Podle slov pořádající agentury Pragokoncert ? a s jejími slovy nelze než souhlasit ? se jednalo o největší rockový festival ve Východní Evropě. Osobně bych tvrzení opravila na ?rockově-metalový? festival.
Na festivalu zahrály veličiny rockově-metalové hudební scény Manowar, Nightwish, Edguy, Hammerfall, Rage, Waltari, Die Happy, Ratos de Porao a další, z české scény vystoupili už tradiční Kurtizány z 25. avenue, Tři sestry, Wohnouti apod.
Pojďme se ale na festival podívat poněkud obšírněji:
Pořadatelům letos osud velmi přál pokud se počasí týká. O osudu píšu proto, že dva předchozí ročníky se konaly o prvním červencovém víkendu a pokud by se tato tradice zachovala, strávili bychom letošní 3 dny Masters po kotníky v blátě, protože první červencový víkend byl ? slušně řečeno ? nic moc. Ovšem víkend 15. ? 17. července byl, dá se říct, tropický, což je pro open air festival super.
Odhaduje se, že festival letos navštívilo něco mezi 20 a 22 tisíci fanoušků, a to nejen z Česka a nejen z Evropy. Potkávali jsme metal fans zo Slovenska, z Polska, Slovinska, Španělska, Rakouska, Belgie, Švédska, Maďarska (to byla stvoření bez jakéhokoli pojmu o slušném chování ? původně jsem chtěla napsat ?hovada?, ale to se do slušného reportu nehodí), taky jsme potkali týpky z Finska, Německa či dokonce Brazilce a Američany, a to jsem nejspíš nevyjmenovala zástupce všech přítomných národností. Všichni, co na festu byli by si nejspíš pro příští Masters of Rock zasloužili rozsáhlejší areál. Likérka byla totiž naditá k prasknutí.
Festivaloví fans stanovali, kde se dalo ? v ofiko kempu, u silnice, v parku, na ofiko parkovišti /parkování za Kč 130,-/, v různých kopcích, před domy a v předzahrádkách občanů města Vizovice. Když ještě přidám informaci, že v areálech určených ke stanování byl nedostatek Toi Toi latrín, snadno si představíte, jaký byl výsledek: pánové, kteří to mají holt jednodušší, si ulevovali, kde se dalo, kdokoli kamkoli házel odpadky, občas někdo ?srovnal? místním obyvatelům při couvání vozem zahradu nebo plot. Díky všeobecné přelidněnosti taky občas někdo někomu počóroval stan nebo dokonce automobil. Inu, to je bigbeat :-).
My metalisti ovšem nejsme z cukru takže se nad takové věci ? tedy ty krádeže už jsou mazec a o těch tady nemluvím ? povzneseme. My ?novináři? se ale jistě nemůžeme povznést nad mezery v organizaci typu: Novinář nesmí nikam jinam než k pódiu a fotit pod pódium. Pakliže dělá s někým rozhovor, ?patnáctiletý? týpek z ochranky, který se cítí jako největší king a podle toho se chová, ho nikam nepustí, dokud si novináře neodvede povolaná osoba z pořádající agentury. Na druhou stranu v backstagi může pobíhat bezpočet náctiletých členů fanklubů kapel. Ti pak mají volný přístup do V.I.P. zóny a ke členům kterékoli kapely? A na tu třetí stranu se pak třeba stalo, že s osobním přítelem vokalisty ?megaheadlinera?, který přijel až z Anglie a byl na invalidním vozíku se nikdo moc nechtěl bavit a vstup do zákulisí mu byl striktně odepřen. Dík patří šéfovi ochranky, protože se zachoval gentlemansky a pro zoufalého muže přístup do V.I.P. zóny vyjednal. Není to poněkud? ehm? zvláštní?!
Než se dostanu k muzice, pro dokreslení kolorytu festivalu, ještě krátký popis areálu. Výhodou MoR je jedno pódium. Stihnete tak všechny kapely a neruší vás zvuk z druhého pódia. Jedno pódium je prp. férovější i vůči kapelám, které by za normálních okolností byly vytěsněny na béčkové pódium. Nemůže se jim stát, že by na ně pařilo 70 lidí a na kapelu na hlavním pódiu ?zbývajících? pár tisíc. V areálu nechyběly stánky s občerstvením, nealkem, pivem, tvrdé alko bylo opět výhradně od likérky R. Jelínek, stánky s metalwear, CDs, stříbrem, pojízdný tetovací salon, crazy-hair tvůrci, letos navíc přibyla možnost ?něco si dokázat? bungee jumpingem, zahrát si stolní fotbálek nebo zasoutěžit si v CocaCola zábavné zóně (tam jste si mohli taky nechat na CocaCola stage od dýdžeje zahrát vaši oblíbenou muziku z vlastního CD). Taky jste se mohli zajít osprchovat ? za 3 pětky v ledové vodě. I letos měli fanoušci možnost vystát si frontu u Prosperita stage, což bylo místo autogramiád většiny vystupujících kapel.
Festival Masters of Rock je každý rok moderovaný dvěma moderátory AZ Rádia. Letos mě hodně překvapilo, když jsem na pódiu nezaslechla silný hlas ?rockového fotra? Radima Koziela, ale jeho kolegy. Ten byl celkem OK, ale nová ?hvězda? rádia, která mu sekundovala? Tak to si spousta lidí říkala: Woe, co to je? Další blbá blondýna? Dáma sice tvrdí, že umí super anglicky ? vždyť přece byla 6 let v Americe ? ovšem nějak tam nepochytila, co se na podobných akcích fanouškům říká a co ne. Navíc její vysoký hlásek byl, naštěstí, dost málo slyšet.
Na Masters of Rock 2005 se ale jelo hlavně kvůli kvalitní muzice, vrhněme se tedy na její přehled.
Festival otvírali v pátek v 15:30 vyškovští Dark Gamballe. To už většina lidí byla v areálu a prvních 10 tisíc třímalo v rukou, nebo někde jinde, festivalovou kompilaci obsahující počiny českých a slovenských interpretů. Darky jsem tak nějak okrajově vnímala při stavění stanu takže vím, že jsem zaslechla jejich známé Baletky v hlavě a coververzi skladby Blind od Kornů. Hned po Dark Gamballe přišla na řadu Lenka Dusilová s bandem. Na můj vkus trochu moc dlouho zvučila. Pak přišel čas pro Vyxanou Fipsu. Nemám ráda tuhle dvoutaktovou muziku opírající se o rádoby vtipné texty takže jsme šli obhlížet areál. Z povzdálí jsme za pochodu vnímali taky poprockové Chinaski. Ti mi taknějak nevadí takže jsme se hlavně sázeli, jestli dají Kláru a? dali Kláru :-). Zazněly taky jejich hitovky 1. signální, 1970, Jaxe a další.
Bylo 19:50 a konečně přišel na řadu pořádnej metal a ten fanouškům přinesla instrumentálně skvělá trojice Rage. Pánové Peavy Wagner, Victor Smolski a Mike Terrana předvedli pětasedmdesát nadupaných minut svého hudebního umění. Vystoupení Rage bylo pulsující a plné energie. Zahráli průřez hudební tvorbou. Zazněly skladby jako Soundchaser, War of worlds, Paint the devil on the wall, Straight to hell atd. Ve vystoupení opět nechybělo Victorovo kytarové sólo a sólo na bicí Mikea Terrany ? jednoznačně nejkvalitnější sólová představení festivalu.
Rage vystřídali rovněž němečtí powermetaloví Edguy. Vokalista Tobias Sammet předvedl artistický výkon, když vylezl na pódiové lešení, odkud zpíval. Edguy odehráli koncert ve vyplážovaném letním barvami hýřícím oblečení. Celkově bylo vystoupení Edguy spíš takové ?pro pobavení? než pro muziku. Značnou část koncertu nechal Tobias Sammet odzpívat publiku, hodně pařil, málo zpíval a nejvíce energie měla závěrečná skladba, která je navíc dílem Tobiasova projektu Avantasia. Ta taky nejvíce strhla publikum.
Pak už měl přijít vrchol pátečního večera ? finští Nightwish. Dav fanoušků se snad ještě rozrostl a většina se snažila natlačit ještě blíže k pódiu. Melodický set kapely Nightwish trval hodinu a půl a stál opravdu za to. Nightwish se projevili jako naprostí profesionálové ve vystupování. První třetinu koncertu Tarja zpívala na žlutý mikrofon v černých kalhotách a žluté tunice, druhou třetinu v černých šatech se žlutým volánem a tu třetí pak v bílých šatech s bílým mikrofonem v ruce. Klávesák, a dá se říct i frontman kapely, Tuomas Holopainen s vážným obličejem pařil za hradbou svého nástroje a permanentně rozesmátý kytarista Erno Vuorinen pobíhal po pódiu a rozdával energii. Nightwish svůj set opřeli zejména o skladby z nejnovějšího alba Once. Jako první zazněla skladba Dark chest of wonders, v průběhu koncertu pak taky singlovka Nemo, Planet hell, The siren a Ghost love score, z alba Wishmaster zazněla stejnojmenná skladba Wishmaster, hrálo se i z alba Century Child. Koncert měl dva vybočující momenty. Při prvním odešla z pódia Tarja a kapela zahrála klasickou skladbu High Hopes od Pink Floydů se zpěvem baskytaristy Marca Hietala (mimochodem obecně velice dobrý a barevný vokál). Ten pak v závěru písně pozvedl flašku Finlandie a lupnul si jednoho panáka. Ms Tarja Turunen se vrátila a jelo se dál. Dalším momentem pak byla chvíle, kdy kapela odešla a vokalistka zůstala na pódiu sama. Zazpívala skladbu Kuolema Tekee Taiteilijan z desky Once, a to na z playbacku puštěný hudební podkres. Nightwish svůj set ukončili poděkováním fanouškům za super atmosféru plus: ?We wish you had an angel tonight?. A je na snadě co následovalo. Šlapavá pecka I wish I had an angel. Ta byla jistě důstojným závěrem pro mě nejlepšího vystoupení letošního Masters of Rock.
Páteční část festivalu uzavírali němečtí Subway to Sally. Předvedli nějaké ty ohýhky, ?zpěvák? občas hrál na dudy, které stejně nebyly slyšet, nepěkná houslistka? No, připadali mi jako hodně slabý odvar In Extremo a uvozovky u slova zpěvák jsou záměrně, protože jeho hlas byl mým uším dost nepříjemný. Vydržela jsem asi do poloviny setu a odebrala se tlachat s přáteli.
Spát se moc nedalo, protože naši sousedé ob pár stanů se celu noc dožadovali, aby kdokoli z okolí šel ?chlastat? s nimi, a to dost hlasitě. Výsledkem bylo pár hodin polospánku. Ten nám utnulo venkovní vedro a skleníkové podnebí ve stanu takže jsme to vzdali. U stanu jsme si ještě poslechli vcelku nudný set pražské nu-metalové kapely Checkpoint. Skladby si byly dost podobné. Ženský zpěv působil jako zbržďovadlo každé skladby a bylo to celkově bez šťávy. Jaksi Taksi rozebírat nebudu ? šli jsme nakoupit do Vizovic. Myslím, že pozorování proudících davů ?metal fans? bylo mnohem zajímavější. Pak nastoupili thrashoví Shaark. Ty beru tak nějak jako kapelu, kterou už znám a ničím mě nepřekvapí a nepřekvapil mě ani jejich cover Slayerů War Ensemble, kde zase malinko neukočírovali zpěv. Krátce po poledni se na pódiu objevilo oblíbené retro v podání slovenského Beatles revivalu ? Brouci. Kluci vystupují na Masters of Rock už od prvního ročníku a rozhodně tady mají své místo zaslouženě. Beatles jsou základ a je vždycky fajn vidět všechny ty metloše a rockery jak se vlní a notují si v rytmu It´s been a hard day´s night, I wanna hold your hand, Hey Jude a ostatních pecek, které po sobě ?Brouci? zanechali.
Doom-metaloví Silent Stream of Godless Elegy při svém setu vyvolávali dojem, že jich je plné pódium. A ono taky bylo ? přece jen byli jednou z kapel festivalu, které se mohou chlubit velmi početným obsazením. Instrumentálně jim to šlo na výbornou. Do zpěvu si musím rýpnout, protože jsem kdysi absolvovala jejich koncert, kde zpívala jen Hanka a ženský vokál úplně stačil. Silenti opět potěšili tradičním přídavkem v podobě coververze skladby Kashmir od Led Zeppelin.
Řada byla na americkém nebo amerických Lord Bishop. Po nazvučení se ovšem na pódiu objevili němečtí KJU. Kluci mají na MoR celkem smůlu. Loni jim bylo vystoupení zkráceno a totéž je čekalo letos. Šetřil se čas pro večerní ?megahvězdu?. KJU mají roztomilého bubeníka. Ten po celou dobu koncertu vypadá jako by mu zamrzly koutky úst v tzv. hollywoodském smilu. KJU hrají takovou směsku hardrocku, nu-metalu, punku a mají v tom i trochu emo. No, nejsou špatní, nicméně si ani nemyslím, že je to kapela, která by na Masters nutně musela být každý rok.
Pak přišel set Lorda Bishopa. Černý zpěvák a směs funky a rocku.
O půl čtvrté započal téměř padesátiminutový set komplet ve finštině. Vystoupili finští Uniklubi. Byla jsem zvědavá na tu muziku podobnou HIM od kapely, která má v průměru 18 (tyto informace bylo možné se dočíst na webu pořadatele). A ejhle! Věkový průměr kapely je 24 a s HIM mají společné snad jen černé linky na víčkách a zemi původu. Uniklubi přestavili skladby ze svého debutu Rakkautta ja Piikkilankaa. Pokud už je mám s někým srovnat, jsou to takoví přitvrzení Rasmus a zpívají jen ve svém rodném jazyce. Proč? a nač? a tak podobně jsme se jich zeptali v rozhovoru (kytarista Janne a basák Teemu) takže na něj třeba mrkněte až bude na webu.
Na řadu přišel další český interpret: Kurtizány z 25. avenue ? coby další z pravidelných hostí Masters of Rock. Varťákovy neposedné dready jsou pořád cool, Simon pořád vypadá jako drsňák, Wiking pořád valí na bicí přes svou ?vanu?? No, dobrá rocková záležitost, ale tentokrát už mě nějak nebavila.
Pak přišli Francouzi Skarface. První tři písmena názvu kapely napoví, že kapela hraje ska a ska fakt nepovažuju za kvalitní muziku, protože ať už tento styl hraje kapela z Čech nebo z Francie nebo odkudkoli, zní to stále stejně. Jedna skladba jako druhá.
V sedm hodin večer nastoupili Die Happy. Německá kapela na Masters of Rock vystoupila taky už potřetí a opět s téměř totožným setem. Jak jsme se později dověděli od Marty Jandové, zpěvačky a, řekla bych, i určující osoby v kapele (Marta disponuje nepřehlédnutelným charismatem a taky výborným hlasem), je to dáno tím, že kapela neustále koncertuje a na nazkoušení nové šou zatím nebyl čas (opět viz rozhovor). Die Happy možná budou mít teď po rozpadu Guano Apes (ti byli ovšem poněkud tvrdší) koncertů ještě víc /:-)/. Die Happy jako intro použili počáteční část skladby Freestyler od Bomfunk MC´s. Při svém vystoupení zahráli známou pecku Supersonic Speed, Big Boy či Goodbye. Jakousi vsuvkou byl duet Marty s jejím tátou Petrem Jandou. Text skladby napsal Aleš Brichta a kapela ji nazkoušela jen pár hodin před vystoupením. V závěru koncertu zazněla jakási směska jakožto průřez koncertními skladbami Die Happy. U této kapely je vždy výhodou skutečnost, že Marta mluví s fanoušky v Česku česky. Ale pokud příště mají Die Happy být na MoR, jistě to chce novou šou.
Pak už měla přijít trojice metalových kapel.
Jako první z nich vystoupili američtí Holyhell. Podle Joeyho deMaya z Manowar mají prý nejlepší zpěvačku na světě. Pokud by to byla pravda, tak teda potěš koště? Na Holyhell se mi nejvíc líbily kostýmy ? všichni se představili od hlavy až k patě v kůži. Image byla tedy výborná. Instrumentálně už to bylo trošku slabší a co se týká zpěvu? Marie Breon bezpochyby zpívat umí, ale docela dost jí to ujíždí takže buď na sobě bude muset zapracovat nebo jí bude jako dosud stačit to, že kapelu potáhnou poněkud známější Manowar. Neboť, kdo o Holyhell kdy před tím slyšel? Jak poznamenal jeden fanoušek, vedle něhož jsem chvíli stála: ?Tak to je teda ta světoznámá kapela, o které nikdo ještě neslyšel??. Holyhell v závěru vystoupení předvedli blok coverů známých melodií: Wings of destiny od Rhapsody, taky operní Phantom of the opera (opravdu už jsem nejednou slyšela lépe zazpívaný) a úplně na závěr Rising Force od Ingwie Malmsteena.
Po přestavbě pódia resp. po instalaci kulis na pódium mohlo začít přestavení Rhapsody. Rhapsody tvrdí, že hrají epický hollywoodský speed metal, no a k tomu se kulisy navozující atmosféru římského kolosea výborně hodí. Nejsem totiž ten typ člověka, který by ?žral? a rozuměl fantasy takže, co pro někoho byly dva římské oblouky a draci a jednoduše fantasy, pro mě byla antika. Každopádně jediné, co v kulisách nemuselo být, byla opravdu dost nehezká slečna v bílém, která se jakožto jakási gogo tanečnice vlnila pod jednou z ?kamenných? bran. Fabio Lione dokázal, že je velmi dobrý zpěvák se zajímavým rozsahem a dostatečnými výškami v hlase. Z novinek zazněly The magic of the wizard´s dream a Nightfall on the great mountains. Dále Rhapsody odehráli jakýsi průřez tvorbou od svých začátků. Střihli si skladby jako Holy thunderforce, Land of immortals, Emerald sword či Dawn of victory. I ve vystoupení Rhapsody jsme se dočkali sólových onanií. V nich jednoznačně zaperlilo energické sólo bubeníka Alexe Holzwartha. Přestože Rhapsody měli prp. působit jako jakýsi předskokan Manowar, působili lépe a tyto dvě kapely se v pořadí klidně mohly vyměnit. Nejspíš je to dáno negativním dopadem všeho toho divadýlka, jež se kolem Manowar odehrávalo.
Prvním úsměvným momentem byla vlajka s nápisem: ?Welcome home Manowar?, která visela na stožáru u světel hned naproti pódiu. Manowar neposkytli žádné rozhovory (kromě magazínu Spark, jehož redaktorka za nimi byla přímo v hotelu). Po zákulisí se Joey deMayo pohyboval jen v doprovodu ochranky s dobrmanem. Dříve avizovaná délka vystoupení čítající 75 minut se měla protáhnout až na tři hodiny. Manowar začali hrát téměř načas. Zvuk měli značně ?přehulený? ? to je o nich známo (opravdu jsem litovala ušní bubínky těch slečen ?rádobymetalistek?, které prý už od 11 dopoledne stály nalepené na hrazení pod pódiem, aby o své hvězdy náhodou nepřišly). Uznávám, že Manowar hrají dobře, ale když člověk vidí ty zbytečnosti, tu šaškárnu kolem, rázem mu to tak nějak ten jejich hudební výkon hodně sníží. Kapela, kterou v rodné Americe dnes už nikdo neposlouchá, sama sebe prezentovala v roli velkých pozérů. Koncert sice trval skoro tři hodiny, ovšem možná se mohlo zvát míň hostů, mohlo se míň kecat a víc hrát? Maximální fraškou byla mluvená vsuvka, kdy Mr. Joey deMayo na pódiu (za chabého tlumočení nějakým pánem) hovořil o tom, že jen Manowar hrají ten správný a čistý heavymetal, že ostatní metal je shit, blahořečil mecenáše festivalu a Manowar Dr. Cacha a vůbec nejúsměvnější bylo označení festivalu Masters of Rock za druhý největší v Evropě a trapná slova o řádu Maltézských rytířů. V hromadě žvástů by skoro zaniknul i velmi kvalitní zpěv Erica Adamse. Někdy v poslední třetině vystoupení čtyřka členů Manowar přijela na pódium na neodmyslitelných Harleyích a bylo vymalováno. A cože nám ?mistři pravého heavymetalu? hráli? Tak třeba Kill with power, Blood of my enemies, Manowar, Fighting the war, Wheels of fire, Warriors of the world etc. Za doprovodu Zlínského symfonického orchestru a vokálního sboru Manowar odehráli skladby Heart of steel, novinku King of kings, ve které zazněla pasáž v češtině nicméně na nahrávce bude samozřejmě v angličtině a Battle Hymn. Škoda jen, že přes vybuzený zvuk Manowar orchestr skoro nebyl slyšet resp. z playbacku by vynikal líp. Asi v polovině koncertu Joey předvedl jakési baskytarové sólo, kdy se snažil hecovat fanoušky, ale ti se nějak nechytali. V závěru předvedl slavné trnáhí strun.
Po Manowar byli ještě v plánu slovenští Desmod. Nechápu, proč vůbec tuto kapelu pořadatelé naplánovali po Manowar resp. proč vůbec někoho po Manowar plánovali. Desmod kvůli časové tísni nevystoupili s tím, že budou pozvání příště a vystoupí na Trnkobraní.
V noci nám kapánek sprchlo takže jsme se konečně trochu vyspali. A taky se přes noc tak nějak zmenšilo plátno vpravo od pódia. Omyl, nezmenšilo se, ale bylo vyměněno. To původní se totiž řidiči, jenž jel vyzvednout vybavení orchestru, podařilo sejmout dodávkou. Inu, škoda za pár milionů.
Ze stanu jsme poslouchali plzeňskou kapelu Interitus. Tentokrát vystoupili bez zpěvačky a flétnistky. Zaslechla jsem něco o nefungujícím mikrofonu takže nevím, co bylo přesným důvodem, nicméně obojí v muzice chybělo. Když jsem je poprvé slyšela, celkem se mi líbili. Jen jsem nepochopila, proč Interitus dostali takhle ?nevhodný? čas. Hned po nich nastoupila Insania, která hned v začátku vystoupení se značnou dávkou ironie poděkovala těm, kdož jí vykradli stan.
A pak už nastal blok punkových? kapel (NVÚ, Doktor PP, SPS, Southpaw trochu něco jiného, ale dost mimo pro festival podobného ražení, Tleskač, Plexis) takže jsme klidně mohli na sváču, na procházku, na rozhovor atd. Nechápu, proč něco podobného na takovém festivalu vůbec je. Jistěže možná někdo namítne, že punk má k rocku blízko, ale nemá nic společného se slovem ?master?, i když našla bych i nepunkové kapely, které k němu mají hodně daleko a na MoR vystupují.
V půl páté přišla na řadu hardcoreová mlátička z Brazílie Ratos de Porao. Jejich asi stotřicetikilový zpěvák se svými tanečními kreacemi působil na pódiu dost humorně. Ratos byli bez pochyby nejtvrdší kapelou festivalu takže dost lidí na ně jen tak nevěřícně koukalo. Málo se ví, že Sepultura dělala covery některých jejich skladeb. I když týpci z Ratos de Porao vypadli dost nebezpečně, byli naopak dost v pohodě a i s nimi přineseme v nejbližších dnech rozhovor.
Wohnouti přidali další kopák a celkově poněkud přitvrdili takže taková příjemná věc. Divokej Bill (viz některé doušky výše). Při Třech sestrách jsme rozebírali stan a docela jsme si zanotovali jejich fajn texty a trochu zahopsali kolem polorozebraného stanu. I když je nepovažuji za vrchol hudebního umění, jsou prostě klasika.
Na řadu přišla britská hardrocková legenda 70. let Sweet. Tito hardrockoví dědoušci v bílých pohodlných teniskách a tesilkách mě fakt nějak nezaujali.
V jedenáct hodin přišel na řadu headliner poslední festivalové noci HammerFall. Jejich vystoupení bylo opět velmi energické. Pánové hráli před kulisou zobrazující tematiku jejich posledního alba Unbent, Unbowed, Unbroken. Všichni kromě zpěváka Joacima (neoholen, neokostýmen, tak nějak se zdálo, že není po perném dni zrovna ve své kůži /Joacim rovněž poskytnul rozhovor pro www.fobiazine.net) byli oděni do svých klasických kostýmů. Holohlavý kytarista Stefan Elmgren působil pohodově a sympaticky, basák Magnus Rosén pobíhal po pódiu a třepal svou hřívou. No a u publika byl patrně nejúspěšnější druhý kytarista Oskar Dronjak, jehož jméno fanoušci skandovali. Při skladbě HammerFall stál Joacim Cans za bubeníkem Anderssem Johansonem a doplňoval jeho hru na bicí. Kromě HammerFall zazněly skladby Crimson thunder, Hearts on fire, Hammer of justice apod. Perličkou pak byl jen tak pro pobavení publika úryvek z Enter Sandman od Metallica. HammerFall jsou ten správný heavík a můžeme se na ně těšit opět v prosinci na Winter Masters of Rock.
Úplný závěr festivalu patřil finským Waltari. Ti jsou směsicí všeho možného a je to pohoda, je to sranda, je to pařba, je do odvaz ? jednoduše vás donutí vykřesat ze sebe i tu poslední trochu energie. Na cover skladby No limits od 2 Unlimited se jednoduše nedá vydržet v klidu :-).
Na závěr si dovolím malou bilanci Masters of Rock 2005. Určitě by to pro příště chtělo nafouknout nebo změnit areál, k pódiu instalovat plátno na obě strany a dát je výš. Samotné pódium zvýšit alespoň o metr, lépe vyřešit situaci v zákulisí a dodat víc ToiToiek :-). Za nej kapely z headlinerů považuji Nightwish, Rhapsody a HammerFall, kapela, která přitáhla nejvíce lidí jsou Nightwish, za nej zpěvačku Tarju Turunen, nej bubeníka Mikea Terranu, zpěváka Fabia Lioneho, nejvstřícnější člověk a sluníčko byla Marta Jandová.
Takže se uvidíme příští rok na Masters of Rock 2006, že ano! :-)
P. S.: Díky Darkovi z www.metalswamp.cz za poskytnutí některých fotografií.
Díky Martině z agentury Pragokoncert za profesionální přístup a zajištění zázemí pro rozhovory s kapelami Uniklubi, Ratos de Porao, Martou Jandovou a Joacimem Cansem z Hammerfall. Rozhovory budou k dispozici v nejbližší době na našem webu.
