Tentokrát to byla skladby New York, která se střemhlav vrhla na pole thrash metalu a místy přeskočila až do oraniště grind coru, aby následně v klidu kráčela prašnou cestou popového refrénu. Sám o sobě dost ujetý mix, ale u Waltari se to vlastně dalo čekat. Nebudu ale předbíhat.
Byl klidný a horký podvečer 21. 5. a já vyrazil z klubu Vagón, kde probíhalo semifinále nové soutěže Time Band Cup, do velkého sálu Paláce Akropolis. Musím dodat, že jsem byl docela unavený, měl jsem za sebou odehraný koncert. Přesto možnost vidět jednu z mých nejoblíbenějších kapel jsem si rozhodně nenechal ujít.
V prostorách Akropole to už nějakou tu minutu do lidí hrnula jediná předkapela RIVIERA PLAYBOYZ. Jejich propojení nu-metalu s australským lidovím nástrojem didgeridoo, česky didžeridu (dle Vlasty Marka), je docela dobrý nápad. Problém byl, že si s tímto experimentem zvukař klubu moc nevěděl rady. Místy se alikvótní tóny tohoto nástroje sice objevily, ale většina partů vymezených pro tento nástroj splynula ve zvuku kytar. Takže hráč na didgeridoo působil spíš jako maskot. Jeho svítivý obleček můj dojem ještě umocňoval. Osobně jsem viděl kluky z Riviera Playboyz poprvé a musím říci, že mě víc bavilo nasazení s jakým se do muzicírování pustili, než jejich hudební nápady a cítění. Vlastně mě ničím neoslovili. Mám pocit, že je tu daleko víc zajímavějších kapel v tomto hudebním stylu, než Riviera Playboyz. Nicméně skupina vyloženě nepůsobila jako nutné zlo a někteří z příchozích ji kvitovali s povděkem.
WALTARI mají naší malou zemičku hodně rádi, a tak intro obstarala část Mé Vlasti od Bedřicha Smetany, kdy za přítomnosti mohutných orchestrálních zvuků vstoupila pětice Finů na pódium a odpíchla svůj set skladbou One Day z alba Rare Species. Při loňském zastavení v Praze se totiž kapela tomuto albu moc nevěnovala. Vytvořila tehdy speciální set list pro Čechy, jelikož album nebylo v té době u nás k dostání. Tentokrát to Waltari vynahradili, a tak z rok starého alba zazněly ještě hitovky jako: DreamWorld, My Pain, Wasting My Mind a No Limit. Jinak také kapela proklepla většinu svých vydaných alb a opět uchystala speciální set-list pro tuzemské diváky. Celkově na mě koncert působil velmi energicky a tvrdě. Sestavený repertoár byl totiž víc metalový než tanečně-popový. To si myslím, že byl dobrý tah. Koncert nepostrádal šťávu a hravost, na kterou jsme u těchto muzikantů zvyklí. Tradičně mě uchvátila skladby Far Away z alby Space Avenue, ze kterého došlo na oprášení skladbiček jako Star či Walkin´In The Neon. Bezkonkurenční pak byla úchvatná předělávka od Madony Vogue. Škoda jen, že se v Akropoli musí končit ve 22.00 hodin, protože by kluci z Waltarti jistě rádi hráli pro našlapaný sál dál.
Po koncertě jsem se s nimi pozdravil v šatně a pak upaloval na vyhlášení výsledků semifinále TBC do Vagónu. Po cestě domů jsem se dozvěděl, že se Waltari přesunuli do útulného klubu Kain, kde měli velkou chuť rozjet jamovací párty. Žel narazili na kapelu TAM, která jim odmítla zapůjčit pódiovou aparaturu. Tomuhle fakt nerozumím, asi by se měli muzikanti z TAM nad sebou pořádně zamyslet. Mohli se něco přiučit a navíc zajamovat si s Waltari se nepoštěstí každý den. No, možná pro to měli své osobní či osobnostní důvody. Těžko soudit. Jen se tomu divím.
