Nejbližší koncerty
  • 21. 12. 2024BLUES FOR THE REDSUN - těžkotonážní sludge-doom pošramoce...
  • 21. 12. 2024SLUNOVRAT FEST, Sobota 21.12.2024 PARLAMENT CLUB PLZEŇ ...
  • 13. 01. 2025Death black metaloví Thulcandra a Sacramentum vyrážejí na...
  • 18. 01. 2025Rotten Fest vol.32 18.10.2025 S-klub Olomouc od:16:00...
  • 25. 01. 2025Srdečně vás všechny zveme na koncert do táborské pivnice ...
  • 30. 01. 2025Po 6 letech se do Prahy během svého evropského turné (A S...
  • 22. 02. 2025Festival Muziq je hudební festival bez žánrových mantinel...
FORGOTTEN SILENCE - Vemork Konstrukt

6. 8. - 10. 8. 2019, Jaroměř – Vojenská pevnost Josefov

První kapelou, kterou na letošním BA vidím, jsou bostonští SLAPSHOT. Ti, jako hrdí zastánci hardcore,  vtrhli na pódium jako neřízené střely a jak vidno, taky u nich platí, že věk je jen číslo. Příští rok 35letá parta zahrála na notu přísného a řízného stylu, kdy se v intenzitě nepovolovalo ani za mák a bubeník vše před sebou hrnul punk/hardcorevou silou. Nic na energicky pojatém výkonu nezměnila ani nehoda, kdy hned zkraje setu přišel zpěvák k zranění a proudila mu z čela po celém obličeji krev… (Coornelus)

První den pro mě začal s tóny anglické kapelky TOSKA. Ta produkovala melodický progresivní rock, který mě ani kamarády v zatím parném odpoledni nedokázal udržet na place. Šli jsme raději do stanu omrknout THE ARSON PROJECT, partu neurvalých Švédů, kteří mydlili hardcore/sludge divočinu/špínu. Zvuk na Obscure stage nebyl ideální, přišel mi přebuzený, zbytečně ostrý a ne úplně srozumitelný, ale lidem kolem mě to evidentně nevadilo a seveřané měli na brzký čas koncertu nečekaně silnou podporu. (Johan)

Na švédské hračičky THE ARSON PROJECT jsem se těšil. Jejich kombinace rychlopalebného a poctivého grindu, který se střídá a vytváří tak velký kontrast s pomalými sludge pasážemi, měl naživo fungovat. A ono jo, ale mohlo být i líp. Mohl za to nepříjemný zvuk kytary, který zážitek kalil a naplno se tak projevily mé obavy z malé stage, která se nachází ve stanu a pro letošek dostala jméno Obscure. Škoda, protože tu polovinu setu, co jsem kapelu sledoval, to byla slušná rychtovačka. (Coornelus)

Kanadská čtveřice VOIVOD na pódium doslova vlétla a spustila svůj schizo-thrash metal, bez ohledu na odpolední srpnové teplíčko. Kapela, která zaslouží maximální respekt. Vždy si šli svou vlastní cestou, bez ohledu na trendy. Z původní sestavy pravda zbyli „jen" zpěvák Snake a bubeník Away, ale kytarista Chewy a basák Rocky zapadli s naprostou samozřejmostí. Muzikanti se evidentně dobře bavili a set měl neuvěřitelnou šťávu. Kamarádské šťouchance, všeobecné úsměvy, Snakeovy ksichtíky a nad tím vším se vznáší hudba z jiných galaxií. Bylo to už mnohokrát řečené, ale rád zopakuji – Piggy by z vás měl radost. Bezva zážitek. (horaguru)

