Dalším koněm ze stáje labelu bez jména a loga je ruská kapela IWKC, která od roku 2010 nahrávky doslova chrlí. Na Bandcampu jich má jedenáct, k nám do redakce doputovala se zpožděním „Hladikarna“, která vznikala mezi roky 2016 a 2017.
Jak je zřejmé z výše uvedeného žánrového rozpětí, IWKC jsou poměrně zeširoka rozkročeni různými směry. A to je ve výčtu chybí sludge, kterým album startuje. Necelé tři minuty ponuré zatěžkané muziky by mohly naznačovat, že albu bude vládnout tíživá atmosféra, nicméně zdání klame a to hodně. Po víceméně zbytečném songu, který na sludge poli nepřináší zhola nic zajímavého, se kapela v „Samadhi“ vydává na úplně jinou cestu, na cestu zasněné lehce psychedelické, lehce avantgardní a lehce progresivní hudby, která má blíže k rocku než k metalu. A nutno uznat, že Rusové dokáží trpělivě budovat atmosféru tak, že je posluchač pořád v napětí a v očekávání věcí příštích. Lehký gotický odér a nástup ženského zpěvu je prvním vrcholem nejen skladby, ale i nahrávky, nicméně podobně bych mohl ukázat na další zajímavé momenty. Patří mezi i občasné etnické náznaky (perkuse), stejně jako bohaté nástrojové obsazení – půlka kapely je multiinstrumentální a na nahrávce je to znát.
Kromě členů kapely přiložilo ruku, respektive hlavně hrdlo k dílu skoro deset hostů. Kapela se sice prezentuje coby instrumentální těleso, ale vokální vklad není zanedbatelný. Jistě, není to jako u většiny kapel, kdy je zpěv skoro všude, ale různé hlasy se na náladě nahrávky podílejí měrou nemalou, ať už jde o ženské nebo mužské hlasy, často bezeslovné.
IWKC čerpali inspiraci z různých směrů, artrocková „Emerald River“ nezapře vzory PINK FLOYD v podobě rozmáchlých klávesových ploch, titulní kompozice po počátečním experimentování míří do hardrockových (zemitá rytmika, kytara) i progrockových sfér, jen upozaděný vokál je tu navíc. Zato svěží druhá polovina skladby, z níž tryská spousta rozverných melodií, by měla fanoušky progresivní muziky potěšit.
A dá se říci, že IWKC potěšili i mě. Nečekal jsem nic a dostal jsem porci velmi slušné muziky, snad s výjimkou první skladby – její zařazení jsem nepochopil a myslím, že řadu potenciálních fanoušků může ona podivnost od dalšího poslechu odradit. Pokud vás tahle recenze zaujala a chcete si na Bandcampu udělat obrázek, začněte raději od dvojky. (úsměv)
Nebo od pětky. (úsměv) Ono je to jedno, protože od druhé do poslední skladby je album vyrovnané, byť v každé položce přináší něco lehce jiného. V pětce „Five Big Chillums“ na velkorysé osmiminutové ploše další hrátky s prog rockem i poněkud obtížněji poslouchatelnou pasáž plnou různých pazvuků (kvákání žab?), ale i energický atak s metalovou agresí. Po níž následuje šok. Popík. O překvapení tu opravdu není nouze. Zpočátku triviální „Youth“ provází vysoké čisté zpěvy, ale úplně jednoduché to s ní není a popoví posluchači by asi měli problém s různými rytmickými zvraty i s dlouhým bezeslovným anathemovským úsekem.
Chápu, že muzikanty baví střídat žánry, že rádi těkají a experimentují, na druhou stranu to asi nemají lehké s cílovou skupinou. Ve finále je asi ocení hlavně prog a artrockoví mohykáni, kteří uctívají sedmdesátá léta a kteří ještě mají energii nasávat nové nahrávky.
CD vyšlo v jednoduchém digipacku, který je na všech čtyřech stranách podobně barevný jako titulka, uvnitř jsou pak základní informace o nahrávání, sestavě, hostech a seznam skladeb. Žádné veledílo, úsporné řešení, které účel splní, ale nic víc za ním není.
Seznam skladeb:
- Kastenkampf
- Samadhi
- Emerald River
- Hladikarna
- Five Big Chillums
- Youth
- Land of Stupas
- Opium des Volkes
Čas: 43:14
Sestava:
- Nikita Samarin - drums & percussion
- Andrew Silin - keyboards
- Artyom Litvakovskiy - bass, cello, noizes & samples
- Nick Samarin - guitars, keyboards, vocals
Hosté:
- Valentin Berezin - vocals
- Roman Karandaev - extreme vocals
- Julia Mityashova - vocals
- Nicolas Perrault - German vocals
- Vlad Smack Ponomarenko & Smackapella Choir - vocals
- Gennadiy Lavrentiev - tabla
- Khyung Nagpo - Gyuke voices
- Shonchulai Hovenmei - vocals
- Medved Boris - Full Power
