Deset otázek pro redaktory FOBIA zinu – část II.
Jaký útvar (recenze, report, rozhovor…) tě v rámci Fobie baví psát nejvíc? Jaký považuješ z hlediska sepsání za nejsložitější a proč? A jaký tě baví nejvíc číst, ať už na Fobii, nebo v jiných médiích?
Johan: Nejvíc mě baví připravovat rozhovory. Je s nimi nejvíc práce, pokud mají mít nějakou úroveň, což je samozřejmě diskutabilní pojem, ale snad se dá poznat špatný, dobrý a špičkový rozhovor. S otázkami si hraji delší dobu, nepamatuji si, že bych je někdy napsal na jeden zátah. Rozhovor ale není závislý jen na kvalitě otázek, ale hlavně na druhé straně – jak k tomu zpovídaný přistoupí. Často mám v jedné otázce více podotázek a pak zamrzí, když si dotyčný pořádně nepřečte, na co se ptám, a odpoví jen na něco. Na druhou stranu i na úplně obyčejné dotazy se dá odpovědět parádně, prostě si respondent může psát co chce, i věci, na které se nikdo neptá. (úsměv)
Nejsložitější útvar je bez debat recenze, protože tam jde pisálek s kůží na trh nejvíce, měl by kromě popisu recenzovaného díla přidat vlastní názor a doplnit argumenty, proč vidí (slyší) to a to tak a tak.
Zbývají reporty, které mi dají nejméně práce, je to sice taky ryze subjektivní pohled na věc, ale kromě samotných výkonů interpretů se v nich píše o dalších aspektech akce a dá se tam použít více humoru.
Asi ani nemám nejoblíbenější typ článku, baví mě všechny zmíněné útvary, záleží spíš na tom, jak jsou napsané. Ale kdybych musel jeden uvést, zase to bude rozhovor, pochopitelně ten fajnový, kde se tazatel neptá na oblíbené barvy, jídla a dopravní prostředky.
Coornelus: Jak kdy. Asi nezábavnější jsou rozhovory. Ale to stojí hlavně na tom, jak reaguje druhá strana. Potom to můžou být třeba reporty, kde se toho dá napsat docela dost. V tomhle směru mě bavily nejvíc psát a číst reporty, když jsme byli na akci v cizině. Rád píšu a i u kolegů čtu celý příběh takového tripu. Vlastně mi je i jedno, jaká kapela zahrála, mám rád ty kecy okolo. Recenze jak kdy. Někdy je člověk v laufu a napíše recenzi za dvacet minut a baví ho to. Občas, když hledá slova, by se nejradši na tenhle útvar vykašlal. Nejhorší jsou kapely průměrné úrovně, kdy to nezní vyloženě blbě, ale ani to není žádný zázrak. To se mi píše zle.
U nás čtu všechno, protože mě náš web zajímá a chci mít přehled o tom, co kolegové píšou, a tím pádem mi často něco padne do oka. V jiných médiích jak kdy, jak co a jak koho. Nejradši mám Echoes.
Mikael: Řekl bych, že na útvaru asi nezáleží, někdy mě baví jedno, jindy druhé a někdy mě to nebaví vůbec, ale udělat to musím. (úsměv) Jestli je něco složitější než jiné, bych asi neposuzoval, myslím si, že když chceš udělat jakýkoliv kvalitní článek, tak je to vždycky pořádná fuška, zvlášť, když je pak už těch článků hodně a člověk se musí i trochu snažit, aby se tak úplně neopakoval. Co se týče čtení, tak si určitě rád otevřu zajímavý rozhovor.
Opat: Nejvíc mě baví asi recenze. Nebo takhle, nejzábavnější jsou asi rozhovory, ale zároveň časově nejnáročnější, a k tomu se dostanu skutečně málokdy. Baví mě v recenzi rozebírat jednotlivé detaily desek, skutečně je naposlouchat a šťourat se v nich. Reporty podle mě až tak zábavné na psaní nejsou, málokdy se celý večer soustředíš tak, jako když doma v klidu posloucháš desku k recenzi. Pokecáš se známými, dáš si nějaké pivko, najednou zjistíš, že má kapela půl setu za sebou… Samozřejmě, že když na nějakou kapelu cíleně jdeš, tak se nenecháš ovlivňovat okolím, ale pokud píšu report, snažím se zmínit i například předkapely a obecně jiné vystupující a někdy ta soustředěnost může být nižší.
Stejně je to i co se týče čtení – nejraději recenze a rozhovory. A co se týče složitosti, také asi recenze (tím, že aby měla význam, je potřeba album skutečně naposlouchat, nejlépe znát i předchozí tvorbu a být schopen srovnávat) a rozhovory (pokud nemají být otázky pouze obecné, je potřeba si tvorbu i osobnost dost nastudovat).
4horsemen: Hodně jsem se vzhlédl v reportech. Tam můžu napsat cokoliv, a když mě koncert, festival hodně baví a líbí se (nestalo se nikdy, že by mě to nebavilo), tak se můžu rozepsat dle libosti a vytvořit k tomu velkou omáčku o čemkoliv z akce. Recenze již taková bohatá není, ale napíší ji i rychleji. Když mě nahrávka baví. A když není o čem psát, tak to leze jak z chlupaté deky. Anebo i naopak. A vzpomínám si na slova Johanova, jak mi říkal, že až se rozepíšu, tak to půjde lépe a lépe. A dnes již to nejsou recenze a reporty s malým R, ale velkým. Tak doufám… minimálně si to všímám u čtenářů v mém okolí, z ohlasů pod článkem a popřípadě i od samotných lidí z hudební branže, kteří napíšou, že se moje články pěkně čtou. Třeba naposled mi to potvrdil Honza Kapák. Moc mě to vždy potěší.
Rozhovorů oproti recenzím či reportům jsem udělal minimum. Možná je to tím, že nejsem zas tak výřečný, ale baví mě číst. Z našeho webzinu čtu každý článek a hodně mě baví recenze, protože zároveň poslouchám danou hudbu a hledám na internetu o dané kapele něco dalšího. Na dalších webzinech čtu vždy tak nějak souběžně, příležitostně a převážně jen recenze.
Peťan: Report. Většinou jsem ho totiž schopen sepsat během chvilky a na jeden zátah. Nejlíp se píše o aktuálních zážitcích, nejlíp, když mi v hlavě ještě rezonuje včerejší koncert. Stejně tak mám rád rozhovory. Dát si nějaký dobrý pití, pustit zpovídanou kapelu, babrat se v jejich historii a vymýšlet otázky. Rozhovor a vlastně i recenzi považuji za nejtěžší, protože je třeba se kapelám dostat až na samou kost. Vymyslet zajímavé otázky není pokaždé snadné, stejně tak jako naposlouchat nové album, pochopit ho a něco o něm napsat. Mám tu výhodu, že už recenzuji jen desky, které si sám koupím, takže se vždycky jedná o něco, co mě fakt baví a chci se o to podělit s ostatními a doporučit jim parádní muziku. Nejradši čtu rozhovory a reporty. Recenze čtu jen ty, které mě zajímají. Číst recenzi nebo report o kapele, která mě nezajímá, to je ztráta času. Oproti tomu když je kvalitní rozhovor z obou stran, dokážu to přelouskat se zájmem taky.
Prepil: Obecně mě asi nejvíce baví číst rozhovory, nejen na Fobii. Mně osobně nejvíce baví psát recenze, kde mám prostor otevřít své srdce a vyjádřit svůj osobní názor na danou nahrávku. To vše v naději, že článek zaujme potenciálního čtenáře a onu nahrávku vyzkouší. To je vlastně základní účel. Z hlediska sepsání považuji jako nejsložitější sepisování biografií, hlavně u letitějších seskupení, ale to už nedělám.
Bury: Úplně nejmíň mě baví (vlastně nebaví) psát reporty. Koncert si chci hlavně užít a ne přemýšlet nad tím, jak druhý den co nejvěrněji zachytit své dojmy. To už musí být fakt něco… Největší zábava je asi vymýšlení otázek u rozhovorů, a když se to pak sejde, je i výsledek podařený. Tak nějak je to i s recenzemi, aby to nebyl jen strohý popis hudby. Ale jestli se to daří?
Jinak se obvykle nejlíp čtou různé tour reporty a cestopisy. Když jsou dobře sepsané, je to radost a mám pocit, jako bych tam byl taky. Ale to je většinou záležitost tištěných zinů. U toho ostatního musí být nějaká přidaná hodnota, ze které se dovím něco nového, a třeba mě to donutí si pustit kapelu, kterou jsem do té doby neslyšel.
Jindra: Na rozhovor zatím ještě nedošlo, možná někdy. Reporty jsou hodně ze života, většinou se dívám jak na podium, tak kolem sebe a dát tomu nějakou fazonu, která zarámuje fakta. Hodně výživná práce je recenze, jelikož návštěvníci stránek jsou svým způsobem muzikou otřískaní odborníci na daný žánr, nenechají se „omočit“ nějakou nepravdou, ale zase tam určitě musí být reflexe recenzenta, byť někdy pro mnoho fans třeba kontroverzní, ale s vlastním ksichtem, názorem. Pokud trošku odbočím, třeba v kinematografii existuje fenomén Mirka Spáčilová (pro filmové producenty asi spíše fantom než fenomén). Procentních bodů uděluje kurevsky málo, ale má svůj… Je to dáma, řekněme charakteristický styl.
Prioritně sleduju šrumec skrze oči kolegů z Fobie z metalově zamračených akcí a recenzí. Dobrá práce je k vidění třeba na Echoes, Decibel Magazine, Loudwire, Marast Music, Metalbite, a pochopitelně Metalová encyklopedie.
Kubina: Opravdu rád píšu reporty. Jde o zvěčněný živý zážitek a dobrodružství. Tomu se ani fotka nevyrovná. Člověk rychle zapomíná. Zpětně si občas přečtu nějaký svůj starší výtvor a vzpomínky najednou znovu ožijí. Nejsložitější je psaní recenze. Obdivuji pisálky, co ji dokáží sesmolit za dva dny. Já s albem musím strávit víc času. První dojem je mnohdy jiný než dvacátý. Naopak nejjednodušší jsou rozhovory. Já si třeba s některými lidmi před rozhovorem chatuju nebo i sejdu. Vím pak lépe, na co se jich ptát. Číst mě samozřejmě baví o umělcích, jejichž hudbu poslouchám, a je jedno, jestli jde o report, recenzi nebo rozhovor.
Horaguru: Nemůžu říct, že bych měl vyloženého favorita. Musím mít pocit, že se daný článek povedl, dobře se čte a je skoro jedno, jestli je to podařená recenze na kvalitní album, report o bezva koncertu, či rozhovor s osobností, co má co říci.
Nejsložitější se stává sepis jakéhokoliv článku, kdy očekávání byla velká a z nějakého důvodu to nedopadlo dobře. Uznávám muzikanty a skladatele všemožných žánrů a jako nehudebník bojuju se svým svědomím, jestli zrovna já mám právo na kritiku.
Co mě baví nejvíc číst? Asi recenze na nová alba, ale v zásadě opět platí, že když je to je dobře napsáno, na druhu článku nezáleží a s chutí přečtu vše.
