICK OF IT ALL. Přímočará muzika, sborové refrény, šlapavé tempo, melodické vyhrávky, výskoky a křepčící zpěvák Marco pod pódiem. Tohle mě naživo bavilo stejně, jako pozdější poslech čerstvého CD „Exile Underground“. Za mě nejlepší songy byly ty v rodném jazyce.
Po nich následovala druhá zahraniční kapela. PIVNICA z Bánské Bystrice nejsou žádní nováčci a drhnou poctivý hardcore punk. Zahráli dobře, to ne že ne. Ale v danou chvíli jsem asi nebyl naladěn na stejnou notu a nějak mě jejich produkce nechala chladným.
To se ale rozhodně nedá říct o DEZINFEKCI, která je posledních pár let ve vrcholné formě a šlape jí to rok od roku lépe. Jejich pojetí hardcore mě fakt baví. Set byl postaven kromě starších skladeb (z alba „Interval jistot“) i na nějakých novinkách a už se nemůžu dočkat, až konečně vyjde nová deska. Protože ten jistý interval pěti let je už sakra dlouhý. To ale rozhodně nevadilo pařícímu kotli pod pódiem, který vytvořil hlouček malých dětí. (úsměv) Bez DEZÁČE si prostě Festu nedokážu představit.
Stejně tak je nepředstavitelná bez kapely SVINĚ!, jak by ne, když ji bubnující Brožík organizuje. Jejich setlist sice tvoří letité, ale prověřené, skladby, ty ovšem stále šlapou, takže se pod pódiem strhl kotel už regulérní, včetně vzdušných plavců. Škoda jen, že Václav (zpěvák) měl něco se zády, a tak namísto šoumenského projevu se jen opíral o stojan mikrofonu. I tak to byla jízda, tahle hardcore rubanice s punkovým feelingem nemůže nechat nikoho v klidu. Sakra, už by to taky chtělo novou nahrávku!
Tu mají čerstvě venku LUCIFER EFEKT z Rožnova pod Radhoštěm. I když jsem ji ještě neslyšel, tak mě nové biče bavily a v ničem nezaostávaly za těmi z LP „My“. Stále je to pohodový punk rock, kdy zpěvačka je doprovázena kytaristou a texty mají opravdu co říct. Pro kapely z Valašska mám prostě určitou slabost.
Velké očekávání se nabízelo před posledním koncertem RETROPROTEST, respektive už přejmenovaného na RETROSITUACE. Hlavně jak se na to malé pódium vejde rovnou sedm muzikantů. Kromě jádra Paaya (kytara), Bodza (basa) a Kmín (bicí) byla sestava doplněna o druhou kytaru (Pepé, ex-UCHÁZÍM), třetí kytaru (Wonid, P.S., KRITICKÁ SITUACE) a u mikrofonů Jimmy a Kratos (oba KRITICKÁ SITUACE). Jejich repertoár sestával pouze ze skladeb KRITICKÉ a to čistě z demáčů „Zejtra je nám dvacet“ (1988) a „Stále na útěku“ (1989). Ty staré hitovky jako „Morituri te salutant“, „Nečekej“, „Už nikdy“, „Blaničtí rytíři“ nebo „Zejtra je nám dvacet“ mají i po těch více než třech dekádách pořád tah na branku, o čemž svědčilo doslova rozpoutané peklo v polovině stanu. Zvukaři by se asi divili, kdyby viděli klátící se aparáty nebo pařícího borca s odposlechem v náručí. Vrchol večera chvíli po soumraku? Za mě asi jo.
Pro spoustu fans ovšem oním vrcholem byli PLEXIS. Ač punková legenda, tahle kapela šla vždy kolem mě a osobně mě nikdy nebavila. Proto jsem ji pozoroval z povzdálí. Jak by řekl Broňa Fastcorista z Valach: „Synečku, to mňa nebaví, však to je pomalé.“ Šel jsem si z blízka poslechnout jenom ty dvě jediné písničky, které znám – „To“ a „Svět jsou bary“, která je navíc cover od RAMONES – a to mi stačilo. Jako výkon dobrý, ale zvuk mi přišel moc ve výškách. Hlavně, že kotel byl pořádný a to je to nejdůležitější.
U následujících ENDLESS DRAIN jsem tak trochu nevěděl, co vůbec na HC/punkovém festivalu dělají. Přece jenom technicky zvládnutý thrash/death, vycházející z těch nejlepších legend žánru, mi tady nějak neseděl. Vidět je na nějaké metalové akci, ocením je daleko víc. Všechno měli perfektně zmáknuté, od hráčských výkonů (pravda, bubeník mi přišel trochu slabší), přes stylové oblečky až po pódiovou šou. Ale tady se to nějak minulo účinkem a kapelu sledovalo jen pár nejvěrnějších.
Posledním vystupujícím noci byli pražští SLUT, kapela, kterou si mnozí pamatují z devadesátek. Na ty jsem byl hodně zvědavý a jsem rád, že jsem vydržel. Spojení poctivé kytarovky se samply dávalo vzpomenout na spolky jako NINE INCH NAILS nebo MINISTRY, vokálně pak SUNSHINE. Tohle bych chtěl vidět někde v klubu a hlavně v nějakou rozumnější hodinu. Ovšem díky tomu, že si poslední tři kapely přivezly vlastní aparáty a po každé byla nutná přestavba pódia, akce nabrala skluz, a tak jsem dvě poslední skladby už poslouchal ze spacáku. Definitivní konec dvacátého druhého ročníku Festa De La Pohoda tak přišel ve 2:53 přesně.
Neděle 26. 7. 2020
Parádní tři hodiny spánku na rosou zmáčeném hřišti a my musíme vstávat, abychom nezmeškali vlak do Číčenic. Tam jsme stihli rychlé kafe z automatu a dalším spojem mířili do Prahy. Na nádraží pak snídaňo-oběd a Pendolinem (opět nesmyslné nasazování roušek v Hranicích na Moravě) jsme byli o půl čtvrté doma, kde mě čekal pětilitrový hrnec kulajdy, vychlazený lahváč a napuštěná vana.
Gandalf Šedý v Hobitovi řekl: „Každý dobrý příběh si zaslouží vylepšení.“ Jestliže jste tento cestopis přečetli celý, vězte, že příkras nebo nějakých zamlčení v něm bylo minimum. Prostě to byl báječný výlet a už se těšíme na další. Tak zase za rok, jižní Čechy, těšte se!
Fotky: Tomi Rossi
Sykyho videa:
MY OWN VOICE
PIVNICA
DEZINFEKCE
SVINĚ!
LUCIFER EFEKT
RETROSITUACE
PLEXIS
ENDLESS DRAIN
