Tři otázky na téma „prog death metal“
Ahoj, NEUROTIC MACHINERY je kapela, která nestojí na místě, každé vaše album je jiné. Dalo by se asi říci, že jste postupně obrušovali deathmetalové hrany a zapojovali rockové elementy. Novinka ale zařadila nechci říci zpátečku (protože se rozhodně nejedná o zpátečnické album), ale návrat k tvrdosti se koná. Asi se každý ptá proč, tak se zeptám jinak – cítili jste, že jste předchozí fúzí death metalu a post rocku řekli vše a do dalšího „měknutí“ se vám nechtělo?
Ahoj, ten návrat k tvrdosti, nebo spíš k agresivnějšímu výrazivu byl zcela přirozený, nijak nucený. V poslední etapě koncertování ke „Cognitive Dissonance“ jsme čím dál víc cítili potřebu opět „za to vzít“. Možná se stalo i to, že jsme po období experimentů zdravě vyhladověli.
Není to trochu riskantní pořád měnit výraz? Minule jste asi získali posluchače i z jiného než metalového světa… nemůžou teď být z „Nocturnal Misery“ a jeho agresivity „vyděšení“? Na druhou stranu se mohou objevit noví…
Kdo nás sleduje od začátku, ví, že nejsme typ kapely, která by veskrze nahrávala ta samá alba. Rádi objevujeme nová teritoria a možnosti. Nepopírám, že leckoho může agresivita, směřování „Nocturnal Misery“ „vyděsit“. Ale na druhou stranu, když se pozorně zaposlouchá, stále jsou to NEUROTIC MACHINERY. Jen prostě v jiném balení.
Progresivní death metal u nás určitě má početné zástupy stoupenců, ale většina asi kouká hlavně za hranice a domácí kapely nechci říci podceňuje, ale spíše nehledá. Sám nevím proč – kde vidíš důvody ty? Je to lenost, nebo jsou zahraniční nahrávky lepší (což si nemyslím), nebo…?
Netuším, třeba se drží přísloví, že „tráva u sousedů je zelenější“. Bohužel, já taky úplně nedokážu posoudit, proč tomu tak je. Přitom za poslední dobu se určitě vyrojily kapely, které stojí za povšimnutí. Fakt je takový, že posluchač všeobecně snáz přijímá to, co se mu naservíruje na stříbrném podnosu. A některé místní kapely nemají takové možnosti, nebo samy ani nevyvíjí takovou aktivitu, aby se dostaly do širšího podvědomí. A to ať už koncertně, nebo internetovou propagací.
Tři otázky na téma „Nocturnal Misery“
Album jste nazvali „Nocturnal Misery“. Jmenujete se NEUROTIC MACHINERY, takže dvakrát stejné iniciály NM. Je to náhoda, nebo nenápadná hříčka? A jak souvisí název desky s obsahem textů? Dá se mluvit o koncepčním díle, nebo je každý song o něčem jiném? A co má symbolizovat obrázek na titulní straně obalu?
Myslím, že jsi snad první, kdo jsi toho všiml. Je to veskrze náhoda, na kterou jsme přišli záhy, a tak jsme toho trochu následně využili u návrhu designu deluxe boxu. O koncepčním díle určitě nelze mluvit, byt‘ texty mají dejme tomu „cosi“, co je spojuje. Ale je to na každým zvlášť, jak texty uchopí, a naloží s nimi. Nikdy jsme nedávali návod, jak a co si má kdo myslet a odnést z našich textů. Spíš chceme každému dát prostor pro vlastní interpretaci. A tak to je i v případě obalu. Tohoto přístupu se držíme odjakživa. Lidi by měli používat vlastní hlavu.
Nahrávání jste si obstarali sami. Dělá to tak dnes řada kapel a většinu k tomu nevedou finanční důvody (aby ušetřily za studio), ale komfort práce v klidu domova, kde se se vším můžou piplat. Jak dlouho jste se s tím piplali vy a jak těžké bylo říct dost, končíme, už se s tím nic dělat nebude?
My se s tím „piplali“ necelé tři měsíce. Je fakt, že příště si nebudu plánovat nahrávání v období Vánoc. Což bylo poměrně nešťastné rozhodnutí. Ale chybami se člověk učí. Za normálních okolností by to mohlo být o měsíc kratší. Jsme určitě perfekcionisti, ale taky nejsme typy muzikantů, kteří by den co den měnili mix, zvuk kytar a následně se vraceli k původnímu návrhu. Výhoda taky byla, že jsme mix řešili ve třech lidech, takže nebylo tolik třecích ploch. Což umožnilo hladší průběh práce.
Jak balancujete mezi tím, abyste byli spokojeni vy jako skladatelé a muzikanti, a tím, aby to bylo stravitelné pro posluchače? Stává se vám, že si s něčím „hrajete“ a dostanete se do fáze, kdy se zastavíte a řeknete si, že tohle už je asi příliš?
Komplikovaná otázka. Určitě do nějaké míry zohledňujeme faktor „stravitelnosti“. Ale spíš co se týče struktury skladeb. Aby nevyzněly zbytečně překombinovaně. Což nám není z dob minulých cizí. Co se týče riffů samotných, tady jsme nepokrytě sobečtí. V prvé řadě z toho musíme mít z toho dobrý pocit my.
Tři otázky na téma „máte-nemáte“
Máte sedmistrunné kytary. Přiznám se, že obecně nepoznám, jestli je na desce šesti- nebo sedmistrunná kytara – v čem je výhoda nebo kouzlo sedmi strun?
Dobrý sound lze samozřejmě vykouzlit i s pomocí šestistrunných kytar. My se však rozhodli použít pro nový materiál jiné ladění, a to nám mohly umožnit bud‘ barytonové kytary, nebo sedmistrunné. A volba padla na druhou možnost. Člověk pak musel k samotnému nástroji i jinak přistoupit. Změnit zažitá schémata při skládání, o což nám šlo každopádně taky.
Kytary máte sedmistrunné, basáka žádného. Ve studiu je to fuk, ale na koncertech to bez baskytary není ono… A ve vašem případě ani s jednou kytarou, kdyby jeden z kytaristů vzal basu… Takže sháníte basáka, nebo si budete pomáhat technikou? A naprogramované zvuky z nahrávky na koncertech zazní, nebo se živé hraní obejde bez nich?
V první fázi jsme baskytaristu samozřejmě hledali intenzivně. Ale postupem času jsme zjistili, že to tak snadné nebude, a to z mnoha důvodů (které asi není nutné zde zmiňovat). Teď jsme v bodě, kdy se na koncertech spoléháme na sampl z nahrávky (jelikož to naše hudba vyžaduje), a necháme tomu volný průběh. Bud‘ se někdo obstojný objeví, nebo neobjeví.
Basáka nemáte, ale máte dva zpěváky. Jejich výrazy se ale moc neliší, teoreticky by to zřejmě mohl nazvat jeden člověk. Jak došlo k tomu, že máte dva vokalisty? A kdyby některý pěvec nemohl na koncert, dali byste to i s jedním?
Honza nám dva roky nazpět vypomohl, a zaskočil za Ondru, který očekával do rodiny druhého potomka. Poté jsme odehráli i několik koncertů s oběma vokalisty a od toho to byl jen kousek, abychom se rozhodli pro variantu dvou frontmanů. Ano, kdyby jeden ze zpěváků nemohl, jsme schopni odehrát koncert pouze s jedním. Nebylo to jednou, co se tak stalo.
Tři otázky na „volná témata“
Kromě CD chystáte i gramodesku. To je dnes trend, desek ale vychází čím dál víc a kupců je nejspíš pořád stejně – vidím to na sobě, kupuju si tak nějak pořád zhruba stejně vinylů za rok, ale před deseti roky jich vycházelo daleko méně. A navíc – prog death metal asi není vinylový žánr číslo jedna, u nás asi v tomhle směru vládnou hardcore či thrash metal. Nemáte obavy, že vám bude pod postelí ležet hromada desek?
Je to trend, který je stále na vzestupu. My si chtěli udělat radost, i přes to riziko, že nějaký čas potrvá, než prodáme celý náklad 250 kusů. Jak už jsem zmínil, „Nocturnal Misery“ vyjde i jako deluxe box, který bude obsahovat vinyl, CD, triko, original poster, přívěšek. Celé to bude hezky zabalené v dřevěném boxíku, který je navíc ručně číslovaný. Chtěli jsme tentokrát fanouškům dát něco navíc, něco speciálního. A poptávka je zatím nad naše očekávání. Do jaké míry vládnou prodeji thrash, či hardcore, netuším. Co mám zase vypozorováno z mého okruhu přátel, tak ti dávají přednost spíše progresivněji laděným kapelám. A ke všemu mi přijde, že nakupují vinyly čím dál víc. (úsměv) Je to prostě o osobní preferenci.
CD i LP vychází ve vaší režii. Měli jste to tak dopředu promyšlené a label nehledali, nebo jste nějaké oslovit zkoušeli, ale odezva byla vlažná nebo žádná? Myslíte si, že v dnešní době je role vydavatele důležitá, nebo si to kapela s trochou píle může obstarat sama a možná i lépe?
Odezva byla, ale nesplňovala naše představy. Možná to zní nabubřele… Ale pokud si máme „něco“ zafinancovat sami, a pak to někomu odevzdat, aby si s tím naložil dle svého, a my se tím připravili o kontrolu nad naším dílem. To si radši pojedeme stále komplet na své triko. Nehledě na to, že nyní máme za zády Aleše (našeho manažera), který pro nás odvádí výbornou práci. A to je pro nás víc než smlouva labelu na vydání jednoho alba. Každá kapela má jiné nároky a jiný princip fungování. Ale jedno je jistý, že úplnou svépomocí to dost dobře zvládnout nelze.
S trochou píle se dá zařídit i nějaké to hraní. Letos je to kvůli „všichni ví čemu“ na levačku, ale když to vezmeme obecně – kolik koncertů do roka považujete za optimum, aby vás to bavilo a byli jste to vzhledem k osobním životům schopni zvládnout? A co scéna u vás na západě Čech? Dá se o nějaké mluvit – oddaných návštěvnících koncertů, klubech, festivalech?
Ano, dá, ale musí to být hodně velká píle. Optimum? Spíš bychom se mohli bavit o minimu, které je pro nás kolem 40 koncertů ročně. Koncertovat chceme co nejvíc, a co bude v našich silách, byt‘ každý z nás má v soukromí svá „omezení“. Vše je ale o komunikaci a dobrém plánování. Nejbližší kluby jsou pro nás v Plzni, Mariánských Lázních. Návštěvnost bývá dost proměnlivá, záleží na hodně faktorech, aby akce byla úspěšná. Ale to je myslím úplně všude stejný. Je jedno jestli půjde o západ Čech, nebo jižní Moravu. Co se týče festivalů. Přímo u nás v Tachově fungují dva. A to Slapfest, pořádaný našimi přáteli, jehož zaměření je spíš HC/alternativního rázu. Druhý, Husman fest, je pořádaný námi, a je směřován logicky metalově. Tím tu veškeré dění víceméně končí.
Jedna otázka na závěr
Ptát se na nejbližší plány je v současné situaci asi blbost, tak se zeptám na plány na následující pětiletku. (úsměv) Chtěli byste se s kapelou dostat do širšího povědomí, na velké festivaly, za hranice, k velkému labelu, nebo jsou vaše ambice skromnější a jste rádi za to, jak je to teď?
Člověk je skromný, stojí nohami na zemi (už patnáct let). Ale bez motivace a malých cílu fungovat nelze. Rádi bychom chtěli navyšovat počet koncertů, včetně festivalů. A to jak u nás, tak v zahraničí. Našim malým snem stále zůstává zahrát si na Brutal Assaultu. Ví bůh, třeba to někdy vyjde. Jinak, určitě přežít další „pětiletku“ ve zdraví, a stvořit další album. (úsměv)
