TELEPATIE

CD 2019, Metal Blade Records / death/black/grind / USA

Death/grind nepatří mezi mé oblíbené žánry, ale neohrnu nos nad slibným počinem a výjimky potvrzují pravido, že? Tady to smrdí i trochu tou černotou (minimálně hudebně) a CATTLE DECAPITATION jsou na mém seznamu nejlepších a nejslibnějších projektů vůbec.

Na nové album sonických „eko teroristů a mizantropů“, amerických CATTLE DECAPITATION, jsem se těšil celé čtyři roky a zejména proto, že z „Anthropocene Extinction“ jsem měl malinko rozpačité dojmy po jejich geniálním „Monolith of Inhumanity“. I když, začínám mít pocit, že to bylo primárně díky závěrečnému eposu „Kingdom of Tyrants“, který album posunul o nějaký ten bod výše. Přitom úplně nové album pokračuje dál v novém trendu jako ono album předposlední. Navíc jsem díky novince začal „Anthropocene Extinction“ chápat a vnímat mnohem pozitivněji, byť mi připadá složitější na poslech…

Co tedy od „Death Atlas“ čekat? Určitě ne návrat ke grindcorovým kořenům jako na prvotních EP nebo řadovkách od „Homovore“ až k, tak nějak, „Karma.Bloody.Karma“. Nové album má svým ksichtem blíže k nahrávkám následujícím a jak jsem už zmínil, nejpodobnější je s albem z roku 2015. „Death Atlas“ je ale dost zajímavý počin, který nejspíše rozdělí dosavadní fandy (nové jistě získá) na dva tábory. Dle některých je album dokonce nejhorší za celou jejich dobu existence, ale dovolím si tvrdit, že je tomu právě naopak. Alespoň z mého pohledu a určitě všech, kteří k uspokojení nepotřebují jen čistou akci a brutalitu. Líbí se mi, že se kapela nebojí zabruslit do jiných vod a je i melodičtější. Z pohledu hudebního se album může zdát mnohem přístupnější, líbivější, možná i jednodušší. Je o dost snáze poslouchatelné. Jestli se jedná o kalkul kapely nebo požadavek labelu, aby si CATTLE DECAPITATION získali větší základnu fanoušků netuším, ale myslím, že to „Dobytci“ nepotřebují a jen jedou na své aktuální kreativní vlně.

Hudebně je „Death Atlas“ zase koktejl deathmetalové a grindové masírky s blackmetalovými prvky. Z death metalu a grindu (blacku) tu máme hlasový projev, kdy má člověk pocit, že zpěvák zvrací všechny svoje vnitřnosti alespoň desetkrát za sebou (např. skladba „Vulturous“), dvoušlapka u bicích jede jako kulomet s nekonečným zásobníkem munice. Dost často narazíme na nějaký hluboký kytarový groove (začátek skladby „One Day Closer to the End of the World“), kde kytary zpomalí a jedou si svoje těžké seky. Jindy jsme naopak poctěni zběsilým drnkáním na jednu strunu nebo disharmonickými akordy (skladba „Absolute Destitute“ – že by inspirace MAYHEM?), typickými pro black metal, který je ale pořád spíše v pozadí v poměru s dominujícím death/grindem. Dočkáme se i melodických kytar. Sem tam, dostane výraznější prostor i samotná basa, například u „Time‘s Cruel Curtain“. U bicích na „Death Atlas“ mám pocit, že jsou možná méně záživné a obyčejnější, než tomu bylo dříve. Je to asi ale blbost, protože právě David MgCraw je v kapele od doby „The Harvest Floor“, která definuje novější směr, kterým se kapela ubírala od 2009. Kdo ví… Stejně jako „Anthropocene Extinction“ má „Death Atlas“ mnohem lepší a čistější produkci, kterou by si zasloužila i starší alba. Vše je zde krystalicky čisté. Někomu to možná bude až vadit. Obecně se muzikanti na albu předvádějí ve skvělém světle.

Čeho jsem si všiml po téměř dvoutýdenním naposlouchávání a porovnávání s předchozí tvorbou, je o něco horší zapamatovatelnost konkrétních skladeb a jejich pasáží. Dá se vlastně říct, že jsou to obvykle ty pomalejší a úplně čistě zpívané pasáže, případně ty, kdy frontman Travis Ryan změní vokál na jakýsi kompromis mezi jeho obvyklým deathovým / grindovým murmurem a jeho přiškrceným blackmetalovým šílenstvím. V hlavě mi to evokuje nějakého goblina nebo skřeta, ani čistý, ani úplně zkreslený vokál (například refrén v „Be Still Our Bleeding Hearts“). Nebojím se tvrdit, že nové album a vlastně celá kapela je primárně o Travisovi a schopnostech jeho hlasivek, které opravdu excelují a patří mezi absolutní top extrémních hudební scény díky své různorodosti. To, co dokáže se svým hlasem, je neskutečné a rozhodně zasloužené za těch prakticky třicet let (je to také nejstarší člen kapely a nejdéle v ní působíci), kdy ho začal trénovat jako teenager na karaoke stroji mamči a nahrávkách kapel jako CARCASS nebo METALLICA. Víc nás tady ale čekají i jeho úplně čisté vokály. Atmosféra v předposledním jemném a melancholickém intermezzu „Unerasable Past“ v doprovodu piána mi prakticky vždy vykouzlí husí kůži. Tuto skladbu bych si uměl představit jako úplné outro, ale kapela nás chtěla ještě jednou nakopnout... Náladově stejný a jemný projev zažijeme ale v úplném závěru ve finální skladbě nesoucí shodný název jako nové album. Klidným, konejšivým, smutně romantickým závěrem nás kromě Travise provede ženský vokál a jeho bolestné popěvky. Samotná píseň začíná ale pekelně. Najde se zde i okamžik, který působí pozitivně, jako kdyby byla nějaká naděje. Žel, jen na chvilku...

Zřetelnou novinkou alba jsou relativně časté meziskladby. Album začíná obligátním intrem (to asi nepřekvapí) představujícím uvítací poselství jiným civilizacím v mnoha jazycích. Dokonce uslyšíme i českou variantu. Dalšími intermezzy jsou krátké úryvky „The Great Dying pt. 1“, u kterého nás syntetický ženský vokál provází popisem zničeného zemského klimatu a identifikací jeho viníka. „The Great Dying pt. 2“ má jiný hlas již autoritativnější váhu díky závěrečnému hodnocení, kdy jediným řešením, jak zkázu Země odvrátit, je anihilace lidského druhu. Další dva kousky jsou zmíněny v předchozím odstavci. Chápu skalní fanoušky death metalu a grindcoru, že tyhle prvky jim asi dokážou solidně zrujnovat flow, ale v celkové koncepci alba, střídání kontrastující zběsilosti a jemných momentů, vše harmonicky koluje a udržuje svojí celkovou integritu pohromadě. Mně osobně tohle naprosto vyhovuje a vyhledávám to. Album působí naprosto dokonale jako jeden celek. Dost proto mi možná ani nevadí, že na disku zatím nemám nějaké vyloženě vryté momenty, které bych si zpíval, protože desku poslouchám s nadšením kompletně jako celek. Alespoň se rychle neoposlouchá i přes svou lepší přístupnost.

Pochvalu si zaslouží smysluplné texty, ať už jsou servírovány bez slitování do obličeje posluchačů, či se jedná o až poeticky laděné verše. Texty jsou nekompromisní, ale inteligentní a ne tak okaté a explicitní jako například „Testicular Manslaughter“ (staré album – „To Serve Man“) nebo „Forced Gender Reassignment“ (novější album a klasika z „Monolith of Inhumanity“). Kapela zde už lyricky nedává prostor jednoduché vizuální brutalitě, byť takový obsah rozhodně smysl má.

CATTLE DECAPITATION mají u mne plus za své poselství. Z muziky je cítit, že jim situace, v jaké se nachází dnešní svět, není volná, nebojí se na to ukázat a je to takové upřímné. Asi i díky této stránce má kapela mnoho zastánců mezi vegetariány, vegany, ekologickými aktivisty a bojovníky za lidská práva. Album „Death Atlas“ se však primárně zaměřuje na zhoršující se a ekologicky beznadějný stav naší planety. Samozřejmě, nemusíte tuhle stránku řešit a můžete poslouchat jen muziku. Osobně však hudební stránku a filosofii neodděluji...

Album mne zatraceně příjemně překvapilo a je pro mne asi tím nejlepším, co Amíci vydali. Není na první dojem třeba tak technické jako to předchozí, chybí zde velké množství pasáží, které se hned zažerou do paměti (zatím), zaznamenal jsem úbytek kytarových sól, případně mi přijdou slabší, ale za mne je deska rozhodně výborná. Jsem zvědavý, s čím vyrukují kluci příště a jak to bude dlouho trvat. Zdá se, že každé album nyní trvá déle a déle. Jo, a na kapelu se můžeme těšit i na letošním Brutal Assaultu. V Čechách tak narukují s novým basákem a kytaristou. Pokud si někdo myslí, že jsem zaujatý s hodnocením, může to tak být. Vlastně jsem chtěl desce dát plný počet... Odečtěte si pak klidně ten bod.

Seznam skladeb:

  1. Anthropogenic: End Transmission
  2. The Geocide
  3. Be Still Our Bleeding Hearts
  4. Vulturous
  5. The Great Dying
  6. One Day Closer to the End of the World
  7. Bring Back the Plague
  8. Absolute Destitute
  9. The Great Dying II
  10. Finish Them
  11. With All Disrespect
  12. Time's Cruel Curtain
  13. The Unerasable Past
  14. Death Atlas

      
Čas: 54:58 

Sestava:

  • Travis Ryan - vocals, keyboards
  • Josh Elmore - guitars
  • David McGraw - drums
  • Olivier Pinard - bass
  • Belisario Dimuzio - guitars

Facebook
Bandcamp


Zveřejněno: 16. 12. 2019
Přečteno:
2956 x
Hodnocení autora:
9 / 10

Autor: Pavel | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář