Coornelus:
Po týden staré, a dobré, zkušenosti s přeborovským lokálem a s vědomím, že má zahrát silná trojice kapel, bylo rozhodnuto vrátit se na místo činu. Jelikož organizátorům akcí, kromě těch v pražské Sedmičce, nevěřím, na avizovaný začátek nereaguju. Beztak bylo nutné dokoukat fotbalovou bitvu mezi Libercem a Spartou. Tím pádem přijíždím půl hodiny po oficiálním výkopu (toho hudebního), který měli obstarat místní NONDESCRIPT. Že se dosud nedělo nic, mě ani nemohlo překvapit, ale chvíli nato to mladá trojice odpálila ve stylu, který mě nezaujal. Ač jsem byl v pozoru a první dvě skladby bral jako rozehřívací a neustále čekal, co se ze široce rozkročené hudby, kterou můžeme sjednotit pod styl HC, vyvine, nedělo se pro mě nic zásadního. Kapela se nejčastěji pohybovala v melodičtějších vodách hardcore, které protínala agresivnějšími výpady. Nechyběly svižnější party a převládající řev kytaristy, ale bohužel došlo i na „melodičtější“ pasáže a čistý vokál zpívajícího bubeníka a v té chvíli to drhlo ještě víc než před tím. S třetí věcí, která zněla jako středoškolský pop punk, se mezi námi vystavila zeď a už jsem nebyl kapelu schopný plnohodnotně vnímat.
To s nástupem DROM se karty obrátily. Jejich loňská velká deska věnovaná památníku Lety, vzdáleného od místa akce cca 20 kilometrů – „Tady bůh není!“ – patřila v roce 2018 k mým nejposlouchanějším, takže bylo jasné, že jsem se na tuhle severskou jízdu zpod Ještědu těšil. Na rozdíl od jejich sportovních spoluobčanů mi DROM udělali radost a to hlavně věcmi z už zmiňované nahrávky. Odvážným počinem byla nakonec setu vložená věc ze splitu s BLUES FOR THE REDSUN „V tanci světel“, která na své téměř dvacetiminutové délce nabízí logicky dost zápletek, od chytlavé části na začátku až po prostřední hypnotické momenty, kterými zahráli na nervy přítomným thrasherům. DROM jsou jistotou a díky svému silnému potenciálu mě pohltili a v případě skladby „Do lesů!“ dokázali během její postupné gradace vyvolat i mrazení v zádech.
LAHAR uvidím rád kdykoliv, ale občas si říkám, abych se už nepřežral. Jenže když do toho tyhle kluci říznou a vyvalí se na člověka ta energie, v mozku uložená slovní spojení a k tomu dobrý zvuk, je těžké si jejich set neužít. Místní chuligáni zareagovali od prvních tónů tak, jak by to mělo na podobném typu koncertu být a tak se děl bordel na obou stranách barikády. Ve vzduchu nelítal jenom zpěvák Růža, ale i kytarista Kozel, dokonce i s kytarou. Já si spokojeně pořvával s Růžou a podobně se chovala naplněná knajpa. Lehce pozměněný set byl věnovaný hlavně poslední tvorbě, ale i bez hitů jako je „Řecko“ nebo „Déšť“, kdy už jsem ke konci vystoupení měl připravené „sevřené ruce a zaťaté pěsti“, se jednalo o další z řady skvělých vystoupení.
Knír. Ten zatracenej knír. Pořád mi vrtalo hlavou, kde já ten knír a nového zpěváka DECULTIVATE už viděl a nemohl si vzpomenout, až mi musel napovědět Vrablo. Novým vokalistou je Zdenda, jinak tlučmistr z doomových GEDALE, a já ho viděl na fotce, když jsem si pouštěl Špínu na radiu Wave, ve které byl hostem. Jinak mě kníry docela děsí a mám k nim dost velkou nedůvěru. Momentálně je to třeba ten nejpopulárnější. Ten, který pomátl dost lidí a dostává Oscary... Nicméně Zdendův kňour do DECULTIVATE, zdá se, zapadl výborně. Nahradit předchozího úderníka za mikrofonem nebylo jistě snadné, ale povedlo se. To stejné jde říct o tahu s basou. Toto prázdné místo vyplnil Ondra, jinak též známý ze sta dalších kapel a jiných aktivit (třeba těch pisatelských). Úderné duo kytara/bicí tak bylo vhodně doplněno, což ještě znásobilo energickou hudební smršť. Kapela drtila nejen svým masivním zvukem (kolena mi vibrovala), ale hlavně svojí nekompromisní muzikou, kde se grind sypce potkávaly s math hardcore zběsilostí, takže si každý musel těch výživných patnáct minut užít. Jestliže jde na konto DECULTIVATE ze všech stran chvála, je potřeba se s ní ztotožnit. Je zasloužená a nezbývá než pogratulovat k novému upgrade, jenž se náramně vydařil. Stejně jako hospodský set, který zůstane dlouho archivován v mojí hlavě.
Johan:
Přesně týden po první návštěvě hospody v Přeborově jsme si ji zopakovali. Prvotní překvapení z malebného prostředí typické vesnické nálevny už se samozřejmě nekonalo, stejně tak se nekoná popis místa, ten je k přečtení v reportu z vystoupení MÖRKHIMMEL, SCALP a DIS-K47. Do místa konání jsem dorazil krátce před 20. hodinou s tím, že by to tak nějak mohlo začít; slibovanému startu v půl osmé jsem nevěřil. (úsměv) A právem, začalo se zhruba v půl deváté a o rozjezd se postarala partička NONDESCRIPT z Milevska. Domácí přípravu jsem zanedbal s tím, že se prostě uvidí a uslyší. A začátek mi přišel docela zajímavý, první song se rozjížděl pomalu, asi jako emocore, a dokud řval jen kytarista, neměl jsem s produkcí tria problém. Jenže když se rozhodl se zpěvem přispět bubeník, bylo zle. Muzika sklouzla od melodického HC k pop/punk/HC a i když se v případě zdvojování vokálů dá mluvit o zpestření, nelze jej v podobě prezentované kapelou přijmout. Zpěv bicmena byl totiž prachmizerný a každý jeho nástup mě ničil. Nicméně své publikum složené asi hlavně z kamarádů kapela měla a basák se dokonce ocitl nad hlavami rozjařených mládežníků. (Johan)
DROM jsem naživo poprvé a naposled viděl v roce 2015 na Brutalu, tehdy se mi hodně líbili, stejně jako sáhodlouhá skladba na loňském splitu s BLUES FOR THE REDSUN. V přeborovském lokále to liberečtí rozjeli zvolna ve sludge/doomovém tempu, jejich zahuštěné muzice přál zvuk a výsledkem bylo parádní vystoupení trvající zhruba čtyřicet minut. Zazněly tuším čtyři skladby, tři starší a jako čtvrtá dvacetiminutová paráda „V tanci světel“ ze zmíněné kooperace s BFTR, jejíchž prvních pět minut považuji za to nejlepší, co kdy DROM stvořili. Ta naléhavost, která z nich čiší, hlavně když začne Charlie bědovat… paráda, ta pasáž má obrovskou sílu a nemalý hitový potenciál.
Nemalý hitový potenciál mají všechny skladby LAHAR, ať je playlist takový, nebo makový. Ten přeborovský byl postavený na novějších skladbách, ze splitka s ČAD zazněly všechny tři vlastní věci, ze splitka z EXORCIZPHOBIÍ tuším jen „Neviditelná fronta“, z „Umění strachu“ „Dva hroby“ a „Fekete Péter“, z nových pak nechyběla „Už mě to nebaví“ a na závěr cover TOXIC HOLOCAUST. Škoda, že nedošlo na žádnou pecku z „Až přijde čas“, ale divočina to byla i tak. Několik divochů se pustilo do zběsilého křepčení, vzduchem létali nejen fanoušci, ale nad jejich hlavami se ocitl i Kozel, který stejně jako předtím nošení muzikanti navzdory nepohodlí pokračoval ve hře.
Závěr patřil „novým“ DECULTIVATE. Od minulého setkání na Šumava Against uteklo půl roku a vyměnila se polovina sestavy, respektive jednu třetinu (zpěváka) nahradili dva noví členové – zpěvák a basák. Zatímco zpěvák pro mě byl nepopsaným listem, basáka Ondru aka Ripa znám z řady kapel – a když jsem mu říkal, že už hraje asi v osmnácté kapele, tvrdil, že jich tolik nebylo. (úsměv) A určitě měl pravdu, nicméně nějakých pět šest štací za sebou nebo vedle sebe má, ale v současné době nejde o nejaktivnější kapely, takže jeho nástup do DECULTIVATE má logiku a zapojení baskytary do „dekultivačního“ rambajzu taky. To role nového pěvce je nevděčná, protože nahradit živelného Radima není snadné. A novic to myslím vzal za správný konec, nesnaží se svého předchůdce napodobovat, ale vsadil na vlastní styl – mikrofon na stojanu, s nímž (s tím stojanem) se jal jančit. (úsměv) Hlas má proti Radimovi hlubší, ale mně se jeho celkový projev líbil, stejně jako čtvrthodina intenzivního masakru.
I druhý výlet od Přeborova se vydařil, tentokrát už podle očekávání. Opět si pochvalu zaslouží zvukař, opět vládla pěkně divoká atmosféra, opět jsme potkali spoustu známých a seznámili se s dosud neznámými, opět se skončilo v rozumnou dobu kolem půlnoci… do Přeborova se vždycky rád vrátím.
Fotky: Skalík
