Asmodeus

CD 2017, Danse Macabre / gothic rock / Itálie

Italští „netopýři“ jsou pozoruhodným úkazem. Jádro kapely tvoří od počátku Rosetta a Dario, kolem nichž se zbytek sestavy mění, případně fungují pouze sami dva. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, podobných projektů existuje celá řada, jenže Dario je nevidomý. Přesto skládá hudbu a hraje na kytaru ve studiu i na koncertech… A právě pražský koncert byl spouštěcím mechanismem pro tuto recenzi, i když krátký exkurz do alba „Your Own World - And The Vision Of Sound“ jsem předem absolvoval prostřednictvím internetu. Ale kdyby se mi koncert nelíbil, nekoupil bych si CD (pro zajímavost – italská kapela prodávala v Česku CD vydané u německého labelu za 200 korun) a nepsal bych tyto řádky.

Začnu tentokrát tím, co ne nepovedlo. A to je obal. Kapela může stokrát vysvětlovat, že chtěla zachytit tváře Rosetty a Daria v chladném kameni, že modrá barva symbolizuje moře, ale nebude to nic platné, protože titulní strana digipacku je patlanina. Kdyby tam bylo jen logo s drakem a název alba v bílé barvě na černém podkladu, nadělalo by to mnohem více parády. Ani vložený booklet není adeptem na grafické dílo roku, nebo možná ano, ale to by se musel psát rok 1988.

Ale jak známo, obal nehraje, hraje kolečko, v němž je vylisovaných devět řádných skladeb a žádná neřádná. Což vítám, italské duo neexperimentuje a hraje. Hraje nejspíš gotický rock, možná death rock, možná prostě potemnělý rock, který může sednout nejen gotikům, ale i rockerům a metalistům. A  než se THE SPIRITUAL BAT k uvedenému dark rocku dostanou, zkusí i psychedelický stoner v úvodu „Own World“. Ta je zpočátku zahalená v mlze, Rosetta zpívá jak hipísačka do monotónního rytmu bicích, ale song pozvolna nabírá dech a zpěvačka začíná čarovat. Její hlas je unikátní, navíc s ním nakládá s pečlivostí lékárnice – tu naváží ostrou polohu, tu hladivou, tu hlubší, tu vyšší… pořád zní svojsky a z každého slova je zřejmé, že jde o originální projev, díky kterému je kapela tak zajímavá. Ale abych neukazoval jen na zpěvanduli, stejný podíl na výsledku má autor hudby Dario. Přijde mi, že skládá lehce, že kdyby chtěl, sype z rukávu samé hity; i když ony to ve finále hity jsou, jen nejsou vlezlé a podbízivé.

Při prvních posleších se jako největší pecky jeví „Guilty“ a „Killing“, což je dané tím, že jde o nejagresivnější a nejrychlejší kousky alba. Když jsme u té rychlosti – jestli někdo čeká utahaný gotický rock, je vedle jak ta jedle. THE SPIRITUAL BAT jsou živelnou kapelou, neutápí se v depresích, ale jsou hraví, a i když samozřejmě hrají spíše pomalu, pravidelně zvyšují obrátky a šlapou do toho pěkně od podlahy. A během celých pětačtyřiceti minut není slyšet, že by Rosetta zakňourala, na rozdíl od většiny gothicmetalových víl. „Guilty“ je ohnivá skladba, v níž se kytarista pouští do spousty zajímavých vyhrávek, zdatně mu sekunduje basák (čti kytarista = basák = Dario – úsměv), jehož nástroj je hodně slyšet, basa navíc hraje výraznou linku. Nad a mezi strunnými nástroji se vinou syntetické zvuky, ale i tady se dá říci, že je dáma a pán zařazují s citem.

S rostoucím počtem poslechů jsem se dostal do fáze, kdy jsem nebyl schopný vybrat lepší a horší položky. Album je vzácně vyrovnané, každá kompozice oplývá nějakým kouzlem, ať jde o lehce zamlženou záležitost „The Human Museum“, jíž zpestřuje tamburína (Rosetta na ni hrála i na koncertu) a hypnotický refrén, nebo o následující „Caress The Scar“ s pozoruhodným úvodním riffem, který se v průběhu skladby vrací, a mezi návraty se hraje atmosférická muzika, v níž vystrkují růžky syntezátory a dalším sebejistým výkonem se prezentuje pěvkyně. Což ale platí o všechny písně, i syntetičtější „Escape“, i vyklidněnou, místy lehce do popu střiženou „Nine“, ve které opět bodují vypjaté pěvecké pasáže i fascinující melodie. Vrchol alba přichází nenápadně. „Killing“ začíná pozvolna, programované bicí zní zpočátku trochu otravně (jinak mně přijdou celkem v pohodě, i když na koncertu s živým bicmenem to samozřejmě bylo lepší), ale ústřední kytarový motiv má velkou sílu, navíc opět perlí baskytara a mozaiku doplňují táhlé zvonivé tóny kláves. Rosetta nad tím vším pěvecky vlaje, tentokrát častěji ve vyšších polohách, které rovněž zvládá s jistotou.

Nejmenším potenciálem zaujmout disponuje předposlední „Intimacy“. On už název naznačuje, že by mohlo jít o poněkud introvertní věcičku, ale ono tomu tak úplně není, spíš jde o lehký experiment, v němž je větší důraz kladen rytmiku. V závěrečné „A Cure“ se střídají živelné momenty s odlehčenými, a i když song nedosahuje v mých uších takových výšin jako většina materiálu, jde o kvalitní tečku za albem, které u mě padlo na úrodnou půdu a v budoucnu se k němu budu s chutí vracet.

Seznam skladeb:

  1. Own World    
  2. Guilty
  3. The Human Museum
  4. Caress The Scar
  5. Escape
  6. Nine
  7. Killing
  8. Intimacy
  9. A Cure

Čas: 45:45

Sestava:

  • Dario Passamonti – guitar, music, arragements
  • Rosetta Garrì – vocals, lyrics, arragements, programming

Hosté:

  • Ashkelon Sain – synths on „Caress The Scar“
  • Emilio Torella – synths  on „Killing“

Bandcamp
Facebook

 


Zveřejněno: 08. 04. 2018
Přečteno:
2773 x
Hodnocení autora:
8 / 10

Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář