Johan:
Letošní festivalová sezóna bude jiná, než jsme byli dlouhé roky zvyklí. Velké akce padly dlouho dopředu, ty menší jak která, podle toho, jaká byla situace v dané lokalitě, jaká byla chuť jít do pořádání koncertu v době, kdy nebylo jasné, co bude povoleno a co ne. Být to letos jako jindy, byli bychom 13. 6. 2020 na Magick Musick na Šumavě, Berry si ale letos dal pauzu, tak jsme zamířili do jiných lesů, Brd, do Lesního divadla nedaleko města Řevnice. A musím říci, že areálek s novým parádním pódiem a amfiteátrem mě nadchl. Kdosi jej označil jako malý Obscene, já si vzpomněl na podobně laděný prostor u hradu Rýzmberk, kde jsem byl na festivalu v roce 2006. Každopádně mě okamžitě napadlo, že pořadatelé při propagaci málo pracují s tím, jak skvělé je místo konání akce.
Ta měla začít ve 13 hodin, což na nás bylo brzy, příjezd jsme naplánovali na třetí kapelu, která měla začít ve 14.40. Ale cesta nám utekla rychleji, než jsme čekali, a tak jsme stihli závěr THE SHIFTY GRIFTS, kteří hráli jako druzí. Ska punk mě obecně nebaví, a když začal zpívat bubeník, v podání pražské party mě ani bavit nemohl. Trocha soudnosti by neškodila, vokál tahal za uši, lepší by bylo, kdyby zpíval jen frontman, ale stejně bych se do téhle muziky nedostal, ani když ji na konci přišel zpestřit další chlapík s pozounem.
Cílili jsme na THE TOWER, kteří opět prokázali, že umí tradiční doom metal, sem tam s heavy prvky, přesvědčivě podat. Oba zpěváci & kytaristé disponují kvalitními hlasy, které se ideálně doplňují – žádný chrchlot ani řev, ale čisté zpěvy – a do pomalé až střednětempé muziky pěkně pasují. Vrcholem setu byl song „To the Sea“, jehož uhrančivá melodie mi hraje v hlavě ještě teď.
SZMEJ jsem nepochopil. Zato jsem bavil kamarády větami typu: „Už vím, proč jsem o kapele nikdy neslyšel.“ „Pódium jim bylo malé.“ „Bicí souprava budí rozpaky.“ Na poslední větu pak Berry reagoval: „Kdyby chyběl byť jediný komponent, slovo sestava by nebylo možné použít.“ Trio (bicí = kotel + šroťák, baskytara, řev) produkovalo z mého pohledu bordel. Kromě viděných nástrojů byly ke slyšení další pouštěné ze záznamu, ale ani ten záznam nebyl k pochopení – zvukové peklo. Akčnímu zpěvákovi, který odeřval set před pódiem, nelze upřít snahu, ale to je tak všechno, co mi z koncertu zůstalo v paměti.
BAESTIEN jsme viděli před dvěma roky v Sušici, takže už jsem tušil, do čeho jdu. Variabilní emotivní post metal/hardcore, pomalé „emo“ pasáže, ostré výjezdy, dva expresivní řvané vokály, výborně sehráno i zahráno. Jen zvuk mi dole u pódia přišel příliš ostrý, kytary hodně řezaly, což se ale netýkalo jen sokolovské, ale většiny kapel. BAESTIEN taky konečně dokázali zvednout pár lidí z lavic, takže to na place začalo trochu žít.
HNUS UMÍRAJÍCÍ jsme rovněž viděli na zmiňovaném šumavském festivalu v roce 2018, širší veřejnost jej ale zaregistrovala asi až loni, kdy vyšel eponymní debut, který kapele přinesl vítězství v kategorii Objev roku v Břitvě. Právem, byť trochu opožděně… HNUS sice hraje black metal, který ctí žánrová pravidla (tudíž nechybí sypačky ani bzučící kytara), ale zároveň se objevují i pasáže pomalejší, v nichž vynikne kytaristův cit pro svébytné melodie. Na Šlinc festu se kapela dočkala velmi slušného ohlasu, řada fanoušků evidentně přišla právě na tuhle partu, o čemž svědčilo hojné zastoupení triček s logem kapely.
INSISTENT aneb největší brajgl pod pódiem a hudebně i na něm. Grindový sekec mazec válec podaný zkušenými muzikanty mě bavil tak dvě třetiny hrací doby, pak už se mi songy slévaly, i když kapela se snažila být v rámci žánru pestrá a i se jí to dařilo. Občasné umca umca rytmy byly jen v množství, ve kterém se daly tolerovat, jinak se hrál ten druh grindu, který čerpá z kořenů, ze kterých vyrostli NAPALM DEATH a podobní.
LAHAR. Vidím je tak často, že by se dalo uvažovat o rčení „Už mě to nebaví“. Jenže jsem „Démon“ a tak mě jejich „Hra stínů“ pořád nabíjí energií. Nejsem sice takový „Pérák“, jako někteří křepčící fanoušci, a taky bych byl nerad, kdyby přišly k úrazu „Lebka a hnáty“ nebo tekla „Krev“, ale i tak mě nadupaná thrashová jízda nenechává v klidu a do rytmu si podupávám a sem tam zahrozím pěstičkou. Muzika LAHAR je totiž žhavá jako „Oheň“, plná parádních melodií a chytlavých sloganů. Vrchol festivalu, kterému se vyhnuly rozmary počasí, jež jinde venkovním radovánkám nepřálo – bouři rozpoutaly akorát kapely a „Déšť“ se nekonal vůbec. (úsměv za každou větou)
FLOWERS FOR WHORES pokračovali hlavně díky Ivanovi, který pobíhal s mikrofonem po pódiu jako vyhladovělý lev v kleci, v podobně energickém projevu jako předvedly předchozí dvě kapely. Sekundoval mu hlavně Marián za bicími, ani ostatním není co vytýkat, ale mě tahle forma zmetalizovaného hardcore nedokáže vtáhnout do děje, i když pořád stokrát lepší než moderní metalcore s líbivými melodiemi a vlezlými vokály. Objektivně šlo o kvalitní práci, která mě místy zaujala, místy ne, což je dané hlavně tím (to „místy ne“), že mě vlna podobně laděných kapel v devadesátkách úplně minula.
Ani LYSSA nehraje můj šálek čaje, ale sedla mi o něco víc a vlastně jsem si produkci tria dokázal užít. Pomalejší noise rock matadorů stáje Silver Rocket disponoval zajímavými momenty, pánové působili sympatickým skromným dojmem a ukončili pro mě Šlinc fest se ctí. Na další kapelu už chyběla energie, i když ke cti pořadatelů kromě perfektního dodržování hracích časů nutno přičíst i rozumné naplánování konce festivalu. Už dlouho se nám nestalo, že jsme jeli domů z devíti kapel za světla.
Coornelus:
Lesní divadlo v Řevnicích nabízí příjemný areál, který si letos navrch vybral velkou kupu štěstí s počasím. Bouřky a lijáky hrozily všude kolem, ale řevnický les zůstal suchý. To bylo jenom dobře. Organizátoři oproti loňsku připravili mnohem silnější line up, díky kterému jsem očekával velkou účast fans. V tomhle směru byla realita jiná, protože ač přibylo o dost víc lidí, osobně jsem čekal ještě větší návštěvnost. Důvod? Akce se teprve začínají rozjíždět, lidi by měli být hladoví...
První kapelou, kterou jsem vnímal, byli THE TOWER. Kluky sleduju už léta a mám jejich hudbu v oblibě. Doom metal vycházející z tradičního pojetí tohoto žánru u nás v podstatě nikdo jiný nehraje, což není to důležité, tady jde o to, že THE TOWER ho hrají dobře. Nic jiného neplatilo ani pro tento den, kdy si pánové nastavili své pomalejší tempo a přehráli za svoji půlhodinku reprezentativní materiál, který bychom už chtěli všichni poslouchat z nové nahrávky. Ale jsou to doomaři, takže tempo nastavené na pomalé otáčky je vlastně v pořádku. Co se vleče, neuteče.
SZMEJ jako výsměch všem konzervativcům, nebo jen banda zoufalců? Vlastně nevím. Třeba kluci dělají vše dobře a mají to pod palcem, ale já jsem jejich tónům neporozuměl. Netuším, jak má tahle hudba působit, asi bych si to potřeboval proklepnout nejdřív v klidu domova. Naživo tahle směs punku (?) kombinovaného s řevem a post punkově/gothic synteticky znějícími bicími mi přišla jenom jako zmatená a po chvíli nudná záležitost.
BEASTIEN se mi nějakým záhadným způsobem vyhýbají. Koncertně jsem je viděl teprve podruhé. Studiově jsme se ještě nesešli skoro vůbec. Jejich pomalejší atmosférický hardcore s občasným sešlápnutím pedálů, kdy se produkce přehoupla do neocrustového kvapíku, působil vyhraným a soudržným dojmem. K většímu nadšení bych ale potřeboval jiné světelné podmínky a hlavně kvalitnější zvuk, za což ale kapela vinu nenese, alespoň v tom prvním případě.
Jediný HNUS UMÍRAJÍCÍ měl na festivalu dobrý zvuk a jelikož mi je hudební produkce těchto rarachů sympatická, patřil jejich set k těm nejlepším během dne. Přehrány byly skladby z jejich poslední desky a pochopitelně nemohl chybět song „Maruška“. Black metal s HC kořeny a s basákem černým jako uhel zafungoval slušně i za denního světla, které tomuto žánru zrovna dvakrát nesvědčí.
INSISTENT aneb grindcore jako brus. Podobně pojatý grind můžu a nemusí mi u něj být trapně. Energií překypující pánové vlítli na pódium a rozhodli se promasírovat všem zúčastněným ušní bubínky, což se jim podařilo. Poprvé se před muzikanty začal pořádně vířit prach, ve kterém ve svém cyklo dresu zářil tentokrát cyklogrinder, jenž se loni proslavil ve stejném obleku jako cyklothrasher. INSISTENT byli fajn, ale tak někdy po čase 14:57 má pozornost začala upadat, aby mě z té masáže vytrhlo pár tupa tupa rytmů, kterých bych se být kapelou vyvaroval a přenechal je jiným hopsa hejsa spolkům.
Set LAHAR bych už mohl s Růžou odzpívat. A nebyl bych jediný! Těch lačných hrdel pod pódiem bylo hned několik. Díky společnému řvaní s fans do mikrofonu jakoby se člověk vrátil do dob, kdy v LAHAR blbnul Banán. Společný jmenovatel koncertů LAHAR je ale stále stejný – energie, která s Banánem neodešla, což potvrdila přehraná celá nová deska, doplněná skladbami z fenomenálního EP „Až přijde čas“. LAHAR opět kralovali a dokázali s prstem v nose opanovat areál i jinde než v rodné kotlině.
FLOWERS FOR WHORES je kapela, která sešla dost z očí, alespoň těch mých, což ale neplatí o jejích členech, kteří jsou vidět v jiných projektech až až. Tyhle výrazné osobnosti prý ale něco kutí a tak by se po dlouhých letech mohla objevit nová nahrávka. Je jasné, že skupina složená z takových muzikantů a výrazného frontmana nezahraje blbě. Jejich mix hardcore s metalem fungoval naživo slušně a díky zpěvákovi i dost energicky. Vokalista se na pódiu nezastavil a lítal po něm zleva doprava. Bohužel tohle je nejvýraznější bod, který si z jejich vystoupení uchovávám, za což ale může i moje neznalost materiálu, který jsem z drtivé většiny slyšel poprvé nebo zůstal zaseknutý v období někde před deseti a více lety.
LYSSA to neměla jednoduché. Po energické smršti předchozích kapel by se lecjaké kapele rozklepala kolena. Ne LYSSE. Na to už mají kluci odkroucených spoustu let a svým přístupem „máme to na salámu“ začali do lidí pumpovat songy, které hlavně zpočátku působily tak, jako by neznalé tvorby chtěly vyhnat od pódia. Noiserockové trio nabídlo něco jako větší líbivost až posléze, kdy se vytasilo s jedním nej songů jejich existence „Karl“. LYSSU jsem neviděl x let, ale hned bych si to zopakoval, jen s lepším zvukem.
Oproti loňskému roku potěšil lepší line up. Fajn byla větší návštěvnost. Ke kladným bodům akce patří areál, který je pro posluchače příjemný. Jediným slabším bodem byl často špatný zvuk.
Fotky: Karel Vyskočil
Berryho videa
Milé setkání s trojicí borců po letech, jako ostatní kapely dobrý, ale tohle byl teprve řev-nice!
LAHAR – Už mě to nebaví [THRASH METAL DIY VIDEO]
