Po loňském, velmi vydařeném, prvním ročníku hlasitého festivalu v pražském domě, který skýtá zajímavé prostory, jsme se letos na Eternal Noise Misery oprávněně těšili. A přiznám se, že v mém případě nehrál stěžejní roli výběr kapel, ale právě lokace, atmosféra a jak se vznešeně říká, genius loci smíchovského baráku, v němž se hraje ve sklepě i na půdě. Dvě stage jsou výborné řešení, stejně jako nově zřízené prostory pro distra v jednom poschodí, kde bylo pro prodavače mnohem lepší prostředí než loni, kdy se prodavači tísnili před vchodem do Underdogs. (Johan)
Stejně jako loni, i letos byl předprogram (promítání filmu), který jsme vynechali a zamířili až na hudební produkce. Ty startovaly v 16.45, první byla na řadě ostravská KULMA, v jejímž čele stojí zpěvačka, což mám v hardcoru rád, ať žena řve víc, nebo méně. (úsměv) Utte Fitta řve tak akorát, ale chvilku jí i kapele a vlastně i fanouškům trvalo, než se do toho dostali. Začátek byl takový rozpačitý, ale kapela se postupně rozjela a ve finále mě bavila, nejvíc asi slogan „až budu mít čas, tak budu hrát sladž“. (úsměv) (Johan)
První páni a dáma sice nehrají hair metal, jak by se podle názvu KULMA mohlo zdát, ale i tak jsou schopní kde komu načechrat sestřih. A to i přesto, že hráli jako první účastníci festivalu a to se vždy na reakcích publika odráží. I když se kapela snažila, nemělo to celé ještě patřičnou šťávu, protože se lidé teprve scházeli a jen tak nehnutě, na rozdíl od muzikantů, poslouchali. KULMA je složená z veteránů ostravského podhoubí navrch s křiklounkou u mikrofonu. Hardcoreově syrová rubanice bez příkras s texty jak přísnými, tak i s těmi s nadsázkou, alespoň doufám, jako byly „Nemám čas, nehraju sludge“ nebo „Ukaž kozy, ukaž čůráka“. (Coornelus)
Přesouváme se do sklepa a očekávám jednu z mých předem vytipovaných top kapel dne. LYCANTHROPHY to válcují let, že když začínali, někteří z přítomných ještě poslouchali Šmouly. LYCANTHROPHY jsem naposled viděl ještě ze zpěvačkou, což už teď neplatí. I když byl zvuk čitelný, něco tomu chybělo, ale i tak to byl pro mě dobrý set. Určitě lepší než naposled na Boudě, kde kytara zněla jako cirkulárka. Kvalitní songy, dobře sehraná muzika, ale stejně jako u KULMY to bylo takové ještě vlažné, čemuž nešli naproti ani víceméně statičtí páni muzikanti a zejména zpěvák, který prostě není klasickým frontmanem. (Coornelus)
Jestli dobře počítám, LYCANTHROPHY jsem zatím živě potkal dvakrát a pokaždé to bylo jiné. Což platilo i do třetice, včetně sestavy (poprvé bez basy, poprvé i podruhé se zpěvačkou, potřetí s basou a bez zpěvačky – úsměv). Pražský koncert bych co do dojmů zařadil na druhé místo za Killed by Brno (2014), kde to byl masakr, a před Magick Musick (2017), kde to byl taky masakr, ale motorovou pilou (zvuk kytary si pamatuju dodnes). V Eternii to taky zpočátku trochu zvukově drhlo (málo slyšitelná kytara), ale sound se postupně usadil a kapela dostala do správného varu, takže jsem si její fastcorový válec pěkně užil, a že kolem mě nelítali ostatní fanoušci, mi nevadilo. (Johan)
SEDEM MINÚT STRACHU mě nebavili. Možná tak minutu, kdy to byla legrace. Ono sledovat chlapíka jak hraje na pilu, pozorovat bubeníka jak do svého nástroje buší, basáka, který kráká, a řvouna, jenž kromě animálních vokálů dělá kotrmelce, v první fázi přebilo to, že hudebně to bylo vlastně o ničem. Další čtyři minuty už mi přišly jako sledování atrakce a tak jsem poslední dvě minuty prožil na chodbě v nepochopení toho, co má být na tomhle to „super“. (Coornelus)
No ono to ani těch sedm minut netrvalo. (úsměv) S kamarádem jsme koukali na časomíru a ta se zastavila na šesti minutách… Jinak v podstatě souhlasím s hodnocením Coorneluse, i když já jsem vydržel celý set a během něj si říkal, že to musí být ještě něco většího než vášeň (asi posedlost) harcovat se na koncert takovou dálku a pak na pódiu strávit šest sedm minut… Kapele se dostalo docela vřelého přijetí, ale myslím, že to bylo hlavně tou zpívající kanadskou pilou vyluzující netradiční kovové tóny. (Johan)
To ve sklepě už se děly zajímavější věci a postarali se o ně španělští potemníci ANCIENT EMBLEM. Ti se celkově žánrově sestavě festivalu vymykali. Spojovali totiž ve své tvorbě prvky black metalu, sludge a tak trochu překvapivě i crustu. Smíchejte, no dobře Bhute, DARKTHRONE, MARTYRDÖD a trochu sludge blacků z Francie, třeba ty ze stáje Les Acteurs de l´Ombre a máte ANCIENT EMBLEM. Přiznávám, že z domácího poslechu už mám podobných kapel dost, ale naživo to Španělům sedlo a mně taky. Pódium zahalené téměř jen do tmy, pár svíček na pódiu, trocha vonných tyčinek… akurátní půlhodinový set. Jeden z vrcholů festu. (Coornelus)
Domácí přípravu jsem opět podcenil a o ANCIENT EMBLEM tudíž netušil vůbec nic. Pořadatelé slibovali mix black metalu a crustu, na místě se ale hojně hrálo i pomalu, takže i sludge/doom metal, s velkou dávkou podmanivé ponuré atmosféry, i díky perfektnímu zvuku. Nejpřekvapivější zážitek akce, musím napravit předchozí ignoraci studiové tvorby. (Johan)
SICK DESTROYER a VORGÄR přenechám Johanovi, protože to určitě vidíme stejně… (úsměv) (Coornelus)
No pěkně děkuju za ty dary. (úsměv) Je pravda, že jsme se na místě shodli, že prostřední pasáž akce nás nebavila. Jak VORGÄR u rampy, tak SICK DESTROYER v suterénu. VORGÄR nahradili krajany KARAK, ale že by šlo o něco, co bych musel vidět ještě jednou, to říci nemůžu. Na druhou stranu bylo třeba si odpočinout a když mě trio produkující snad grind/crust bordel přestalo po třech skladbách bavit, šiklo se jít oddychnout do distro zóny. Podobný osud mělo vystoupení SICK DESTROYER. Pořadatelské promo slibovalo cosi extrovního (Po neúnavném nátlaku se podařilo kluky ukecat, aby tento POUZE STUDIOVÝ projekt předvedli živě na ENM!! V sestavě členové CONTROLLED EXISTENCE, NEEDFUL THINGS, LYCANTHROPHY a BETON – nečekej nic jiného, než zdrcující grindcore náser, který se nejspíš nikdy naživo nebude opakovat!!!), ale představy se s realitou nepotkaly… tedy ty moje. Kapela produkovala obyčejný grind, který mě ničím nezaujal, to se povedlo až následujícím PRESSOR. (Johan)
Měl jsem v případě ruské kapely trochu výhodu, protože jsem před pár dny recenzoval jejich nahrávku, která mě celkem bavila. A naživo to bylo ještě lepší. PRESSOR čerpali nejen z toho, že jejich muzika je vcelku přehledná a dobře zahraná, ale i z vynikajícího zvuku. Pánové svůj pohled na sludge/stoner podávali s naprostým přehledem, bavilo mě sledovat precizního bicmena i do muziky zcela ponořeného basáka – i když už mi začíná vadit, že se jeden člen kapely postaví do čela zády k masám… tahle móda zřejmě ještě nějaký čas potrvá, ale smysl mi začíná unikat. Každopádně PRESSOR patřili k lepším kapelám akce. (Johan)
V horních patrech se už začíná ladit na pomalejší část festu a tím prvním, kdo zařadí nižší rychlost, jsou Rusové PRESSOR. Pro mě dosud neznámá kapela, která se věnuje doomu, který je prostoupen stonerem, a i když tito čtyři kluci nejsou rozhodně nějakými inovátory a nepřináší v daném žánru absolutně nic nového, naživo se poslouchají dobře. Pomáhá tomu zvuk, který i přes malý výpadek basáka je přímo skvělý. Pomalejší pasáže jsou občas zahalené až psychedelickým hávem a jako zajímavý prvek lze vyzdvihnout noise samply, které produkci rozhodně oživovaly. Výsledek jasný. Vokály a postupy á la MONOLORD, v rychlejších pasážích trošku neohrabaní HIGH ON FIRE, ale naživo spokojenost. (Coornelus)
Festivalový vrchol pro mě představovali navrátivší se GOSPEL OF THE FUTURE. Poslední dva týdny jsem si jejich dvě desky připomínal pravidelně, ale jelikož sleduju kroky kolem kapely, bylo jasné, že se v minulosti moc chtít kluci vrtat nebudou. Což vzhledem k tomu, co se vše odehrálo a nakonec i posledních cca osm let neodehrálo, má logiku. Večer ale přece jen jeden starší flák otevřel a to konkrétně „Children Of Chaos“ z druhé desky „The Eclipse“. Vzpomínky na deset let staré koncerty tu byly najednou jako oživlé. Repetitivní riffy, zajímavě a intenzivně pojaté bicí party a nad tím vším zvuk, který dělá divy. Novější věci, hlavně první představená, vypovídají o tom, že kapela směr nijak zásadně nezměnila a má naprosto jasno, jak se chce prezentovat do budoucna. Za mě celkově spokojenost a těším se na další setkání. Že by v červnu na MONOLORD? (Coornelus)
Nejsem až takovým znalcem tvorby GOSPEL OF THE FUTURE, ale jejich vystoupení jsem dal celé a celé mě bavilo. Tíživá atmosféra, sporadický Ultrazvukův zoufalý řev, drsné riffy, sludge zmar – v nové sestavě, tj. bez baskytaristky, kterou vystřídal její manžel, a s kytaristou Lukášem. Nové složení si evidentně sedlo, kapela valila a kdo hledal nějaké skryté poklady, mohl je najít v bicích partech (Aleš hrál opravdu vehementně, až rozštípal paličku) i v Ultrazvukových drobných kytarových nuancích. (Johan)
Deathmetalové okénko odstartovali švédští REPUKED. Tvorbu těchto chlápků nemám rozhodně najetou, ale naživo jejich snažení vykazovalo vysoká čísla. Tak nějak po pankáčsku pojatý death metal, kterému hodně svědčila střední a trošku rychlejší tempa, kdy vynikl naprosto skvělý zvuk, jenž celkově jejich hudební produkci nakopnul. V rychlejších sypačkách jsem se moc neorientoval a přišly mi na jedno brdo, ale takových míst až tolik nebylo. REPUKED si podmanili publikum zcela právem a to jak muzikou, tak svým vystupováním, mělo to v sobě vášeň. Další z tří top setů večera. (Coornelus)
Podle vizáže maníků z prohnilé chásky REPUKED to vypadalo, jako kdyby hráli třicet let, podle muziky taky, ale oni jsou služebně relativně mladí, fungují od roku 2007. Velkými vzory jsou jim kapely z přelomu osmdesátých/devadesátých let; to taky vládl chrastivý zvuk a zvířecí vokály, o něž se s basákem dělili oba kytaristé – a hlavně ten z mého pohledu vpravo vládl hláskem prašivé hyeny. Pětačtyřicet minut uteklo jako voda a celé si to pěkně užili nejen fanoušci, ale i dobře (asi i v alkoholu – smích) naložení muzikanti. (Johan)
UNDERGANG z Dánska jsou v jistém smyslu kultovní a relativně velkou kapelou, ale já jsem v tomhle směru nepolíben a tahle dánská mašina mě nějak míjela. Pravděpodobně na tom sobotní večer nezmění nic ani do budoucna, ale je to spíš tím, že plavu v jiných vodách, než že by kapela hrála špatně. Naopak, bylo hodně cítit, že v tom, co dělají, umí chodit. Kdybych měl něco vyzdvihnout, byly by to hlavně ty pomalejší pasáže hozené do doomu, které mi šmakovaly nejvíc. Nevím jak víc přiblížit UNDERGANG, ale působili na mě jako nedávno v Praze vystupující INCANTATION. (Coornelus)
Je to sice zvláštní, ale i tady se shodujeme. Chápu, že pro některé fanoušky jsou UNDERGANG pojmem, že jde o pracovitou a hojně nahrávající kapelu, ale mě na vystoupení jedna věc překážela – utopený vokál. To pro mě byl zásadní problém, ze zpěvákových úst se ozývalo jen jakési zahuhlané mručení, které se ztrácelo v nástrojovém zápřahu, který byl jinak předpisově temný. Kapela každopádně šlapala skvěle, muzikanti hráli s obrovským nadšením (hlavně basák zvěřil a nešetřil šílenými grimasami) a fanoušci potemnělého death metalu museli být nadšeni. To ale neplatilo o crusterech a hardcoristech… během setu jsem si šel na chvilku oddychnout na dvorek a tam bylo stejně návštěvníků jako v klubu. (Johan)
Finální kapelou pro nás byla parta SxOxTxEx. Extrémně rychlá a nabušená porce grindu, kdy jedna skladba byla stejná jako druhá, mi už dodatečnou vlnu energie do žil nevlila a tak se nemá cenu dál trápit a po deseti minutách zvedáme kotvy. (Coornelus)
Je to tak, jednak už na nás padala únava, a pak stačilo pár minut, během kterých bylo řečeno a zahráno vše. Intenzita neskutečná, rychlost zběsilá, nasazení příkladné, z mého pohledu byli SxOxTxEx silnější než předchozí grindy, ale čas pokročil a bylo na čase vyrazit k domovům… (Johan)
Ač se to možná z nějakých mých názorů nemusí zdát, je pro mě tento fest záslužnou činností a dávám pořadatelům palec „hore“. To, že se mi loňský lineup líbil víc, nemění nic na tom, že ten příští nemůže být opět takový, ne-li lepší. Na druhou stranu deathmetalisti si museli určitě pochutnat, protože dostali dvě řádně vypečené flákoty a to servírované na zlatém podnosu. Za sebe jsem spokojen minimálně s půlkou kapel, které se představily, a tři party mě bavily opravdu hodně. Celkový koncept festu, kdy se střídají dvě scény a vše šlape jako promazaný stroj, je mi sympatický. Proto příští rok jedu zase. (Coornelus)
Fotky: Pavel, Karel Vyskočil - fotky doplníme