Nejbližší koncerty
  • 28. 03. 2024Hrají: NAŠROT legendární hardcore ( Havlíčkův Brod ), NON...
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
TELEPATIE VI

Kacířův Kancionál jsme probrali s dvěma členy autorského týmu Polym a Janou Kubištovou.

Ahoj. Na úvod bych poprosil Janu, aby se krátce představila, protože ne každý z našich čtenářů ji, na rozdíl od Polyho, zná… Na webu je uvedeno, že jsi „přední česká insanioložka“. Jak ses onou insanioložkou stala? (úsměv) Pamatuješ si na své první setkání s hudbou kapely, na jejímž zpěvníku ses velkou měrou podílela?

Jana: Ahoj! Se 4 roky klavíru v ZUŠce a 35 lety ve folklórním souboru sice poznám dudy od elektrický kytary, ale k pořádný muzice spíš jen tak zespoda zbožně vzhlížím. Člověk ten zával klidnýho hudebního dobra potřebuje vyvážit trochou rebelie, takže když jsem „v levý čas na levém místě“ narazila na INSANII, jako by mě někdo střelil do hlavy. Letos v listopadu to bude přesně deset let, co jsem INSANII slyšela poprvé... to nebyla muzika, to byla jaderná reakce. Od té doby mám zatmění, sleduju každý jejich krok a nevycházím z transu. (úsměv) 

Kdesi jsem četl, že jsi byla spouštěcím mechanismem velkorysosti celého díla, které mělo být původně skromnější… Můžeš to trochu rozvést?

Jana: Celé to začalo košilí. Nutně jsem potřebovala podobnou té, co nosí Poly, když hraje, tak jsem si sehnala Polyho mailovou adresu optala se ho, co s tím uděláme... no a při tom dopisování jsem Polymu svěřila i další svoje přání – aby vydal svoje texty knižně. Prozradil mi, že s tou myšlenkou už koketoval, ale nemá na to čas, navíc pochyboval, že by to pro někoho bylo zajímavý. Navzdory pověstné Polyho skromnosti a díky slibu, že mu za podepsaný výtisk se vším pomůžu, se nakonec odhodlal... Co z toho vzniklo, překvapilo i nás samotné. Jenže když máte v ruce odjištěný granát... myslím Polyho texty... nemůžete jinak. Napadají vás další a další přesahy, úplně tomu podlehnete... Poly, zacpi si uši! ... Ty texty jsou TAK dobrý! Ani slovo nazmar. Nepřijde Ti divný, jak se svět poslední dobou boří do přehršle prázdných žvástů? A najednou máš před sebou pět řádek písňového textu a je tam o nás všechno. Na každém řádku kus pravdy, co tě jednou rozesměje, podruhé zamrazí, ale pokaždé Ti dojde, že jsi v tom sám až po uši, zatímco tohle psal někdo, kdo se pekla nebojí. ... Poly, už to zruš, teď už zas můžeš poslouchat (úsměv) ... No, a pak jsem uviděla první kOkiho kresby a bylo jasné, že to nemůže být jen tak ledajaká knížka. Poly se ze začátku při každém novém vylepšení chvíli vzpouzel, ale jak nám postupně naskakovaly další nápady, jak s tím materiálem naložit, už jsem ho nemusela přemlouvat. Souhlasím naprosto s Polyho celoživotním přesvědčením, že nemá smysl dělat tuctový věci. 

Poly: Já nosil pár let v hlavě nápad na poměrně skromnou knížku vybraných textů INSANIE překreslených do komiksů. Pak jsme potkali Janu, která se toho nápadu chytla… a začaly se dít věci, protože ona je motor, kterej umí hrnout věci brutálně kupředu silou sametu. Celé to narostlo do masivních rozměrů.

Kacířův Kancionál už není úplně horké zboží (pražský křest proběhl v květnu), takže od něj máte jistý odstup a taky se objevila řada reakcí. 
Počítám, že se občas s knihou „pomazlíte“ – nacházíte v ní něco, co vám s odstupem času přijde jako extra podařené (cokoliv –  obrázek, chat, modlitba, skrytý „aplikační“ záznam…), a naopak něco, co byste s odstupem času rádi viděli jinak?

Poly: V knize je tolik vrstev a rovin, že i já tam nacházím stále nové věci, a to i detaily v kresbách či grafice. Co bych viděl rád jinak? Snad jsme měli líp komunikovat s vydavatelem ohledně toho, jaké PR je knize skutečně schopný zajistit a jak bude řešená distribuce. 
 
Jana: Pořád mě to baví a neustále mě napadá:  „Ještě tohle jsme mohli rozehrát, to je paráda,“ ale to bychom knihu nikdy nedokončili. Tak si to vynahradíme aspoň v aplikaci. Osobně mě vždycky potěší zdánlivé hlouposti jako ikonky u dialogů, se kterými si vyhrála naše kamarádka, nefalšovaný anděl „Zelí“, nebo naše finální repre svatých, kterým jsme přidělili znamení zvěrokruhu a pro které Radan Běhoun vykouzlil klávesové zkratky a akordy, nepřestávají mě bavit šifry pod texty, které do knihy Polymu a všem Ryhlošípákům pro radost propašoval také Radan... Úsměv na tváři mi neomylně vždycky znovu vyloudí kterýkoli ze sponzorů modliteb... Vlastně každej drobnej špek v knize je otiskem někoho z nás nebo našich přátel, je spojenej s nějakou zábavnou historkou, takže na mě pořád dejchá i ta euforie společného tvoření. Ten soulad byl neskutečnej! No a vůbec nejvíc mě těší, že kniha funguje jako celek, že jsme nemuseli dělat kompromisy a že jsme nic neodflákli. 

Myslím, že většina reakcí je pochvalných, alespoň mezi těmi, které jsem viděl, převažovaly ty nadšené. Je mezi nimi nějaká, která vás extra potěšila, překvapila? A naopak, zaznamenali jste kromě lajků taky nějaké hejty?

Poly: Já mám radost hlavně z toho, že kniha okouzlí i lidi, kteří INSANII ani neznají, nebo je tahle hudba nezajímá. Přitahují je jak eroticky laděné kresby, tak celková grafická výbava Kancionálu. Teprve v druhém plánu je baví texty a ty lehce provokativní odkazy na literární postavy, historické osobnosti a filozofy.

Jana: Reakce jsou zatím fantastické, od fanoušků i od kritiky. Uvidíme, co nastane, až se kniha dostane mezi širší publikum a hlavně až se čtenáři dostanou do všech jejích vrstev a zatím neobjevených zákoutí. Zda to kolektivní ego ustojí. (úsměv) Ale co: „Hejty nasbírají vždycky nejvíc lajků“... (úsměv) 

Knihu lze rozčlenit na několik prolínajících se oddílů. Všechny spolu souvisí, ale pojďme na ně postupně. (úsměv)
Kalendář – když jste ony „svátky“ vymýšleli, měli jste k ruce běžný i církevní kalendář? Nebo jste jen tak improvizovali a psali, co vás napadlo? Pro mě jsou třeba liturgická období španělská vesnice, nikdy jsem o nich neslyšel…

Poly: Inspirovali jsme se starými kancionály. S touhle koncepcí přišla Jana. A pak už jsme si jen pinkali maily a nějak se navzájem doplňovali v nápadech, jak knihu dál rozvinout.

Jana: Měli jsme k ruce i liturgický kalendář, abychom zachovali to, co je svaté všem, a doplnili, co je svaté nám. (úsměv) Na každém detailu záleží, a tak musela i data námi vymyšlených svátků odpovídat datům událostí, které jsme umístili například do novinových článků paralelního obsahu... Někomu to může připadat jako zbytečné puntičkářství, ale u tak svaté věci jako je kniha musí všechno mít svůj řád a smysl. Čtenáře neradno podceňovat, jsou to hlavy otevřené, což nás baví.  

Obsah rozdělený do liturgie hodin je čí nápad? Když jsem si zjišťoval, co vlastně matutinum, laudy, prima, tercie, sexta, nona, nešpory, kompletář a vigílie znamenají, říkal jsem si, že jste to museli znát, na to běžný bezvěrec jen tak nenarazí. (úsměv) Stalo se vám, že to nějakému bigotnímu věřícímu přišlo ve vašem podání jako svatokrádež?

Poly: Tohle rozdělení přinesla Jana, a pokud vím, předobrazem bylo uspořádání klášterních modlitebních dob. Zatím nám na to žádní náboženští fanatici nereagovali. Naopak mi psala řada mých věřících přátel, kteří mají otevřenou hlavu a smysl pro humor, že je kniha moc baví.

Jana: Nevím, jestli se do teoretického náboženského základu počítá, že jsem jako dítě párkrát byla v kostele jako záskok ministrovat a co rok jsme tam se souborem krásně zmrzli při zpívání vánočních koled... každopádně psaní nám zrovna tohle nijak neusnadnilo. (úsměv) Téměř všechno, co jsme z liturgie použili, jsme si museli nastudovat, abychom se nezesměšnili nebo někoho nechtě neurazili. Je nám jasné, že se pohybujeme na tenkém ledě. Když pracuješ s nadsázkou, musíš víc než cokoli jiného mít v úctě osobní volbu každého. Cílem není ranit, spíš otevřít dveře dokořán a vyvětrat předsudky, včetně těch svých, máš-li je. Věřím, že z Kacířova Kancionálu je cítit, že nám nejde o provokaci za každou cenu a že se k víře ve skutečnosti stavíme spíš plaše, zatímco ohledně fanatismu jsme nekompromisní. Ale ptal ses na ta latinská označení modlitebních dob... Liturgii hodin použil Umberto Eco v mém oblíbeném románu Jméno růže, jedné z mnoha knih, kterými jsme se při psaní nechali inspirovat. 

Jako svatokrádež mohou působit i modlitby, které berou boží jméno nadarmo. (úsměv) Hledali jste inspiraci ve skutečných modlitbách, které jste parafrázovali, nebo je to všechno ryzí originál? Jsou všechny modlitby dílem jednoho člověka, nebo jste na nich pracovali v širším kolektivu?

Jana: Inspirovali jsme se hlavně zvukomalbou modliteb a jejich rytmem. Použili jsme jen jedinou skutečnou, zbytek jsou stylizované modlitby, které matou tělem o to víc, že jsou přeložené do latiny. 

Podobná otázka k chatům – v čí hlavě se vylíhly, kolik lidí je skládalo dohromady, jaký byl podíl odpadu vůči tomu, co v knize nakonec zůstalo? Řešili jste třeba, jestli některé „závadné“ osobnosti do knihy dát, nebo v tomto směru žádná selekce neproběhla?

Poly: Diskuse na záhrobní sociální síti jsme psali společně s Janou. Často jsme reagovali jeden na druhého a doplňovali se navzájem. Nakonec toho psala většinu Jana, protože mně ke konci už docházel dech a potřeboval jsem si odpočinout. Začaly nám koncerty a do toho práce a rodina…

Jana: Tuhle část jsme si s Polym opravdu užili. Nebránili jsme se kontroverzním osobnostem, ale vymezili jsme jim jasné role. Zlo je zlo a dobro je dobro. Není pochyb, kdo je zastupuje. S jazykem to tak snadné není. Abys nasál vyjadřovací styl diskutujících a zjistil, co chytrého řekli nebo s ohledem na jejich „historickou kvalifikaci“ k danému tématu říct mohli, musíš pročíst spoustu biografií, rozhovorů a různých učebnic, v Polyho případě navíc přeložit pár knih (úsměv), abys mohl komentovat za někoho, koho jsi v životě neviděl. Bavilo nás dávat dohromady skutečné repliky slavných a fabulovat, co by na to řekl někdo, kdo se mimo naši záhrobní sociální síť nemohl s dotyčným nikdy sejít. Zachovali jsme jazyk a identitu, ale změnili kontext. Ujaly se i některé nápady na repliky od Marka Šplíchala z Yinachi. Celé to do sebe hezky zapadlo. 

To, co samozřejmě nejvíc zaujme oči čtenářů a kochajících se, jsou kOkiho obrázky. Měl kOki úplně volné ruce a na základě textů kreslil a tvořil, aniž by mu do toho kdokoliv mluvil, nebo dostal k určitým skladbám nějaké zadání, co že by na obrázku mělo být? Stalo se, že nějaký nachystaný obrázek „neprošel“? 

Poly: Prošly všechny. kOki na začátku poslal pár zkušebních kreseb, z kterých bylo naprosto jasné, že je to ono, takže dostal naprosto volnou ruku, sám si vybíral texty, které chtěl ztvárnit. Jeho ilustrace nejsou pouhým „popisem“. Rozvíjejí texty o další zábavné roviny, je v nich spousta zjevných i skrytých vtípků. Taky mě moc baví ten erotický nádech. V textech jsou různé slovní hříčky a erotické náznaky, které on kresbou ještě zvýraznil.

Jana: Nebýt kOkiho dech beroucích kreseb a dokonalého naladění na Polyho strunu, nebyla by kniha ani z poloviny tím, čím je. KOki se inspiroval texty, my zase jeho kresbami. 

Kniha je jako celek pojatá velkoryse – pevná vazba s reliéfem loga, kvalitní papír evokující staré knihy,  práce s prostorem bez kompromisů typu, že sem by se toho mohlo vejít mnohem víc… Zvažovali jste, jestli to trochu nezahustit a ubrat počet stran, aby nebyla výroba tak nákladná a cena poměrně vysoká?

Jana: Normální člověk by to asi zvažoval... (úsměv). Někde kolem poloviny prací na knize nám už bylo jasné, že jsme mimo jakýkoli rozumný rozpočet a že se nám náklady nikdy nevrátí. To už jsme ale nebyli schopni praktického uvažování. Už jsme byli v laufu. Chlapi ten příměr asi nepochopí, ale když jste v osmém měsíci a celou dobu dlabete, co vám chutná, nemůžete najednou po zbytek těhotenství jíst zdravě. Nebylo by vám dobře. 

Zpěvník je netradičně řešen tak, že se odvíjí proti proudu času. Jde o to zaujmout hlavně aktuální fanoušky, tedy ty, kteří mají v hlavě texty z posledního období, nebo je za tím něco jiného?

Poly: Chtěl jsem, aby kniha začala těmi posledními, aktuálními texty, které jsou důležité pro současný výraz INSANIE, takže řazení z přítomnosti do minulosti se samo nabízelo. 

Jana: ... a chtěli jsme při řazení použít liturgické denní doby, takže by to jinak ani nešlo. 

A druhá otázka k textům – čím starší album, tím menší zastoupení. Vynechány jsou vesměs texty v angličtině – je to kvůli tomu, že cílíte ryze na domácí trh, nebo u anglických textů chybí sdělení, nebo…? Nebylo by lepší, kdyby byly texty zastoupeny komplet? A stalo se, že si knihu objednal někdo ze zahraničí a nešlo o Čecha nebo Slováka žijícího v cizině?

Poly: Chtěli jsme udělat literárně hodnotnou knihu, která drží pohromadě a má ambici oslovit i širší publikum. Ne sborník textů pro fanoušky. Proto jsme vynechali hlavně texty písniček v angličtině, u nichž existovaly jen otrocké překlady do češtiny. Ty by textovou kvalitu knihy srazily dolů. O tom, jestli si knihu koupil i cizinec neznalý češtiny, nemám přehled, ale umím si představit, že kvůli těm skvostným ilustracím by si ji koupit mohl. Jde hlavně o výtvarný počin.

U některých textů jsou určité části vypuštěné. Možná si toho většina čtenářů nevšimne, ale kdo si dá dohromady booklety nebo poslech alb s četbou, narazí na několik takových míst. Tady mi, abych pravdu řekl, smysl uniká… Vynechali jste to, co vám dnes nepřijde důležité, zajímavé?

Poly: Někde se vypouštěla některá hluchá místa, která takhle „na papíře“, bez hudby, nepůsobila nijak úžasně, nebo se třeba v textu zbytečně opakovala. 

Zajímavá je rozhodně aplikace pro mobilní telefony. Jsem na tyhle záležitosti poměrně „levej“, ale aplikaci jsem si stáhl a pak se nestačil divit. Kniha má díky ní opravdový přesah, na telefonu ožívají klipy, hrají písničky, objevují se různé animace, obrázky, nehudební videa. Je mi úplnou záhadou, jak taková aplikace funguje… to telefon pozná podle nějakého symbolu, co má udělat? Jakého symbolu? Pro mě je to prostě zázrak… (úsměv)

Poly: Pokud vím, aplikace rozezná v každé ilustraci určitý počet „markerů“ či bodů, které pak spustí přiřazený soubor v aplikaci. Technicky to celé dávala dohromady IT firma. Podrobnosti zná Jana.

Jana: S tím zázrakem to mám stejně. (úsměv) Představ si každou stránku knihy jako unikátní síť křížků daných tvarem obrazu nebo textu. Čím roztodivnější obrázek, tím líp. Každá ta síť funguje jako kód, který spouští jen určitý obsah, ten, který jí přiřadíš. No a k tomu je několik takových tabulek, které musíš správně vyplnit, a úložiště, kam nasoukáš všechno, co si navymýšlíš, a vývojář to odtud vytáhne a přiřadí tomu příslušnou stránku podle toho, jak dobře sis vyplnil všech 324 řádek jedné z těch příšerných tabulek... (spiklenecké mrknutí) 

Jak dlouho taková aplikace vznikala? Asi je to IT záležitost, kterou musel někdo naprogramovat a to muselo zabrat spoustu času… a zase byla třeba kreativita, aby to nebylo jen o klipech a hudbě, ale i těch legráckách…

Jana: Vývojáři v Massimo Filippi byli rychlí, oni ajťáci obecně měří čas na týdny nebo maximálně měsíce... případně na tisícikoruny a vyšší řády (úsměv). Problém může nastat při schvalování aplikace, kdy například Apple řekne, že žena nahoře bez je pornografie a musí pryč, nebo že musíš omezit možnost stažení aplikace na uživatele starší 21 let, protože máš za sponzora modlitby výrobce alkoholu... a ty se nechceš vzdát své ideální představy kvůli puritánskýmu úřednímu šimlovi, tak musíš strávit deset kol v ringu s americkým ouřadem, než mu vysvětlíš, že existuje něco jako uměleckej záměr a něco jako Evropa, kde je spousta věcí jinak. Schvalování je otázkou dnů, když to dobře jde. Máš-li ovšem hříšnou apku jako my, chce to panáka a trochu  trpělivosti. Ale připravit obsah, sehnat herce, kulisy, grafiky, fotografy, kameru, nafotit, sestavit, nahrát, sestříhat, nasimulovat, nabarvit... a hlavně vymyslet to tak, aby to dohromady říkalo, co potřebuješ, tak to už je na dlouhé měsíce. Bez přátel by to nešlo, to by kniha musela stát trojnásobek. Dodatečně tedy dík všem bezejmenným kamarádům, co nám pomáhali, a nedostali se do tiráže. 

Skvělý mi přijde Alexandr Hemala, který Kacířův Kancionál uvádí podobnou formou, jako svého času uváděl televizní pořady. Počítám, že scénář dostal od vás, ale jak jste se k němu dostali? Jak se tvářil, když jste ho oslovili? A jaká s ním byla spolupráce? Potkali jste se osobně, nebo se vše řešilo na dálku?

Poly: Dokázali jsme na něj získat přímý kontakt a hlavně doporučení od režiséra, s kterým často točil, takže nám vyšel vstříc. Všechno jsem s ním řešil po telefonu a byl velmi ochotnej a příjemnej. Osobně jsme se nepotkali, neměl jsem čas přijet do Prahy na natáčení, měl jsem toho naloženo v tu dobu opravdu dost. Chtěl přijít na křest KK do Paláce Akropolis, ale nakonec mu do toho něco vlezlo.

Kniha vyšla v úctyhodném nákladu 2 500 kusů. Nedávno jste uvedli, že z 500kusového limitovaného nákladu už zbývá jen 65 kusů, dnes už možná méně. To mi přijde jako dobrá zpráva. Máte přehled, jak se prodává standardní edice, nebo je spousta kusů kdesi v distribucích a prodejnách knih a zatím těžko říci, kolik se opravdu prodalo?

Poly: Standardní edice se prodává mnohem pomaleji. Nejtěžší úkol je dostat lidi do knihkupectví a vůbec přinutit prodejce, aby knihu z distribuce objednali do krámu. Tam nás čeká ještě těžká a dlouhá práce. 

Jana: Dost nám komplikuje život, že jsme knihu kvůli riziku poškození zabalili do individuální fólie a knihkupci ji nedovolují otevřít. Kdo tedy nejde cíleně pro Kancionál, nemá moc šanci si ho prohlédnout. Máme zkušenosti, že kdokoli knihu otevře, je knihou nadšený, protože je to pravdu poctivá knihařská práce a sama kniha je krásná. Jenže knihkupci knihu nevystaví, bojí se poškození při poměrně vysoké ceně. Někdy také soudí podle názvu, mají předsudky. Nejsme severská detektivka a nemáme prostředky na to, abychom knize pomohli reklamou, takže musíme počkat, až se fáma dostane ke všem přirozenou cestou, což bude trvat. 

A máte přehled, které prodejní kanály fungují nejlépe? Jestli je to ofiko distribuce přes Kosmas, nebo spíše undergroundové kanály, nebo přímý prodej na koncertech? 

Jana: Knihu jsme svěřili Kosmasu v dobré víře, že v širší distribuci bude lidem přístupnější. Nenapadlo nás, že kniha nejde automaticky do celé distribuce, ale pouze těm knihkupcům, kteří si ji objednají, ani že si knihu nebude možné prohlédnout. A tak se pověst o knize šíří hlavně od těch, kdo si ji koupili na koncertech nebo na ni dostali doporučení a šli najisto, nebo na ni narazili u odvážnějších a osvícenějších knihkupců. Je to pomalé, ale na druhé straně důvěryhodné. Uvidíme. (úsměv)

Přemýšleli jste i o digitálním vydání knihy, nebo je to s ohledem na provedení blbost, chcete, aby si knihu mohl čtenář osahat a měl ji jako hmotný artefakt?

Unisono: Ne. 

Jana: To nás nikdy nenapadlo, ani nás to neláká. Že jsme jako první přišli s konceptem umělecké knihy jako multimédia, nic nemění na tom, že jsme chtěli udělat především krásnou knihu se vším všudy. Aby byla radost ji vzít do ruky, otevřít, začíst se, prolistovat, pohladit, přivonět... 

Na závěr otázka týkající se kapelních aktivit – co vás čeká do konce roku, co v tom příštím? 

Poly: Do konce roku jezdíme koncerty v rámci Kancionál Tour a do toho máme rozpracované dvě nové písničky, které chceme natočit a postupně příští rok představit jako singly, minimálně jednu z nich i s videoklipem. A celej příští rok chceme trochu utlumit koncertování, abychom se mohli víc věnovat novému albu. 

RECENZE

www.insania.cz
www.kaciruvkancional.cz


Zveřejněno: 27. 10. 2019
Přečteno:
4024 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář