9. 5. 2005 vyšla na Fobii má recenze na tehdy čerstvé album „Triotus, Tricephalus And Tribadism“. Přesně po dvaceti letech a deseti dnech vyšlo uvedené album v reedici u Pařát Productions na CD s třemi bonusy, v digipackovém obalu a s novým bookletem. Ona je lehce modifikovaná i titulní strana, ústřední motiv – velmi zajímavá grafika – zůstal zachován, přibylo novodobé logo, název nahrávky a podtitul týkající se 20. výročí. Booklet je pojatý úplně jinak, místo textů jsou otištěna slova Petra „Herdrona“ coby vydavatele a Radka „Doctora“ Zábojníka, zpívajícího basáka SIX DEGREES OF SEPARATION. Oba pánové vzpomínají na doby dávno minulé, Herdron na první setkání s kapelou a přidává i jakousi minirecenzi „TéTéTéčka“, Doctor na to, co předcházelo nahrávání (změna sestavy) i na nahrávání samotné. Nechybí ani pěkná fotka, na které se prolínají SDOS 2005 a 2025, koláž z dobových fotografií a kredity. Původní design byl fajn, nový je taky OK, snad jen upoutávka na merch k reedici je navíc.
Klasická otázka, zda má smysl recenzovat archivní materiály, může být zodpovězena přesměrováním na původní recenzi. Což tímto činím, ale zároveň dodávám, že pár slov si i tak album po dvaceti letech zaslouží.
Určitě ta o tom, že s „Triotem“ došlo k nezanedbatelné změně výrazu kapely – zmizely klávesy a (s jedinou výjimkou) i ženský zpěv, muzika zdrsněla a nabrala ráz, jenž definoval kapele tvář, které se drží dodnes. Na té tváři je pozoruhodné zejména to, že ani u nás, ani ve světě nevím o skupině, která by hrála podobně. To má dvě roviny; ta první je hodná oslavy, protože co je víc než být nezaměnitelný; ta druhá tak veselá není, protože v jakém metalovém „subrybníčku“ lovit fanoušky? Před „TTT“ pocházeli vesměs z doommetalových končin, muzika na předchůdci „Moon 2002: Nocturnal Breed“ byla pomalejší, melodičtější, měla nejblíž k doom metalu, ale „Tricephalus“ není ani doom, ani thrash, ani death, ani black… takže jsme si tehdy pomáhali a vlastně i dnes pomáháme berličkou tri metal, případně uvádíme jen metal.
„Tribadism“ je počin narvaný hity. Těmi na první poslech, kterými jsou „Shade of Triotus“, „Masterpiece of Pain“, „Insanity“, „Light Hates Me“ nebo „Separated“. Pecka vedle pecky, totální hitovky, pamatuji, jak jsme na ně tenkrát křepčili na koncertech a nejsem dalek křepčit na ně i dnes. Pak jsou tu skladby, které na ten první poslech jako hity nevypadají, ale zdání klame. Ona je každá svým způsobem chytlavá, zajímavá, ty pomalejší typu „So Bitter, So Wrong“ či „This Night Is Mine“ disponují jiným kouzlem, možná určitou dávkou melancholie, určitě netradičními rytmy a samozřejmě příjemnými melodiemi. Dramaturgicky možná není úplně ideální, že dvě uvedené jsou zařazeny hned za sebou, když mají cosi společného, ale druhá pak graduje v jiném tempu, takže asi OK. Ona ani klipovka „Light Hates Me“ není v kdovíjak rychlém tempu, výrazný je refrén a pod ním se odvíjející muzika s výborným kytarovým motivem a výraznou baskytarou, skvělý je i navazující vypjatý part s expresivním zpěvem.
Když jsem nakousl zpěv, tak se sluší dodat, že nejen Doctor je tím, kdo přednáší texty, své si odkřičel a odzpíval i Vlasa. To je často opomíjeno, většina lidí má SDOS zafixované jako kapelu s „tím netradičním zvláštním divným hlasem Doctora“. Radek samozřejmě originálním hlasem disponuje, nejsnazší je označit jej jako expresivní, ale Vlasův (v původním obalu uveden jako Wlassoid) hlas má taky něco do sebe. Pokud se nemýlím, tak hlavně v „So Bitter, So Wrong“ dostal velký prostor a naložil s ním skvěle, z některých slov až mrazí.
Zmínit musím i „Separated“, což je asi nejznámější song kapely ever. Od prvních sekund návyková megasilná muzika, veselé melodie, poté lehké potemnění a záhy i TEN refrén, který je opět podbarven parádní kytarovou hrou. Nasekanější „From Twilight to Dusk“ obsahuje nezapomenutelné zpestření, dechové nástroje, které do riffovačky nenásilně zapadají; tohle se opravdu povedlo a přišlo to v rámci nahrávky v pravý čas – posluchač už pomalu začal po „Separated“ ztrácet pozornost, protože byl zavalený samými žhavými songy a na další už začínala scházet kapacita. Tohle zabralo, „Bound“ žel tolik ne, možná i kvůli přílišné délce, asi taky hrálo roli pomalejší tempo i srovnání s další pomalejší písní, následující „Lonesome“, v níž se zaskvěla Zuzana Jelínková, jak je uvedeno v novém bookletu; leč pamětníci i majitelé prvního vydání samozřejmě ví, že tehdy Lípová, jinak zpěvačka DYING PASSION. Zuzka vystřihla krásný part v songu obohaceném perkusemi a violou, její sametem obalený hlubší hlas je prostě nádherný a muzika s ním moc hezky souzní.
Obecně nemám rád, když se na reedicích objevují nějaké bonusy, protože mám alba zafixována tak, jak původně vyšla. Většinou jde o nějaké zvukově nepovedené demáče, špatně sejmuté živáky nebo remixy. Ani jedno mě většinou neosloví, na druhou stranu je možné u demosnímků porovnat, jak se z původního mnohdy nedotaženého materiálu následně povedlo vykřesat oheň. Tady se o ubohých pokusech v případě tří věcí mluvit nedá, už jejich první na jaře 2004 zaznamenané verze byly v pohodě, od na podzim téhož roku finalizovaných podob se příliš neliší, jen zvuk je poněkud chudší a nějaké aranže doznaly změn.
Obě nahrávání probíhala ve studiu Šopa, resp. v sále LŠU, kam se ze Shaarku přestěhoval Staňa Valášek, s nimž SDOS spolupracují dodnes. Zvuk je výrazně lepší než na debutu, líbí se mi i po těch letech, protože mám nahrávku tak zažranou v krvi, že si ji jinak nedovedu představit. Líbil se mi už „Moon…“, ale tohle dílo vystřelilo „DYGRÝS“ navždy do malé množiny kapel, které mám ve svém osobním žebříčku velmi vysoko. A reedice mě postrčila k tomu, že jsem si album několikrát s chutí poslechl a pořád „to tam bylo“.
Reedice – nebodováno.
Seznam skladeb:
- Shade of Triotus
- Masterpiece of Pain
- Insanity
- So Bitter, So Wrong
- This Night Is Mine
- Light Hates Me
- Evening Star
- Separated
- From Twilight to Dusk
- Bound
- Lonesome
- Light Hates Me (Demo 2004)
- Separated (Demo 2004)
- Insanity (Demo 2004)
Čas: 73:41
Sestava:
- Doctor – vocals, bass
- Canni – guitars
- Vlasa – guitars, vocals
- Pickard – drums
Hosté:
- v galerii
