Nejbližší koncerty
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
  • 08. 04. 2024Pestilence se vrací do Ostravy! Tentokrát je doprovodí Ca...
Heathen Convention 2024

1. 12. 2017, Praha - Meet Factory

Pohled první: Peťan

Sám jsem tomu nechtěl věřit, ale od doby, kdy jsem Udo Dirkschneidera viděl naposledy naživo, uběhlo deset let. A když tím myslím deset, tak doslova. Plzeňský koncert v KD Šeříkova totiž proběhl 1. prosince 2007, ten letošní v Praze byl naplánován na úplně stejné datum. Asi to tak prostě mělo být (úsměv).

Ve smíchovském klubu Meet Factory už jsem také nějaký ten pátek nebyl, a tak jsem doufal, že mé nepříliš lichotivé zkušenosti s tímto klubem budou dnes vylepšeny. Na místo činu jsme přišli v sedm. Už tu byla strakonicko-písecká partička kamarádů, takže ze všeho nejdřív proběhl pokec u pivka (nedobrého Budvaru). Koncert byl předem vyprodaný, takže se dal očekávat narvaný klub. Lidí bylo hodně, ale pohybovat se dalo celkem v pohodě. A tak jediné obavy jsem měl z toho, jaký bude v Meet Factory zvuk.

Na celém dlouhém turné se role předkapely zhostili angličtí veteráni RAVEN. Jejich staré desky mám rád a dosud jsem neměl to štěstí slyšet něco z nich naživo. Takže zvědavost byla opravdu velká. Přiznám se, že novou tvorbu RAVEN vůbec nesleduji a neznám ji, takže jsem spoléhal na to, že kapela vytasí staré a osvědčené kusy. Již první song byl trochu šok. „Kde je kytara?“, byla první myšlenka, která mě napadla. A tak před námi pánové hráli ve složení bicí – basa – zpěv, který vše navíc přehlušil. Když RAVEN následně sáhli po starých skladbách, bylo to kytarově lepší, nicméně z onoho syrového NWOBHM příliš nezbylo. Úplně mi naživo nesedl vysoký zpěv Johna Gallaghera a když se k tomu přidalo i jeho rozezpívávání lidí v klubu, vzdálil jsem se. Sledovat polovinu setu mi stačilo. V ní zazněly například songy „Hell Patrol“, „All For One“, „Hung, Drawn and Quartered“ nebo „Rock Until You Drop“. Ten přímočarý a svižný heavík, který mám u RAVEN zafixovaný z desek, jsem však slyšel více méně jen v „Hung, Drawn and Quartered“. Nasazení se trojici upřít nedalo, ale celkově pro mě byl koncert RAVEN zklamáním.

Po půlhodince, během které jsme se přesunuli cca deset metrů k pódiu, se rozeznělo intro a pražský koncert DIRKSCHNEIDER v rámci „Back to the Roots 2“ tour mohl začít. Legendární zpěvák Udo Dirkschneider poslední dva roky brázdí Evropu se speciálním setlistem obsahujícím skladby z dob, kdy působil v ACCEPT. V jeho případě to znamená, že hraje letité skladby této německé legendy a na žádný nový materiál se nedostane. To samozřejmě ještě více přitahuje pozornost fanoušků. V této druhé etapě zmiňovaného tour Udo vsadil na méně známé skladby a já se trochu obával, co to udělá s lidmi. Zbytečně. Od nástupu kapely se skladbou „The Beast Inside“ až do samotného konce dvouhodinového koncertu panovala parádní atmosféra a lidé zobali kapele každý riff. Udo Dirkschneider se nezměnil. Je to pořád ten uřvanej metalovej dědek s nezaměnitelným a perfektním hlasem. A v hrdle to má i v pětašedesáti. V tradiční maskáčové blůze byl hlavní personou na pódiu a společně se svými mladšími (některými výrazně) spoluhráči nám naservíroval pravou heavymetalovou show. V podstatě bez přestávek následovala skladba za skladbou a já byl příjemně překvapený, jak i méně známé a raritní songy šlapaly. Takže takové skladby jako „Another Second to Be“, „Protectors of Terror“, „Fight i tBack“ či „X-T-C“ patřily k ozdobám koncertu a ukázalo se, že jsou neprávem nedoceněné. V playlistu se objevil i dvojblok pomalých balad – „Can´t Stand the Night“ a „Amanos la Vida“. Opět šlo o songy, které se v koncertních playlistech často neobjevují. Největší odezvu samozřejmě měly nesmrtelné hitovky, které patří do zlatého fondu heavy metalu. Povinností pak bylo vyřvat si hlasivky na „Aiming High“, „Midnight Mover“, „Breaker“, „Metal Heart“, „Fast as a Shark“, „Princess of the Dawn“ nebo „Balls to the Wall“. Tady se ukázalo kouzlo a síla těchto skladeb v plné kráse. Díky tomu mi ani příliš nevadila sóla kytaristů mezi skladbami, která zbytečně koncert protahovala a já toho nejsem příznivec. Na druhou stranu rozumím tomu, že Udo si musí někdy odpočinout, protože já bych byl dávno zralý na inhalátor (úsměv). Perfektní výkon kapely byl podtržen kvalitním zvukem. Osobně jsem dobře slyšel všechny nástroje i vokály. Udo Dirkschneider je dalším důkazem, že heavy metal osmdesátých let je zkrátka nepřekonatelný. Třicet a více let staré skladby zní pořád aktuálně, pořád mají sílu a pořád baví lidi. A já se bavil moc.

Po koncertě okamžitě prchám na tramvaj, protože z Meet Factory mám poněkud komplikované spojení. Dozvuky v hlavě mi připomínají, že tohle byl vydařený večer. Aby také ne. Vždyť do vyprodaného klubu přijela legenda, která formovala celý žánr. Takže jak by řekl klasik: „mladí vpřed, staří na svá místa“. Udo ukázal, že i ve svém věku patří do naprosté špičky.

 

Pohled druhý: Fredy

Jako koncertní tečku za letošním, na zajímavé koncerty nepříliš bohatý podzim, jsem zvolil druhou část turné Back to the Roots německého pěvce Udo Dirkschneidra, který se zatím nepříliš úspěšně snaží udělat tečku za svojí ACCEPT érou. Nepříliš úspěšně proto, že již první část tohoto turné měla být poslední, kdy lidé hity od ACCEPTŮ v jeho podání uslyší. Odezva však byla taková, že se Udo rozhodl pokračovat i s druhou částí a s obměněným playlistem. Další čtyři vyprodané koncerty v České republice, ale dávají jasně najevo co si český posluchač myslí o tom, jaké skladby by měly na koncertech „U.D.O.“ znít i nadále. Neboť, byť celý projekt byl opět pod hlavičkou DIRKSCHNEIDER, tak se fakticky jednalo o sestavu U.D.O. První část tohoto turné mi sice nějakou záhadou unikla, ale když jsem zjistil, že budu mít i druhou šanci, tak jsem neváhal a rychle pořídil lístek na pražskou zastávku v Meet Factory. Zvláště jsem se pak zaradoval při zjištění, že si jako předkapelu přivezou britské RAVEN a já tak zase rozšířím svůj seznam osmdesátkových kapel, které jsem měl možnost vidět. Svátokrádežně musím přiznat, že jsem se ještě před koncertem na RAVEN těšil i více jak na Uda.

To nadšení z RAVEN mi však vydrželo jen do chvíle, kdy se bratři Gallagherové vyhoupli na pódium a hrábli do strun. To rozčarování šlo vyčíst snad ze všech okolo mě nacházejících se tváří. Z reproduktorů se na nás totiž linul obyčejný zábavový bigbeat s naprosto otřesným zvukem, kdy nešlo slyšet nic jiného než trochu bicí, ale hlavně zpěv, který samotný zněl jako když by se Al Yankovic snažil zpívat metal. Naštěstí se po prvním songu zvukař probudil z kómatu a začal pomalu dělat svojí práci, takže ke konci jejich hodinového setu jsme se dočkali i docela dobrého zvuku. Škoda, že se to samé nedá říci o zpěvu, který zůstal po celou dobu, zvláště ve výškách, za uši tahající. Spolu se zvukem se začal zlepšovat i celkový projev kapely, zvláště pak ve starších kouscích. Celkově se však nešlo zbavit značného zábavového dojmu, který kapela notně podporovala dost zbytečnými halekačkami. Rozhodně se však pánům nedá upřít nasazení, kdy bylo vidět, že je hraní stále velmi baví. Škoda, ale že mě zase až tolik nebavilo, jak hráli. Celkově tedy musím jejich set hodnotit jako průměrný až jako zklamání.

Naštěsí od DIRKSCHNEIDER nebylo nutno se obávat žádného nepříjemného překvapení. Udo obklopený povětšinou o generaci mladšími hudebníky (včetně vlastního syna za bubny) přivážel již léty prověřený materiál v klasickém pojetí. Někoho možná zaskočil playlist, který nebyl sestaven, až na pár výjimek, z těch nejznámějších kousků a který více pozornosti věnoval hlavně albům z let devadesátých. Celý, téměř dvouhodinový, koncert začal celkem zlehka skladbou „The Beast Inside“, kterou bych já osobně prohodil s následující „Aiming High“ z oceňovaného alba „Russian Roulette“, která teprve uhodila na tu správnou ACCEPT strunu a probudila všechny přítomné v sále. Následovala „Bulletproof“ a přeci jen známější „Midnight Mover“. Z dalších bych pak vypíchnul ještě „Protectors of Terror“, „Heart Attack“ nebo třeba „X-T-C“. Celkem se hrálo asi přes dvacet songů a tak jsem celkem brzy ztratil přehled, co všechno zaznělo. Obecně však bylo vidět, že skladby, které pro tentokrát vybrali, nebyly zase až tak dobře známé a tak se té největší odezvy pak dostalo těm nejprovařenějším hitům, které si však kapela schovala až jako přídavek. Nezbytnou nutností pak byly kytarové sólové vsuvky mezi songy, aby si „starouši“ v sestavě mohli jít aspoň na chvíli odfrknout na stranu a bez kterých by celý set byl ještě lepší neboť, nebyly moc nápadité. Závěr celého setu pak, ale vše vynahradil, když v rámci falešného přídavku odehráli „Princess of the Night“, „Metal heart“, „Fast as a Shark“ a „Balls to the Wall“. Celkově parádní koncert a tentokrát i s dobrým zvukem.

Ano, dokážu pochopit, že Udo Dirkschneider by již rád kapitolu ACCEPTdefinitivně uzavřel, neboť mít již dvacet let jinou kapelu s nějakými patnácti alby na kontě a lidé přesto pořád dokola chtějí slyšet „Fast as a Shark“ musí být frustrující, ale i tak musím sebekriticky prohlásit, že mi skladby ACCEPT v jeho podání budou prostě chybět.


Zveřejněno: 06. 12. 2017
Přečteno:
3512 x
Autor: Redakce | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář