Tvrdit, že rozumím hudbě, která se hlásí ke gotickému stylu, by bylo minimálně troufalé. Vlastně ani netuším jak, ale nedávno se ke mně dostalo info o italské letité kapele THE SPIRITUAL BAT, která hraje něco jako death rock, gothic rock… těžko to pro mě pojmenovat, každopádně důležité a zásadní je, že mě kapela svojí poslední deskou „Your Own World - And The Vision Of Sound“ dokázala zaujmout; a to samé platí i pro jejich starší věci, které také stojí za poslech.
Shodou okolností se web Sanctuary, zaměřený na gotickou scénu, rozhodl na začátek března uspořádat koncert THE SPIRITUAL BAT a tak se tu rázem pro mě objevila velká výzva. Naštěstí se se mnou vydal kolega Johan, největší expert na gotiku u nás na webu (má doma všechna CD XIII. STOLETÍ a BRATRSTVA LUNY (úsměv), a páteční výlet za muzikou mohl začít.
Na začátek je potřeba si říct, proč u mě THE SPIRITUAL BAT tak zabodovali. V první řadě hrají chytré písničky, které nejsou nijak extra prvoplánovitě vlezlé. Během jejich setu, kdy mohli přehrát takových 14 věcí, šla minimálně polovina z nich označit jako skutečné hitovky. Od pomalejších věcí se kapela dokázala přesunout i k těm svižnějším, které byly až post punkově skočné, ale neustále oplývající temnou aurou a hlavně – nejednalo se o žádné halekačky. Bod dvě: THE SPIRITUAL BAT mají za mikrofonem fantastickou zpěvačku. Zpěvule Rosetta disponuje natolik charismatickým a zajímavě zabarveným hlasem, že kdyby si před pódium dala klobouk, půjdu jí tam dobrovolně vysypat obsah své peněženky. Udržet energický projev v kombinaci s jistým pěveckým projevem, který jsem znal z nahrávek, pro ni nebyl naživo vůbec žádný problém. Ústřední duo kapely tvoří společně s Rosettou ještě kytarista a vrchní netopýr Dario, který je naneštěstí slepý, což jen prohlubuje respekt k němu a k této zajímavé kapele. Oproti poslední nahrávce, kde jsou bicí umělé, se naživo THE SPIRITUAL BAT prezentují jako kapela, kdy mají plnohodnotně obsazenou i rytmickou sekci a je to jenom dobře. Hlavně bez živých bubnů by to nebylo ono.
V průběhu výživného setu, který si kapela užívala stejně silně jako asi padesátka nadšených fans, došlo na průřez tvorbou, kdy se čerpalo hlavně z poslední desky. Z ní zaznělo velké množství skladeb, ať už to byly pomalejší atmosférické kusy jako „The Human Museum“, nebo „Own World“, či ty hitovější a energičtější, jakými jsou mé dvě nejoblíbenější věci „Guilty“ a „Killing“. Předposlední album „Mosaic“ skvěle reprezentovala šlapavá titulní věc s uhrančivým refrénem. Snad jediným slabším momentem byla exkurze do starších dob a experimentální věc „Tormented body“, která v živém provedení moc nezafungovala. Nicméně tady se jednalo o výjimku, protože přes hodinu dlouhý koncert nabídl v drtivé většině zábavnou porci muziky, která rockově šlapala a přitom disponovala potemnělou aurou, naštěstí bez jakéhokoliv patosu, ať už třeba v rámci image. Gotický styl jen decentně připomínala zpěvačka Rosetta svým černým oblekem; pozornost na sebe poutala kromě hlasu i svými dlouhými dredy... neztratila by se v každé na crust/punkové kapele.
Role předskokanů se ujali košičtí FARA. Pro mě absolutně neznámý pojem. Před koncertem jsem zaslechl jeden song – „Depress“ –, který zněl zajímavě, akorát se mi nelíbily použité vulgarismy („je to tu na piču“) a rýmy typu „rovno/hovno“. Textová stránka ani v dalších skladbách nepatřila k nejsilnějším zbraním kapely, ale za použití slovenštiny tleskám. FARU těžko škatulkovat, ale nejblíže měla k punku, v kterém střídala zajímavé momenty, ale překvapivě byla silnější v těch pomalejších nebo střednětempých záležitostech. Což bylo logické, protože kapelu tvoří jen kytarista a basák, kteří byli doprovázeni nijak extra nazvučeným automatem. Ten právě v těch pomalejších pasážích tolik nevadil a jejich výraz tak dostával až industriální nádech, ale doslova komicky zněl ve dvou skladbách navazujících po sobě zhruba v půlce setu, po malé pauze. Pokus o skočnější punk a zařazení rychlejšího „polka“ rytmu v kombinaci se zvukem automatu byl v tu chvíli tristní. Celkově ale FARA nezněla špatně. Kluci přinesli slušné množství nápadů, které kdyby se ořezaly a místo skoro hodinového setu z nich vznikla klasická půlhodina a byly vybrány ty silnější věci, byl by set mnohem intenzivnější.