Radost, energie, to byla slova, jež mě napadala při sledování setu VOIVOD. Tihle pardálové už to všechno berou na totální pohodu, která vyvěrala z každého tónu, slova i pohybu pánů muzikantů. Skromná bicí sestava Awayovi bohatě stačila na to, aby předvedl parádní uvolněný výkon, Snake se stejně jako strunná sekce na chvilku nezastavil, všichni byli neuvěřitelně pozitivně naladěni a atmosféra se snadno přenesla na fanoušky, kteří se sešli v hojném počtu. A bylo vcelku jedno, jestli se hrálo z novějších, nebo ze starších alb, pořád to byla jízda, v podstatě punková. Na konci setu si pánové radovánky zpestřili zavěšením kytary na krk zpěváka či basákovým veletočem na zádech (pořád při něm hrál) a výsledkem byl jeden z nejlepších setů celého Brutalu. (Johan)

Zatímco VOIVOD měli pódium ozdobené plachtičkou jako nic, ENSIFERUM si přivezli na plachtu asi desetkrát více textilu, aby nás za minutu vyhnali. (úsměv) Tohle tralala hopsa hejsa trdlování není nic pro mě, ale fanoušci byli jiného mínění. Narváno…  (Johan)

ENSIFERUM jsem viděl na Masters of Rock 2016 a už tehdy jsem si řekl, že bych měl naposlouchat více jejich alb, ale do teď jsem se k tomu nedokopal. Od ENSIFERUM mám nejraději album „Unsung Heroes“, ale z toho zahráli jen „In My Sword I Trust“, naštěstí jsem ještě znal skladbu „Lai Lai Hei“. Plocha na ně byla vskutku zaplněna a dle válečných maleb na obličeji přítomných lidí měli dost fanoušků. Co se týče vystoupení, tak energie z kapely vysloveně stříkala, občas jsem měl chuť skočit do kotle. (CzechMan)

Jednou z nejočekávanějších kapel, hrajících ve středu, pro mě byli FORGOTTEN SILENCE se svým speciálním „Thots“ setem. FS, jako vždy, byli skvěle připravení a člověk jen obdivuje, kolik je kapela ochotna věnovat energie, aby si pak „zablbla“ necelou hodinu na jednom koncertě… nicméně my pamětníci to velice oceňujeme! A jelikož si sednul i zvuk, bylo o zážitek postaráno. „Thots“ jsem žral do zblbnutí a dodnes toto album považuju za jedno z nej z těch, které u nás vznikly (stejně jako „Senyaan“ a „KaBaAch“). Od vydání nahrávky uteklo neuvěřitelných 23 let, ale hudba na něm nezestárla, což nejde říct o muzikantech, kteří se na něm podíleli. Ale prapůvodní skalní Krusty, Medvěd a Marty zůstali. K letitému bubeníkovi Čepovi se přidala mladá krev na kytaru a hlavně zpěvačka Andrea, která zvládala své party opět skvěle, stejně jako když vystupovala s kapelou na „Kras“ koncertech. Pocit z velmi vydařeného setu podtrhla závěrečná čtvrt hodiny dlouhá „The Old Memories (The House of the Spirits)“. (Coornelus)

Letos jsem si řekl, že si vyberu jen pár koncertů, ale když mě budou bavit, dám si je celé bez ohledu na to, že na jiném pódiu bude hrát někdo, koho bych taky chtěl vidět. FORGOTTEN SILENCE patřili mezi top položky středečního programu, protože měli přehrát „Thots“, což je album, které mě před třiadvaceti lety rozsekalo. Celé album se sice do přiděleného setu nevešlo, ale i tak byla třičtvrtěhodinka naplněná parádní muzikou postavenou na doom metalu s řekněme prog/avantgarde prvky. Andrea se s nelehkou rolí popasovala skvěle a závěrečná „The Old Memories (The House of the Spirits)“ korunovala skvělý set, který si přišla užít řada pamětníků. (Johan)

INCANTATION by mě asi bavili, kdyby hráli na velkém pódiu. Vzadu byl problém, resp. dva – na kapelu nebylo pořádně vidět a zvuk byl všelijaký. Takže jsme postáli v zadních řadách, protože jsme se nechtěli prodírat zaplněným stanem, a usoudili, že je to dobré, že pomalé pasáže smrdí hnilobou a rychlé mají onen pravěký šmrnc – aby ne, když se hrálo jen ze starých alb z devadesátých let. (Johan)

JINJER jsou momentálně hodně populární, za což asi vděčí oblibě groove metalu a ženě za mikrofonem. Šel jsem ukrajinskou partu omrknout jen ze zvědavosti, co že jako na tom je… a podle mě na tom není nic, ale je to profi zahrané a zazpívané a lidi jsou z toho paf. U stage bylo zase natřískáno. (Johan)

WOE UNTO ME přijeli z Běloruska. Určitě nalezneme lepší funeral doomy, které v Čechách hrály, ale tohle nebyl špatný začátek. Docela bych si dovolil říct, že kdyby nebylo čistého zpěvu (v podání ženy by mi nevadil), ale zůstal by pouze kytaristův hluboký murmur, byla by to pro mne pecka. To je ale samozřejmě subjektivní záležitost. Kluci hráli v maličkém Octagonu, kde se myslím vejde okolo čtyř set lidí, pokud jsou namačkaní na sebe. Nádvoří bylo dost plné, vlastně byl problém se dostat dopředu s foťákem. (Pavel)

WOE UNTO ME byli prezentováni jako funeral doom metal, ale na můj vkus byla jejich muzika na daný žánr příliš rychlá. (úsměv) Tři pánové a klávesačka odění ve společenských šatech přehráli dlouhé instrumentální intro a pak naběhl zpěvák… který mezi vlasaté kolegy vizáží příliš nezapadal. Vokálně to dával pěkně, ale kapela začala hrát spíše death metal, nebo death/doom s docela rychlými pasážemi, které mi nepřišly ničím objevné… nebylo to špatné, ale ani ničím výjimečné, tak jsme šli šetřit síly a taky omrknout KAL stage. Na ní zrovna dronil Kanaďan fungující jako HYBRID FREQUENCY – a dronil tak, že po dvou minutách hučení jsme zbaběle prchli hledat jinou zábavu. U těchhle noise drone projektů mi vadí, že se „muzika“ (spíše nehudba…) nikam neposouvá, je monotónní a v podstatě protivná. Ale nechápu její zákonitosti… (Johan)

Veteráni EYEHATEGOD zprasili v pozitivním slova smyslu malou Obscure scénu, a i když se pohybují ve vodách dejme tomu sludge, terorizovali přítomné solidním hlukem a pasážemi, v kterých nedávali ani vteřinu zadarmo. Ono konstatování, že je kapela z Louisiany, je vlastně už samo o sobě charakteristikou. Stačí si vzpomenout na CROWBAR nebo DOWN. Obě známější kapely jsou ale oproti EYEHATEGOD méně komplikovanější a přímočařejší. EYEHATEGOD na sebe vrstvili riffy a pasáže, které bez dostatečné známosti materiálu působily poměrně chaoticky, i když nejedna z nich byla výborná; přesto mi nějakých dvacet minut stačilo. (Coornelus)

Od EYEHATEGOD jsem asi čekal trochu víc. Ne, že by to bylo špatné vystoupení, ale působilo na mě takovým obyčejným dojmem, navíc mi přišlo, že kapela hraje pořád dokola jedno a to samé. Ono to chvíli funguje dobře, ale po několika minutách jsem si říkal, že sludge kapely potřebují něco, čím zahuštěnou masu osvěžují, ideálně nějaké smyčce, nebo třeba ženský zpěv. Američané na to šli tradiční cestou, kterou před lety jako pionýři žánru prošlapali, ale dnes už v daném ranku funguje řada kapel zajímavěji. (Johan)

Velká tlačenice v Octagonu nastala, když zahráli vyznavači temných stoner doomů, polští, BELZEBONG. Zvuk tlačil jak hajzl, byl průrazný a hutný. Byla to jízda. Jízda byla dostat se pryč, prorvat se patnácti- nebo dvacetimetrovým úsekem trvalo asi deset patnáct minut a ani jste nemuseli být zhulení nebo na houbách. Byli jsme tam jako sardinky. Ale nebylo divu, Poláci byli dokonalí. Navíc chápu, že maličké pódium má rozhodně něco do sebe a velká část kapel, na které jsem se těšil, hrála právě zde. Když o tom tak přemýšlím, tak je tohle moje nejoblíbenější pódium, díky prostoru i zajímavým kapelám, které sem dávají. (Pavel)

Tak tohle mohlo dopadnou naprosto skvěle a nebo jen hodně blbě. Naštěstí zvítězila varianta první. Přehrání legendárního „Theli“ otevřelo THERION brány BA, jelikož jinak by si tady tahle kapela ani neškrtla, protože to, co vyvádí hlavní předák Chris po „Vovin“, je už pomalu trestní čin páchaný na hudbě. Nicméně kdo z pamětníků v devadesátkách neposlouchal „Theli“, ať se přihlásí. Hned od úvodního intra a s nástupem šlágru „To Mega Therion“ bylo jasno, že tohle bude bomba. Skvěle seštelovaná kapela hrála s naprostým přehledem. Hlavní pozornost na sebe ale pochopitelně strhávala pěvecká sekce a hlavně dvě sličné zpěvačky, ke kterým sjížděly oči v podstatě celou dobu. Je jasné, že si kolem sebe mistr Christofer postaví jen skvěle fungující muzikanty a tak nic nebránilo tomu si tuhle vzpomínkovou jízdu užít. Samozřejmě, že z dnešního pohledu je „Theli“ a celý THERION jeden velký kýč a člověk by si podobnou muziku už doma nepustil, ale tady a teď s tunami vzpomínek na tu dobu (rok 1996) se jednalo o skvělý zážitek a o můj vrchol středečního dne. (Coornelus)

THERION aneb To Mega THERION! Vystoupení družiny Christofera Johnssona bylo strhující, famózní, dech beroucí… Kdo v roce 1996 ujížděl na „Theli“, musel být z koncertu kapely nadšený. Fantastické vokální výkony zpěváka i obou zpěvandulí, skvělý výkon druhého kytaristy, který hrál většinu složitějších pasáží, další kompletní set, který jsem si užil na sto procent. A ten zvuk… nádhera. (Johan)

První kolize je tady. THERION se kříží s PRONG. Jelikož jsem se o pár řádek výše rozplýval nad THERION, je jasné, kde byly mé preference. Nicméně tři skladby od PRONG ještě stíhám a to jsem neměl dělat. Akorát mě to překrytí mrzí ještě víc. Skladby „Test“, „Whose Fist Is This Anyway“, která plynule přešla do nesmrtelného hitu „Snap Your Fingers, Snap Your Neck“, mě nenechaly na pochybách, že tahle parta neustále dokonale šlape a její muzika, o čemž svědčí i poslední desky, je stále skvělá. Moc dobrý set, který mě donutil hrozit pěstí. (Coornelus)

DÉLUGE byli první kapelou Brutalu, kterou jsme po příjezdu slyšeli. Ač jsme tenhle post hardcore poslouchali v autě a příliš nás nebavil, naživo to byla naprostá paráda. Lepší úvod jsem si ani nedokázal představit. (Aleš)

Překvapivě v Octagonu to rozjeli i Frantíci DÉLUGE s jejich „post-hardcorem“. Byla to další dávka plná melancholie a naléhavosti typické pro tento žánr, který je teď dost populární i pod pojmy post-black, post-rock… Alespoň já v tom moc rozdíly nedělám, i když někdo by mne dokázal vyškolit. Světel moc nebylo, ale atmosféra by se dala krájet. (Pavel)

V domnění, že jdeme na COVEN, jsme se omylem ocitli na setu PARKWAY DRIVE. Čekal jsem normální metalcore, ale ta část songu, co jsem slyšel, zněla jak ten nejhorší bigbít na koksu. (Aleš)

Na COVEN jsem byl hodně zvědavý. V jejím čele stojí 69letá Ester Jinx Dawsonová, která kapelu spoluzakládala v roce, ve kterém jsem se narodil (1968). COVEN podle informací na webu jako první začali blbnout se Satanem, čarodějnictvím, paroháči… A ač jsem o nich nikdy neslyšel, výše uvedené info mě navnadilo jít se aspoň na chvíli na americkou divoženku podívat. A stálo to za to. Pódium připravené pro satanistickou mši doplnili pánové v kápích o rakev, ze které po intru vylezla Jinx, která rozhodně nevypadala na skoro sedmdesát. Ona tedy měla na začátku masku, takže jsem si říkal, že ji asi neodloží (podobně jako to dělá Jana Kratochvílová), aby nebylo poznat, že už není nejmladší. Nicméně když masku po prvním štychu odložila, věk by jí snad nikdo nehádal… jak říkal kamarád, díky Satanovi a drogám vypadala sotva na padesát. (úsměv) Ale ke koncertu – bylo to nefalšované peklo s typickými atributy sedmdesátých let – psychedelickými kytarami, honosnými klávesami, v podstatě okultní rock, na který dnes navazují kapely typu GHOST. Ale COVEN to člověk prostě věřil, démonická čarodějnice vládla, ať měla v rukou lebku nebo svíci, zbytek kapely se jí tak nějak nenásilně podřídil a výsledkem byl další zážitek. Čtvrté komplet vystoupení, které mě bavilo, a to kapela přetáhla vymezený čas, protože lidé ji to všechno zobali. (Johan)

Doteď veskrz samé pozitivní dojmy tak trochu narušila pani Kovenová, jak jsme si překřtili Jinx Dawnsonovou, která dorazila se svojí kapelou COVEN přehrát psychedelický rock se satanistickou tématikou. Dlouhé intro a první skladba, která byla tak trochu odnikud nikam, což mi přišlo i u dalších písní. Uznávám, že intro bylo poutavé, příznivci Satanů, Luciferů a dalších neřádů prodělali jistě rituální orgasmus, ale mně to přišlo tak trochu málo a to i se vším respektem k Jinx, která je ve věku zasloužilé babičky, ač na to ani náhodou nevypadala. Textové poselství zvítězilo nad hudební složkou… aneb hodně Satana, málo muziky. (Coornelus)

Zřejmě bych na COVEN vydržel celý set a nechal jejich show na sebe víc působit, ale to by nesměli na velké scéně hrát CULT OF LUNA, které jsem si trestuhodně nechal předloni uniknout, což jsem nechtěl opakovat. Tahle mocná sedmihlavá saň rozbouřila vlny na plno a hned zkraje servírovala novou skladbu, na kterou nedávno natočila videoklip a nebude chybět na novém albu. Tři kytary, dvoje bicí, basa, synťáky… to už nějakou hlukovou stěnu vytvoří. Zvuk CULT OF LUNA je z desek originální a podle něj kapelu pozná člověk na kilometry daleko, stejně tomu tak bylo tady, kdy byl zvuk intenzivní v prostoru pod pódiem, stejně jako když jsem šel rozjímat v sedě na tribunu. CULT OF LUNA jsou skvělou kapelou z desek a jak vidno, dokáží být přesvědčiví i naživo. (Coornelus)

Ač dost mých přátel poslouchá CULT OF LUNA, nikdy jsem jim nepřišel na chuť. Slyšel jsem je podruhé a znovu to byla příšerná nuda. (Aleš)

HYPOCRISY patří dlouhodobě mezi mé nejoblíbenější kapely, bohužel jsem je viděl naživo až na podzim 2018 ve Zlíně. Tehdy jsem si říkal, že byl koncert fakt dobrý, ale koncert na BA byl úplně jiná liga... Musím sklonit hlavu před zvukařem a Peterem samotným, jeho vokály byly mnohem lepší a samply lépe nazvučené. HYPOCRISY zahráli průřez kariérou od „Penetralia“ přes „Osculum Obscenum“ po poslední album „End of Disclosure“, jen mě mrzí, že nedošlo na skladby z „The Fourth Dimension“, které je pro mě srdcovka. Koncert zakončila nesmrtelná skladba „Roswell 47“, ale než na ni došlo, tak během dvouminutové pauzy odešlo možná 20 % diváků. Ovšem já a můj kamarád jsme odmítli odejít bez tohohle legendárního songu a čekání se vyplatilo, zazněl a mohli jsme spokojeně odejít pařit dál. (CzechMan)

HYPOCRISY. Chtěli jsme je vidět, ale hned první song nás celkem otrávil. Zvuk byl ostrý a muzika taková nějaká nijaká, málo death metal. Peter sice s hlasem celkem čaroval, ale aktuální forma kapely mi nic moc neříká… A tak jsme zvolili strategický ústup a první festivalový den zakončili. (Johan)

Utekl jsem na zadní scénu, kde už hrál pro mě neznámý stoner hard rock KADAVAR. A bylo to famózní! Skvělý zvuk i výkony pouze ve třech, žádné sólo bez kvákadla a přehnané projevy bubeníka byla opravdu radost sledovat. (Aleš)

Podobným žánrem jako DÉLUGE mě asi nejvíc umazlili THE OCEAN, kteří už nehráli v osmiúhelníku, ale ani na největších jevištích. Dali si kolečko ve stanu Obscure. Opět se mísila agrese s melancholií v kombinací s pěknou technickou dovedností jednotlivých muzikantů a hrou mlhy a světla. Nejednomu „emařovi“ zaplesalo srdíčko. Byla ale už jedna hodina večerní a lidí začalo trošku ubývat. Nicméně pořád jich bylo požehnaně. (Pavel)

FROG LEAP byli jednoznačně to nejhorší, co jsem kdy na Brutalu slyšel. Zábavovka na hlavní stagei v tenhle čas? (Aleš)

Ve stanu Obscure, po druhé hodině ráno, uzavřeli první den Pražáci DECULTIVATE se svým energickým setem naplněným po okraj nasraným mizantropním hardcorem se špinavou pachutí crustu. „Crust as Fuck Existence“ to nebyl, byl mnohem rychlejší a zběsilejší. Kromě bubeníka lítali kluci na jevišti jako malí/velcí čertíci. Speciální respekt a obdiv patří zpěvákovi za  jeho image, jako z klipu „Sabotage“, je prostě perfektní. Mocný a velký basák Ondra zase impozantně pózoval s jeho čtyřstrunnou kamarádkou. (Pavel)

Na velkých pódiích si své obecenstvo získala kočka z Ukrajiny s JINJER, dále  třeba polská BATUSHKA, která špatná nebyla a lidi bavila, ale bylo znát, že kompozici nedělal už původní člen a zakladatel projektu… Zahráli i HYPOCRISY, kteří si odjeli svojí standardní skvělou práci, ale lidem chybělo něco extra. Impozantně působili s dvěma bicími sestavami CULT OF LUNA s jejich progresivnější tvorbou. Co mne mrzí, je, že jsem nestihl sestavy COVEN a KADAVAR – kromě některých black metalů jsem se nejvíce těšil právě na různé „vyhulence a experimentátory“. Snad jindy… (smutný smajl) (Pavel)

Fotky: Pavel

Brutální slečny
Brutální abeceda
Úterý
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota


Zveřejněno: 15. 08. 2019
Přečteno:
4693 x
Autor: Redakce | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář